(ČB 9/2020) Hebrejská bible (Starý zákon) mluví nezřídka drsně. Proto se nad ní čtenáři propadají někdy do rozpaků a jindy je popadá zděšení. Kniha hrůz! Neměli bychom to hebrejské bibli oplatit a jít na ni drsným způsobem podle zásady „na hrubý pytel hrubá záplata“? Anebo: copak se stane, když nad ní mávneme rukou? Není však představa knihy hrůz spíše pověra, která brání nejen hrůzy brát vážně?
Poslechněte si článek:
(ČB 9/2020) Jiří Schneider (*1963) je člen synodní rady a bývalý diplomat. V letech 1995–1998 byl velvyslanec v Izraeli, mezi lety 2010 a 2014 působil jako první náměstek ministra zahraničí. Na jeho zkušenosti z diplomacie jsme se ho zeptali v následujícím rozhovoru.
Poslechněte si článek:
(ČB 9/2020) Kdysi mě zaujala kniha s provokativním názvem: Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. Přiznám se, že jsem ji nikdy ani neotevřel, takže nemám nejmenší tušení, jestli skutečně poskytuje (ženám) spolehlivý návod, jak se v životě dostat tam, kam potřebují. Předpokládám ale, že autorka na „hodné holky“ pohlíží spíš s politováním: sice svým chováním splňují to, co od nich tradiční křesťanská morálka očekává, a je tedy pravděpodobné, že skončí v nebi, ovšem zde na zemi nemohou s žádnou zářnou kariérou počítat.
Poslechněte si článek:
(ČB 9/2020) Jazykověda nemá vlastní teorii přívětivosti či vlídnosti, nabízí ale zajímavý pohled na některé jejich jazykové a komunikační souvislosti. Může nás například zajímat, jak česky hovořící lidé o přívětivosti, vlídnosti nebo třeba laskavosti mluví a co by to mohlo vypovídat o způsobu, jak o daných jevech přemýšlejí. O velmi abstraktních jevech totiž často hovoříme metaforicky podobně jako o věcech konkrétnějších, které si umíme lépe představit. Vlídnost či přívětivost jsou tak někdy ztvárněny podobně jako předměty, které můžeme mít, dostat, které nám jsou dány a které mají fyzické rozměry (např. jsou obrovské). Lze o nich ale mluvit i jako o světle či energii (z někoho září či vyzařují) nebo o síle, která dokáže něco vykonat (např. obrazně otvírat dveře). Člověk pak může být pomyslná nádoba, kterou vlídnost naplňuje, ale může se stát i jejím ztělesněním (být vtělená vlídnost, vlídnost sama). Důležité se také zdá odlišení opravdové vlídnosti či přívětivosti od podob falešných, hraných, strojených. A nápadné je, že dnes možná častěji než o přívětivosti jako o kvalitě spojené s lidmi hovoříme o uživatelské přívětivosti různých aplikací a zařízení.
Poslechněte si článek: