(ČB 9/2020) Jazykověda nemá vlastní teorii přívětivosti či vlídnosti, nabízí ale zajímavý pohled na některé jejich jazykové a komunikační souvislosti. Může nás například zajímat, jak česky hovořící lidé o přívětivosti, vlídnosti nebo třeba laskavosti mluví a co by to mohlo vypovídat o způsobu, jak o daných jevech přemýšlejí. O velmi abstraktních jevech totiž často hovoříme metaforicky podobně jako o věcech konkrétnějších, které si umíme lépe představit. Vlídnost či přívětivost jsou tak někdy ztvárněny podobně jako předměty, které můžeme mít, dostat, které nám jsou dány a které mají fyzické rozměry (např. jsou obrovské). Lze o nich ale mluvit i jako o světle či energii (z někoho září či vyzařují) nebo o síle, která dokáže něco vykonat (např. obrazně otvírat dveře). Člověk pak může být pomyslná nádoba, kterou vlídnost naplňuje, ale může se stát i jejím ztělesněním (být vtělená vlídnost, vlídnost sama). Důležité se také zdá odlišení opravdové vlídnosti či přívětivosti od podob falešných, hraných, strojených. A nápadné je, že dnes možná častěji než o přívětivosti jako o kvalitě spojené s lidmi hovoříme o uživatelské přívětivosti různých aplikací a zařízení.
Poslechněte si článek:
Vztahy skrze jazyk
Můžeme se také ptát, jak souvisí přívětivost či vlídnost s naší komunikací s druhými lidmi. Kde by se mohly nejlépe projevit? Pro podobné úvahy je důležitým východiskem skutečnost, že za komunikaci můžeme pokládat téměř vše, co říkáme a děláme (i když třeba mlčíme, něco tím sdělujeme), a že vzájemně nesdílíme jen různé „věcné“ informace, ale „domlouváme“ se (aniž si to často uvědomujeme) i o tom, jak vidíme sebe, co si myslíme o druhém nebo jaký je náš vzájemný vztah. Myslím, že právě v těchto oblastech se může vlídnost či přívětivost bohatě uplatnit – třeba jako citlivost a ohleduplnost vůči tomu, jak sám sebe vidí druhý, ale možná i trochu jako tolerance k tomu, když někdo naruší můj vlastní obraz, a také v podobě péče o vzájemný vztah.
K budování vzájemného vztahu má jazykověda jedno zajímavé pozorování. Víme totiž, že lidé se při delším kontaktu často vzájemně (a většinou nevědomky) přibližují v tom, jak používají jazyk, jaká volí slova, ale třeba i gesta nebo tempo řeči (nápadné to bývá např. v situacích, kdy dospělí mluví s malými dětmi nebo u dlouholetých přátel). Podobné citlivé přiblížení jednoho k druhému bývá mluvčími vnímáno jako projev souladu a může přispívat ke zdárnému průběhu komunikace (pokud se tedy vzájemně nepřiblížíme v nějakých projevech negativních, například při hádce). Kdo tuto schopnost přiměřeně ovládá, může jistě být snáze vnímán například jako vlídný.
Ohled na druhého se výrazně projevuje ve zdvořilosti, i když funkce zdvořilosti v našem životě je širší. Jazykověda obvykle uvádí, že zdvořilost nám dává vodítka v situacích, které by se mohly stát konfliktními, a pomáhá nám tak, abychom konfliktům předešli nebo je utlumili. Různých složitějších situací přitom známe z každodenní zkušenosti mnoho – může to být např. sdělování kritiky, omluva, ale třeba i nabídka pomoci, její odmítnutí nebo oslovování osob, které neznáme. Zdvořilostní pravidla nám nabízejí různá doporučení, pomáhají nám také určit, kdo je v dané situaci „důležitější“ a podle něhož by se řešení (např. rozhodnutí o tom, zda si budeme tykat, nebo vykat) mělo řídit (jak víme, v českém prostředí to bývá žena, starší nebo společensky váženější osoba).
(Ne)hrát podle pravidel
Důležité je, že zdvořilostní pravidla se nabízejí, ale zároveň máme vždy možnost rozhodnout se jednat jinak a porušit je. Někdy je takové porušení i vítáno, někdy nás ale druzí mohou vidět jako nezdvořilé a můžeme se jich nepříjemně dotknout. Objevují se také situace, ve kterých nám současná pravidla nejsou dostatečnou oporou nebo pro něž se zdvořilost nehodí (například když potřebujeme někoho varovat před rychle se blížícím nebezpečím).
V podobných případech hodně záleží na našich zkušenostech, naší citlivosti – a možná i vlídnosti či přívětivosti? Zdvořilost také nemusí být vždy jen „dobrá“. Může se někdy stát pouhou vyprázdněnou formou (např. nařízené tykání všech všem v nějaké firmě se nemusí pojit s tím, že mezi všemi je přátelský nebo symetrický vztah) a předstíraná zdvořilost může skrývat různé negativní jevy, třeba manipulaci. Trvat na zdvořilostních pravidlech může někdy působit odtažitě a přehnaná zdvořilost může obtěžovat (nebývá nám např. příjemné, když se někdo příliš dlouho a složitě omlouvá za nedůležité pochybení). A naopak nezdvořilé chování může mít různé příčiny, nemusí nutně naznačovat nedostatek vlídnosti.
Myslím, že zdvořilé chování by mohlo zvýšit pravděpodobnost, že nás druzí budu přijímat pozitivně a vnímat jako vlídné a že vlídnost nás snáze vede k ohleduplnosti a k zdvořilému chování. Rozhodně však nemůžeme mezi zdvořilost a vlídnost či přívětivost položit rovnítko.
Lucie Saicová Římalová, lingvistka a vysokoškolská pedagožka