(ČB 9/2020) Hebrejská bible (Starý zákon) mluví nezřídka drsně. Proto se nad ní čtenáři propadají někdy do rozpaků a jindy je popadá zděšení. Kniha hrůz! Neměli bychom to hebrejské bibli oplatit a jít na ni drsným způsobem podle zásady „na hrubý pytel hrubá záplata“? Anebo: copak se stane, když nad ní mávneme rukou? Není však představa knihy hrůz spíše pověra, která brání nejen hrůzy brát vážně?

Poslechněte si článek:

 

Vyjděme však z toho, že evangelictví dělá evangelictvím biblismus a že se v tom zodpovídá Ježíšovi, který jako biblista diskutoval se znalci Tóry. A také pravil, že dokud bude svět světem, ani to nepatrné písmenko iota z Tóry nepomine (Matouš 5,18). I na tom písmenečku z hebrejské bible v řeckém znění, jak o ní mluvil Ježíš, jakýmsi způsobem záleží. A to už je výzva čtenářům Bible, ať si při svém čtení počínají nanejvýš jemně. Se znalostí biblických jazyků to jde lépe, ale vyhráno přitom není ani zdaleka. A bez takové znalosti… není zase prohráno. Důležité je vnímat, co čteme, všímat si jemných nuancí, aniž bychom ztratili smysl pro širší souvislosti – a nechtít jen bezhlavě chrlit, co všechno nás napadá, jako by na tom, co Bible sama říká, zase tolik nezáleželo.

Číst Bibli jako Bibli

V pohledu na hebrejský text první části Bible nás může znepokojit, že dávní písaři se někdy při přepisování textu „přepsali“. Ale když věc zkoumáme, se zmíněným Ježíšovým ponaučením se dokonce dostáváme do napětí. To máme opravovat něco, co nepomine? Člověk se jím ale snadno nechá svést k fundamentalistickému postoji, podle něhož všechno platí přesně ve znění, jaké máme, a jímž se musíme také doslova řídit. Abychom takovému svodu odolali, hledejme prostřednictvím biblických slov něco živého. V nich se setkává svaté s lidským, protože Bůh využívá lidskou řeč, aby člověka oslovil – ne aby byl sám pouze pasivním předmětem lidských řečí. Proto je potřeba hledat, ptát se, vyhlížet, čekat. A také ostřit zrak. A tak jemně se přibližovat k biblickým slovům, u nichž je tolik zapotřebí jemného pozorování, jemného pronikání, jemného rozlišování. Bez toho se i ze zmíněného Ježíšova slova stane, ač vybízí k jemnosti, slovo hrubé, zmrtvělé, jakoby toužící po zkamenělosti.

Při pátrání v biblických slovech zůstává také mnoho otevřeného. A dokonce tam, kde bychom neradi to tak měli. Tak třeba jeden z nejdůležitějších biblických výroků JSEM, KTERÝ JSEM (Exodus 3,14) má řadu výkladů, lišících se i jen v jemných detailech, a rozhodnuto mezi nimi není, jako by uvízly v uzounkých uličkách jazykozpytu. Přesto otevřenost znamená, protože je košatá a nesmírná, že na nás někde stále něco čeká. Jen se vydat na cestu!

Někdy ta cesta může být i náramně dlouhá. Jedna taková vedla z biblického pradávna až do 18. století, kdy bylo zjištěno, že Píseň písní je vlastně sbírka písní milostných, jemně opěvujících krásu milé a krásu milého. Až se můžeme odvážit závěru, že Bůh se raduje z opravdových lidských lásek. Jen ještě zbývá dost čtenářů Písně, kteří si to ne a ne připustit.

Některé biblické jemnosti nejsou ale tak přívětivé, jemné rysy mají i příběhy potemnělé. Kupříkladu v králi Saulovi nejeden čtenář vidí zuřivého násilníka, a přitom to byl tragický hrdina s pošramocenou psýché. Stačí jemněji rozlišovat, a vidíme osobnost v jiném světle, aniž bychom ji chtěli omlouvat. Spíš jde o to krůček za krůčkem sledovat, jak se vyvíjí jeho konfrontace s mladíkem Davidem, kam tento příběh vede a co nám sděluje.

Jemné rysy duchovní bídy

Biblická jemnost mívá často podobu skicy, která nepopisuje vše až do detailu, nýbrž poměrně rychle dovede k pointě a ponechává na čtenáři, aby si mnohé představil a domýšlel sám, protože zapsáno je jen to, co stojí za uvědomění a pamatování. Tak to je u jemného kontrastu lahodných hroznů, jež měla vydat podle Izajášovy Písně o vinici (5,1–7) vinice, na níž se urodila spousta odporných pláňat. Jen si zkusme jedno i druhé představit, zkusme si představit barvu, chuť, vůni – a co se s jedním nebo druhým dělá. Tento kontrast je načrtnut jen ve dvou verších, posílený o počáteční milostný motiv („… svému milému píseň mého milého…“), který apeluje na čtenářovu empatii. Náhle však přichází rozčarování – a to nejen pohledem na pláňata, nýbrž celou soudní řečí, v níž Bůh promlouvá k vinici zklamaně, odtažitě a hrozivě (v. 3–7). Který vinař by však chtěl opečovávat planost vinice? Ztotožnit vinici s Izraelem je přitom výzva pro ztotožňování s církví, „novým Izraelem“, ale i tady je zapotřebí jemná vykladačská práce. Jemná tak, že z Izajášova slova povede pečlivě linii do dnešní reality, ne však tak, že se nešťastné, smutné anebo jakkoli nepříjemné rysy začnou retušovat a kamuflovat. Jemné rysy duchovní bídy znamenají prostě jinou jemnost, než je jemnost vzniklá uhlazováním. Zapotřebí je tedy spíše jemná práce, kterou zná tradiční rytec nebo hodinář!

A to navíc nepřináší Píseň o vinici žádné první ani poslední slovo. Vlastně je hebrejská bible závratná, protože není kamenným artefaktem, který jednoho dne spadl z nebe na zem (proto neexistuje nějaká její konečná verze). Je to literární celek, který vznikal po staletí, v těch staletích, kdy Bůh vedl Izrael jeho dějinami, v nich působil, a projevy jeho působení byly zapisovány, až se staly Písmem svatým. Závratná je proto rozkošatěnost biblické řeči, plná nedohledné spousty jemných detailů, kontrast celku s drobnostmi, týkajícími se i jednotlivých písmenek. Neutopíme se s jemností zraku, vnímavosti i práce v takové spoustě? Proč asi Ježíšovi tolik záleželo na tom, abychom ani to jedno písmenko nepodcenili?

Nebyla v tom však úcta k Božímu slovu, která mu dává přednost před libovůlí, s níž jednoho napadne to, a jiného zase ono? Brát je vážně znamená vnímavost, jíž se příčí halabalismus a neochota věnovat čas hledání Božího slova, ať už zní jakkoli, v jemných zákrutách biblické řeči. Boží hlas je „tichý jemný“ (1Kr 19,12). A tak stejně jako jemné strojky neopravujeme sekyrou, ani jemnou biblickou řeč není radno uchopovat nahrubo, ať už sama vypovídá o jemném, či drsném.

Jiří Hoblík