(ČB 10/2020) Sociologové z Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) dělají už léta pravidelný výzkum důvěry obyvatel Česka v různé instituce. Mezi jiným se respondentů ptají také na důvěru v církev. A výsledky jsou vždy mezi nejhoršími. Církvi dnes důvěřuje jen asi čtvrtina českých občanů, což je mnohem méně, než kolik důvěřuje policii nebo armádě.

Při bližším pohledu na data vidíme, že církvi důvěřují především věřící křesťané. A těch opravdu u nás není víc než asi čtvrtina populace. Znamená to, že církev nedokáže získat důvěru těch, kdo nejsou přímo její členové, zatímco například armáda dokáže získat důvěru mnoha lidí, kteří přitom sami vojáci nejsou.

Lze namítnout, že i nevojáci přijímají službu, kterou armáda nabízí, tedy ochranu státu před případným vojenským útokem. Zatímco nevěřící nepřijímají tu nejzákladnější službu církve, tedy svědectví o Bohu. V Boha buď nevěří vůbec, nebo nevěří v Boha Abrahamova a Ježíšova, kterého hlásají církve. Proto bychom mohli pokrčit rameny a říct: Zkrátka nám nedůvěřují, protože nejsou evangelizováni, a my je nedokážeme evangelizovat, protože nám nedůvěřují. Bludný kruh, konec.

Prolomit nedůvěru je těžké, ale ne úplně nemožné. V měřeních CVVM se to podařilo například bankám. Těm před patnácti lety, kdy byly ještě v živé paměti bankovní skandály devadesátých a raných nultých let, důvěřovalo zhruba tolik procent lidí, kolik dnes církvím; a dnes se banky těší důvěře asi 60 % respondentů. Nárůstu důvěry veřejnosti ovšem předcházel nástup důvěryhodnějších vlastníků (v našem případě bank ze Západu), očista od nepoctivých manažerů, profesionalizace a zlepšení kvality služeb i stylu komunikace s veřejností. Církve vlastníka změnit nemohou, ale kvalitu služeb a komunikace by zlepšit mohly.

Důležité je přitom to, že vedle těch služeb církve, které jsou vyhrazeny jen věřícím nebo které mají víru šířit, církve poskytují nebo mohou poskytovat i další služby, srozumitelné každému a pro každého potřebné: služby charitativní, vzdělávací, kulturní. A především by církevní obec měla být místo přátelské, vstřícné, otevřené, měla by být „všem lidem příjemná“ (srv. Sk 2,47).

Na rozdíl od bank, které se potýkaly jenom s dědictvím komunistického šlendriánu, popřevratového tunelářství a „bankovního socialismu“, mají ovšem církve na sobě daleko větší zátěž. Pokusme se několik překážek v cestě budování důvěry veřejnosti pojmenovat.

První překážka je společná všem církvím přinejmenším západního světa. Je to nesoulad mezi současným myšlením a starověkou, středověkou a raně moderní církevní tradicí. Sahá od vědy a techniky (jak mohl Ježíš chodit po vodě a nepotopit se?) až po morálku a estetiku (proč ten pán vepředu má tak divné šaty?). Závažnost problému je zjevná už nejméně 200 let, ale uspokojivé řešení není v dohledu. Obě extrémní odpovědi, radikální fundamentalismus i radikální modernismus, mají určité výhody, ale ani jedna se neosvědčila celkově: První vede k sektářství a druhá k vyvanutí křesťanství. A zlatou střední cestu jsme stále nenašli. Toto napětí štěpí i samotné křesťany, dnes typicky třeba v otázkách postavení žen a LGBT osob v církvi. Jak však mohou církve získat respekt a důvěru veřejnosti, když jsou vnímány jako spolky v lepším případě zabedněných staromilců, v horším případě tmářů, věřících na pohádky? Anebo jak naopak se mají církve „modernizovat“, aniž by přitom vyprodaly svoji podstatu?

Druhý problém, také mezinárodní, jsou církevní skandály. Nejen že jsou stále připomínané ty z dávné minulosti – třeba upalování heretiků a čarodějnic, ale hlavně nebyla ještě dořešena celosvětová vlna obvinění duchovních ze sexuálního zneužívání nezletilých. Mohli bychom sice namítnout, že problém se týká především (i když bohužel ne jenom) katolické církve. Ale lidé mimo církevní prostředí většinou mezi konfesemi příliš nerozlišují, takže co poškozuje pověst jedné církve, padá nepřímo i na ty ostatní.

Navíc jedním z pokušení církevníků je moralizování. Zdá se, že po skončení reformace, kdy polevil palčivý zájem o spásu a posmrtný osud člověka, se oba hlavní směry západního křesťanství, katolický i protestantský, na moralizování přímo zaměřily: Jako by smyslem jejich existence bylo říkat lidem, jak mají a hlavně jak nemají žít. Komické je, že katolicismus, sexuální morálkou často až posedlý, se stal obětí právě takového skandálu. Možná je to Boží pošťouchnutí, abychom hledali jiný smysl církve než předvádět svoji údajnou mravní nadřazenost. Kazatelé mravnosti nejspíš velkou důvěru veřejnosti nezískají, zejména pokud sami selhali.

Třetí okruh problémů je ryze český: V našich dějinách se náboženství nešťastně propletlo s politikou. Zejména v 19. století, kdy vznikal moderní český národ, byl převládající římský katolicismus státotvornou, Habsburky podporující církví. A protože Češi během politických otřesů kolem poloviny toho století nebyli příliš úspěšní a na rozdíl od Maďarů nezískali autonomii na Vídni, stali se méně loajálními. „Spor o smysl českých dějin“ sice byl zdánlivě spor o to, zda podstata češství je husitská, nebo katolická, tedy Tábor, nebo Řím, ale ve skutečnosti šlo spíše o to, zda máme právo na kulturní a politickou autonomii: Praha, nebo Vídeň. A oslabení vazby k Vídni podrylo i vztah k Římu a zničení vztahu k Římu se u velkého množství lidí rovnalo odpadu od náboženství.

Dost českých protestantů v roce 1918, když se Rakousko-Uhersko rozpadalo, doufalo, že jejich doposud katoličtí spoluobčané přejdou masově od římského křesťanství k tomu, které se pyšní domácím českobratrským rodokmenem. Ukázalo se však, že léta sporů a zklamání z postoje katolické hierarchie nepodnítily náboženské hledačství, ale naopak náboženské znechucení. Těch, kteří tehdy vystoupili z církve, nebo se přinejmenším neúčastnili pravidelného bohoslužebného života, bylo víc než těch, kteří změnili konfesi, a mnohem víc než těch, kteří se přidali k protestantismu. Navíc se v průmyslových a velkoměstských regionech již před zánikem monarchie šířil socialismus a antiklerikalismus, takže se zejména Čechy staly jedním z ohnisek evropského odcírkevnění a antiklerikalismu.

S tím souvisí čtvrtý okruh problémů, „image“ křesťanství a jeho osobností. Postava feldkuráta Katze z Haškova Švejka je sice karikatura, ale je to zároveň i klíč k tomu, jak nemalá část Čechů již 100 let věřící vnímá. Máme sice velké a všeobecně známé historické postavy, proslulé náboženskou horlivostí – Václava s Ludmilou, Husa, Komenského a plno dalších, ale i když veřejnost uznává jejich politické, mravní a intelektuální výkony, nevnímá je jako osobnosti inspirované Kristovým evangeliem. Navíc mnozí z nich žili v minulosti tak vzdálené, že je těžko představit si sama sebe v jejich kůži. Chybí nám známé a srozumitelné křesťanské vzory. Vzory toho, jak propojit náboženskou víru a soudobé češství a čerpat z tohoto spojení sílu k velkým výkonům. Ne že by takoví lidé v posledním století chyběli – jsou zde mučedníci nacismu a komunismu typu pravoslavného biskupa Gorazda, humanitáři jako evangelík Přemysl Pitter a jeho spolupracovnice Olga Fierzová, veřejní intelektuálové jako katoličtí disidenti Dana Němcová a Tomáš Halík i spousta další. Ale jako by jejich působení často naráželo na hluché uši, jako by nebyli dost oceňováni a pochopeni, jako by žili jinde.

Nadto si ubíráme na věrohodnosti zbytečnou nejednotou. Ukázal to střet kolem obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Na jednu stranu stále konzervativnější arcibiskup Duka a jeho lidé bez velkého pochopení pro traumata evangelíků, na druhé straně někteří evangelíci po boku komunistů a rovněž bez pochopení pro pocity katolické protistrany.

Církvi a církvím u nás důvěra sekulární veřejnosti opravdu chybí. Není to zdaleka jen chyba nás, žijících křesťanů – současné problémy mají kořeny hluboko v minulosti. A s mnohými příčinami nedůvěry můžeme udělat jen málo. Ale je potřeba na této věci vážně pracovat a nepodléhat poraženectví. Nejsme tady totiž jen sami pro sebe. Máme nést Ježíšovu radostnou zprávu druhým lidem, a to bez důvěry nejde.

Jan Spousta, sociolog