(ČB 10/2020) Fakt musí? A co je vlastně to naše českobratrské evangelické vytí?
Jednou z definic českobratrského evangelíka je, že je to křesťan, který má na všechno svůj vlastní názor. Definice neřeší, že tento můj názor může být totožný s názorem jiného českobratrského evangelíka – podstatné je, že je to názor můj. A můj není proto, že je zároveň někoho jiného, byť si toho druhého sebevíce vážím. Potud si vyji po svém, jak se mně samotnému nejlépe pozdává. Na zbytek smečky hledím se zájmem, ale bez potřeby nastavit svoji vlčí tlamu stejně, jako to dělá kdokoliv další. Rád se nechám inspirovat, nutit ale rozhodně ne.

Že by tedy ČCE byla skutečně taková „co-chcárna“, ve které si každý myslí, říká a dělá vše zcela po libosti? Církevní zřízení by nás mělo přesvědčit, že ne. Vždyť v našem nejzásadnějším dokumentu – v Církevním zřízení – máme i § 2.: Práva a povinnosti členů církve. A hleďme tedy na to, co že církev od svých členů žádá:

– aby pilně četli Písmo svaté,
– aby setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí,
– vychovávali spolu s církví své děti ve víře,
– společně oslavovali Boha,
– osvědčovali svou víru životem podle evangelia,
– v lásce sloužili svým bližním
– nesli odpovědnost za zajištění hmotných potřeb církve.

Tak si, milý českobratrský evangelíku, sáhni do svědomí…

Je ale tedy toto, co nás evangelíky spojuje? Že pilně čteme Bibli? Chodíme pravidelně do kostela? Vedeme k Bohu děti, sami se v životě řídíme podle evangelia atd.? No – ruku do ohně bych za to dávat nechtěl.
Jistěže ale naše řády nejsou bezzubé! Řád členství v církvi nás upozorňuje, že o členství v církvi se dá také přijít. Tomu členu, který svými činy nebo slovy zjevně a opakovaně projevuje nevěrnost a neúctu k základům vyznání ČCE nebo svým způsobem života, svým vztahem k bližním nebo svou činností se zjevně, trvale a pohoršlivě rozchází s cestou života, kterou mu svědectví Písem nabízí, staršovstvo stanoví lhůtu k nápravě. Použije konkrétních opatření, zejména: domluvy, odnětí volebního práva apod. Po selhání nápravných opatření má staršovstvo předložit otázku, zda by dotyčný neměl vystoupit z ČCE. A nevystoupí-li na výzvu sám nebo se nenapraví, může ho staršovstvo po předchozím schválení seniorátním výborem z ČCE vyloučit.

Ale – děje se to? Prochází staršovstva sborové kartotéky? Domlouvají těm, kdo nechodí pravidelně do kostela, a těm, na které při biblické hodině prasklo, že nečtou pilně Bibli?! Jeví se mi to tak, že to sice v řádech máme, ale v hledání toho, co evangelíky spojuje, za čím si tak stojíme, tohle není dobrá stopa. Na tomhle svoji evangelickou identitu také nestavíme. Jakkoliv si to o nás ještě v jiných církvích vyprávějí, je písmácká tradice pryč. Z těch, které máme v kartotéce, je v neděli v kostele tak 10 % lidí.

Hledal jsem dál – a nakonec se o tom rozjela diskuse na sociálních sítích. A pořádná.

Co dělá ČCE tím, čím je, a čemu stojí za to být věrný? Co pro koho znamená „věrnost církvi“? Kvůli čemu už by stálo za to z církve vystoupit?

Diskuse se k okamžiku, kdy končím psaní tohoto článku, účastnilo přes padesát lidí. Má již několik desítek stran a stále ještě běží. Ale něco z toho již vytáhnou lze. Poznáte v některých názorech diskutérů i svoje postoje? Nebo vám naopak připadne, že v hledání toho, čemu stojí za to být v naší církvi věrný, je dotyčný úplně vedle? A jasně, že na tyto myšlenky zase jiní reagovali, potvrzovali či rozporovali…

Bez ladu a skladu jsem se tak při čtení příspěvků o ČCE dozvěděl:

– Dikcí (výše uvedených) církevních řádů připomíná Církev bratrskou, ale tam jsou větší „sekeráci“ – ti jsou totiž (na rozdíl od ČCE) schopni řády i plnit;
– je chameleon mezi církvemi;
– je vnitrocírkevně ekumenická;
– pojme mnoho – to je její výhoda;
– je svobodná a různorodá, je v ní prostor pro různé typy lidí i zbožnosti;
– je zásadně odlišná v Praze a jinde, což „jinde“ podkopává loajalitu k církvi jako celku;
– má celostátní narativ – Praha je divná, měla by se krotit, zato venkov je v pořádku;
– má nutkání vyjadřovat se k politickým tématům, ale pak lidé v regionech zjistí, že mají jiný názor, než je oficiální církevní stanovisko;
– je smířena s tím, že sbory budou zanikat;
– ze seriózních důvodů ji opouštějí lidé, kterým připadá, že protestantská spiritualita je moc individualistická, jim z různých (opodstatněných) důvodů vyhovuje církev, která tak trochu „věří za ně“, popř. dává jasnou direktivu, jak na to;
– někteří nevidí důvod, proč nebýt k ČCE loajální, cítí se v ní naprosto svobodně, pomáhá rozvíjet víru;
– je teologicky i lidsky dostatečně široká;
– jedná otevřeně, čitelně, fér;
– jde o do sebe zahleděnou společnost příbuzných, která ztratila povědomí o tom, že dveře ven i dovnitř nejsou zamčeny, a že vycházet a vcházet je normální;
– ostrov svobody;
– je schopna přijímat lidi z různých společenství, nekádrovat je a zůstat v klidu, i když někdo věří „jinak“;
– je v ní řada skvělých a inspirativních lidí a vstřícná atmosféra přijetí a svobody;
– styl kázání (filosofování / poslouchání teologického výkladu Biblického textu) není moc zajímavý, je třeba kázat o reálných životních problémech, jako je to v jiných církvích;
– ČCE je nejlepší.

Nu – na kávě po bohoslužbách, na schůzích staršovstev, na konventech i synodu – tam je přesně ten správný čas přemýšlet, co je tedy tím českobratrským evangelickým pokladem, kterým ze svých sborů obohacujeme, ale také čeho by stálo zato se zbavit.
A jistě je možno se nad tím tématem zamýšlet i na stránkách Českého bratra!

Jaroslav Pechar