(ČB 10/2020) Žijeme v době svobod. Můžeme říkat, co chceme, věřit čemu chceme, označit cokoliv za pravdu, nazvat kohokoliv jakkoliv. Zvenčí nejsme omezováni, zatím. To je většinou dobře. Brzda, která totální anarchii přetváří v prostor k rozhovoru, k životu, se jmenuje věrnost. Tolerance nestačí, ta vede místo rozhovoru k monologům. Věrnost nesmí být vnucena zvenku, musí přijít z každého z nás. Věrnost Bohu, rodině, selskému rozumu, odkazu předků, vlasti, vytvořeným hodnotám. Připadá vám to konzervativní? Správně.
Pavel Zoubek

Výraz „být věrný“ je vlastně poněkud mnohoznačný. Je potřeba ptát se čemu mám být věrná, či spíš komu – a proč. Když se dívám zpět na svůj život, vidím zcela jasně, že mne v každé jeho fázi provázel Pán Bůh – i tenkrát, když jsem si jeho přítomnost, dohled a podporu neuvědomovala, ba snad ani nechtěla připustit. Do písmene platí to, co apoštol Pavel ve svých dopisech často opakuje: „Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem, Ježíšem Kristem.“ (1K 1,9). Proto i já se stále znovu pokouším zůstat věrná Pánu Bohu a lidem, mezi které mne postavil.
Lydie Roskovcová

Klíčovou otázkou je, komu a čemu chceme být věrni. „Pojď národe, věrný národe, s prezidentem Gottwaldem“ zpívali jsme jako malí pionýři. Hitlerovští esesáci zase měli na přezkách svých opasků vyraženo vyznání „Mou ctí je věrnost“.
Křesťané nejvyšší míru věrnosti vyhrazují Kristu, „v něm jest radost, utěšení, pamatujme všichni věrní“. Vděčnost Bohu za to, že on neruší své sliby a nikdy nás neopustí, vyjadřují křesťané mnohými způsoby, mimo jiné slibem manželské věrnosti. Neumím zdůvodnit tento slib jinak než jako výraz touhy promítnout do našich mezilidských vztahů věrnou Hospodinovu lásku k Izraeli a Kristovu lásku k církvi. Tento druh věrnosti je aktuální dodnes, zatímco při volbách nechť se vesele provozuje promiskuita. Křesťan volí politickou stranu či hnutí podle toho, jak je mu jimi nabízený program blízký a vůdčí osobnosti věrohodné. Když se mu přestanou líbit, prostě jim vypoví věrnost a zahne jinam.
Miloš Rejchrt

Manželce? Protože si důvěřujeme (a rozbitá důvěra se těžko hojí). Bohu? Taky tak. Komunisti mě kdysi nutili slíbit věrnost socialistickému zřízení a jeho lidové armádě a podobným kravinám, ale tam nebyla ta důvěra (ani z jejich ani z mé strany) a to pak je z věrnosti pojem, který má úplně jiný obsah: Přinutíme tě k poslušnosti, ty se necukej a budeme tomu říkat věrnost. Bez té důvěry to ovšem nemůže fungovat. Zato tam, kde důvěra je, je věrnost fajn.
Jan Keřkovský

Věrnost se moc nenosí. Je to závazek, investice s nejistou návratností. Ke svobodě, ve které se už nějakou dobu nachází naše česká, snad už dosti západní společnost, patří spíš nezávaznost, „otevřenost“ vztahů. Opak věrnosti – nevěra ale ani u nás nezní moc dobře. Věrnost vnímám jako součást trojice: láska – věrnost – spolehlivost. Spolehlivostí lze překonávat nouzi každodenního života, snad se dá naučit. Věrnost můžeme darovat, když ji v sobě máme. Kde ji ale vzít? A láska, to je přece Bůh a ten je věrný především. S jeho láskou přijímám snad i jistý potenciál věrnosti, ne? A otázka Proč? Ta pak zmizí do ztracena…
Tomáš Fendrych

připravila Jana Plíšková