(ČB 7-8/2016) Zdálo by se, že hněv je pro literární zpracování vděčným tématem. Kupodivu jej ale v literatuře, a zvláště v té křesťansky orientované, příliš nenacházíme. Jednou z výjimek, kterou bychom zrovna u takového typu básnické osobnosti možná těžko čekali, je básník Jan Zahradníček. Právě jeho poezii, ale i básníkův život, s poezií se úzce prolínající, hněv velmi poznamenal, a to hned několika způsoby. Hněv zvnějšku pocítil Jan Zahradníček velmi citelně a krutě ze strany totalitního státního aparátu. V roce 1951 byl zatčen a po vykonstruovaném procesu záhy uvězněn. Absurditu i zrůdnost politické

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) Než jsem na tomto Posledním slovu začala pracovat, snažila jsem se o hněvu zjistit z teologického hlediska co nejvíce. Čím déle jsem hledala, tím více rozporů jsem nacházela. Je hněv hřích? Je a není. Hněv je ve výčtu hlavních hříchů jako destruktivní agresivita. Ovšem hněv Boží není hřích, protože jde o hněv spravedlivý. Lidský hněv nemusí být hříchem, ale křesťan by se přesto měl hněvu vyvarovat, vyvarovat by se měl i hněvivé

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 6/2016) Většina tradičních pohádek končí slovy „dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno“. Ve své společenské identitě máme po staletí zafixováno, že proti zlu se bojuje, pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí a dobro je základním nástrojem společného mezilidského žití. Věřím, že většina z nás by se ohradila vůči tvrzení, že jde-li někomu o dobro, je třeba ho potrestat. A přesto se v naší společnosti stále více a více objevují

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →