(ČB 6/2016) Většina tradičních pohádek končí slovy „dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno“. Ve své společenské identitě máme po staletí zafixováno, že proti zlu se bojuje, pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí a dobro je základním nástrojem společného mezilidského žití. Věřím, že většina z nás by se ohradila vůči tvrzení, že jde-li někomu o dobro, je třeba ho potrestat. A přesto se v naší společnosti stále více a více objevují

Poslechněte si článek:

projevy násilí a nenávisti vůči těm, kteří o dobro usilují, kteří pomáhají druhým a kterým o lásku mezi lidmi jde.

 Na lidi vymezující se vůči nenávisti se v Praze nedávno vandalsky zaútočilo. Nenávistnými slogany a neonacistickými symboly byly posprejovány některé kavárny i dveře sídla Diakonie Českobratrské církve evangelické.

 Zasaženým podnikům i Diakonii je společné, že se zasazují o takzvanou „Hate Free Zone“, tedy o zónu nenávisti prostou. Hate Free komunita je celosvětovým hnutím, které motivuje lidi a organizace k úsilí o rozšiřování prostoru, v němž lidé mají k sobě blízko, nejsou vůči druhým s opačným názorem, pohlavím či jiným politickým přesvědčením agresivní, kde mají lidé stejnou hodnotu. Přijímají jednotlivce bez rozdílu etnika a náboženství. Cílem není nekritičnost a bezbřehý souhlas s druhým. Cílem je prostředí bez nenávisti a agrese.

 Je to neskutečný paradox aktuální nálady ve společnosti – ti již se zasazují o spravedlnost, lásku, přijetí, dobro a ohrazují se proti násilí, jsou cílem nenávisti a musí se leckdy bát i o svoje zdraví. Ať jde jen o symbolické vyjádření postoje nálepkou „hate free“ či o vymezování vůči rasismu, vůči světovým diktaturám podporou například Tibetu nebo o snahu nepodlehnout konvičkovské protiislámské propagandě, ať jde o podporu menšin či lidských práv, vždy jde o nenásilný projev. Takové aktivity jsou pak potlačovány tu Hradem, tu partou primitivních neonacistů, jindy zase strachem naočkovaných spoluobčanů. Jako by zlo mělo navrch. Pravda a láska prohrává se lží a nenávistí, tak by mohlo znít skeptické heslo situace ve společnosti.

 Ale jde jen o aktuální situaci? Není strach z pravdy a lásky ve společnosti odvěkým fenoménem? Není agrese cestou, jak prosazovat svůj názor, když se bojím dialogu, ve kterém bych musel přiznat, že nemám pravdu? Milan Uhde v jednom divadelním představení řekl, že dialog je možný jen tehdy, jsou-li obě ze stran připraveny předem na možnost, že by jejich názor mohl být špatný. Pokud je tedy někdo přesvědčen o své pravdě, ze které nechce (nebo nedokáže) ani o píď uhnout, či chce-li prosazovat názor, o němž ví, že není pravdivý (protože se mu pravda zrovna nehodí), je nejlepší protivníka umlčet, zastrašit, zničit. Motivace, která byla zárodkem pro mnohé války a agrese jednotlivců i států.

 Situace se může zdát bezvýchodná. Možná tuto skepsi, při níž se za pravdu a lásku nevyplatí stavět, neboť bude ubita agresí bez dialogu, podpořil nedávno i Tomáš Halík, když prohlásil, že nebude na post prezidenta kandidovat, neboť je u nás málo rozumných lidí. Tentokrát s ním nesouhlasím. Věřím, že je kolem nás rozumných lidí dost. Byť jich není většina, která by dotyčného mohla „na Hrad vynést“ a docílit návratu humanismu a křesťanských hodnot do čela našeho státu, je jich dost na to, aby násilí a neláska zcela ve společnosti nevyhrály.

 Ukřižování Krista bychom mohli nazvat také aktem, při němž se zlo a nenávist pokusily umlčet dobro a lásku. Ten který vedl člověka k člověku a člověka k Bohu, byl umlčen. Ale jen na krátký čas. Ačkoli mnozí volali „ukřižuj, ukřižuj“, tedy „znič, znič“, jsou křesťanské myšlenky živé a aktuální i dnes. Bůh vzkřísil, co se lidé, plni zloby a strachu z dobra, pokusili umlčet.

I dnes je dostatek rozumných lidí, kteří přijímají, ať už skrze víru, nebo díky svým rodičům, hodnoty, které v dialogu obstojí, neboť jsou pravdivé. I přes agresivní útoky nenávisti jsem přesvědčen, že dobro a dobří rozumní lidé mají mezi námi místo i svůj hlas. Pokud mezi ně patříte, nebojte se to dát najevo.

Miki Erdinger (vyšlo v týdeníku Vysočina 28. 4. 2016)