(ČB 9/2016) Šedesátá léta se stala obdobím, kdy se v poezii obnovuje váha slova. Namísto mnohomluvných, rozvláčných a dekorativních veršů se objevují spíše úsporná, významově hutnější vyjádření se záměrnými pomlkami a nedořečenostmi. Utváří se tak linie básníků, která částečně navazuje na básnický typ Františka Halase, jehož tvorbě se přezdívalo „poezie samoty a smrti“. Právě tyto motivy se v šedesátých letech do básní znovu vracejí; nejen inspirací Halasem, ale také skrze Vladimíra Holana, jenž život vnímá jako bídné živoření plné temnoty a smutku. S tímto klimatem v české poezii do velké míry konvenuje i básnická tvorba moravského básníka Jana Skácela. Jistá melancholie i smutek se v jeho verších objevují v podstatě vždy, právě v letech šedesátých však nejzřetelněji.

Poslechněte si článek:

(ČB 9/2016) Odkudsi z hlubin vlastní paměti či snad z hlubin všeobjímajícího zapomnění vyskočila na mě vzpomínka: Dítě, trochu retardované, žvatlá a opakuje: „svítí, svítí“. Pozoruje vyjeveně baterku. Nositelka té baterky ji střídavě rozsvěcí a zhasíná a směje se: „Nojo, vidíš baterku.“ Všichni účastníci té scény – děda s bábou, v jejichž chalupě se to přihodilo, jejich syn a zároveň otec toho dítěte, stejně jako i návštěvnice s baterkou,

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) Dlužno nejdřív dodat, že mne již poněkolikáté v řadě letošní farářský kurz jako celek velmi mile překvapil. Rozhodně se nenesl v jedné „náladě“. Vědeckou věcností příjemně překvapila přednáška Martina Prudkého, zkoumající, zda jde SZ ustanovení a výzvy ohledně hosta a příchozího skutečně automaticky chápat tak široce, jak je v dnešní debatě běžné, a opomíjet jejich původní kontext. A trochu paradoxně mne pak nejvíce potěšilo vystoupení pana Martina Rozumka, ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům, který v otázkách imigrace ukázal dnes velmi vzácnou ochotu

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) V článku Ohlédnutí za farářským kurzem (ČB 4/2016) mi šlo hlavně o to poreferovat, jak „bídné“ je to u nás se znalostí muslimského náboženství. Jan Keřkovský mi pak v textu Ohlédnutí za farářským kurzem 2 (ČB 5/2016) vytkl, že „nálepkuji“. Nemyslím si to. Popsal jsem svou zkušenost a tu můžeme mít každý jinou. Podstatné je o dané problematice diskutovat. Jde mně především o to, abychom se opravdu poctivě zabývali tím, co islám je. K tomu je třeba hledat věrohodné zdroje a být obezřetný. Jan Keřkovský naznačil, že mezi křesťanstvím a islámem má existovat mezináboženský dialog. Popravdě řečeno o tom nejsem vůbec přesvědčen. Plyne to už z podstaty obou náboženství.

Poslechněte si článek: