(ČB 9/2016) Šedesátá léta se stala obdobím, kdy se v poezii obnovuje váha slova. Namísto mnohomluvných, rozvláčných a dekorativních veršů se objevují spíše úsporná, významově hutnější vyjádření se záměrnými pomlkami a nedořečenostmi. Utváří se tak linie básníků, která částečně navazuje na básnický typ Františka Halase, jehož tvorbě se přezdívalo „poezie samoty a smrti“. Právě tyto motivy se v šedesátých letech do básní znovu vracejí; nejen inspirací Halasem, ale také skrze Vladimíra Holana, jenž život vnímá jako bídné živoření plné temnoty a smutku. S tímto klimatem v české poezii do velké míry konvenuje i básnická tvorba moravského básníka Jana Skácela. Jistá melancholie i smutek se v jeho verších objevují v podstatě vždy, právě v letech šedesátých však nejzřetelněji.

Poslechněte si článek:

Ani jeho poezie není proklamační. Spíše než strhujícímu hučícímu proudu se Skácelovy verše podobají pomalu plynoucí tiché říčce; vše podstatné se skrývá až pod zdánlivě klidnou hladinou. Podstatou myšlenek, vetkaných do jeho básní, je hluboké ticho rozjímání.    Skácelova poezie se odehrává v neměnných kulisách moravského venkova, kde prožil dětství a který miloval. I do tohoto světa, harmonizujícího elementu Skácelovy básnické kompozice v šedesátých letech zřetelněji proniká více temných tónů. Jemný opar melancholie se nad jeho poezií sice vznáší již v prvotině Kolik příležitostí má růže (1957), postupně se ale stále častěji a zřejměji objevují pocity smutku a dotyky se smrtí.

Smutek v tichu
Temnější ladění poezie šedesátých let se promítlo i do jinak typicky skácelovských motivů, například motivu ticha. To bývá pochopiteně spojováno se smrtí (Takové ticho je / když těžní věž odsune pohyb na stranu / a lano odepne / jak zbytečné šle z ramen mrtvého), anebo symbolizuje šířeji odcházení (Na podzim, za mrholivých dnů, / je moje město plné perleti. / Havrani tiše přeletí, / jako by mokro slouplo kůry kus, že tiše odešla, / a odcházela němá, bez výčitek, / jako by nikdy nepoznala strach).

Se smrtí se básník setkává nejdříve zprostředkovaně ve vzpomínkách z dětství, později přichází i tušení vlastní smrti, a tak se stupňuje básníkova úzkost z ubývajícího času. Motivy smrti se s přibývajícím věkem ve Skácelově poezii stávají čím dál četnějšími. Není to již nesmělé oťukávání, ale pozvolné odcházení. V těchto verších je ukryto vzpomínání, nostalgie stárnoucí mysli, ale také smutek z přítomnosti, který se ještě umocnil v normalizačních letech, kdy byl básníkův hlas násilně umlčen.

Hodnota smrti, která je pojímána jako součást člověka a jeho osudu, je i ve Skácelově poezii konstantou akcentující to, co je možno nazvat univerzální a všelidskou zkušeností, neboť „ve zlaté hodině smrti si všichni rozumíme“. Smrt je nejen pro Skácela podivnou hádankou, k jejímuž vyřešení člověk sice spěje, ale na niž odpověď v tomto pozemském světě nezíská; zůstává tak v jeho životě navždy nedořešena. Obdobně otevřená a nedořečená je proto i básníkova reflexe „tří velkých smutků“ ve sbírce Metličky:

Ten první smutek Nevím kde zemru
Ten druhý smutek Nevím kdy to bude
A poslední Nevím kde se na onom světě octnu
Tak jsem to slyšel v písni Nechme tak
Nechme jak zpívá píseň Dokažme
Vzít za úzkost jak za kliku a vejít 

Motiv ticha se v poezii Jana Skácela místy přelévá také v symbol uplynulého, pomíjivého, minulého času. Zřejmá je tu opět spojitost s dětstvím. To má ve skácelovské symbolice pozici mýtu, něčeho až posvátného; takové verše nejsou tolik odraz stesku po dětství, autobiografický otisk, jako spíše transcendentální přesah, dětství jakožto archetyp, „praobraz“ člověka. Uplatňuje se tu stěžejní princip Skácelovy poezie ‒ skrze věci zdánlivě intimní poukazuje k univerzu, k nadosobní rovině.

Opatrné přibližování k Bohu
Tak přistupuje Skácel i k otázkám vztahu k Bohu. Podobně jako smrt i sama Boží existence zůstává ve Skácelově poezii hádankou; Skácel byl ke spiritualitě vždy velmi opatrný. Reflexe Boha, která se u něj objevuje ve sbírce Smuténka, zůstává v rovině vlastního pojetí trascendentna:  

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého, pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.
Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
 jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza. 

Přesto je však Bůh tematizován, a dokonce nepřímo oslovován, a to v podobě důvěrných, vlastně nábožensky střízlivých doušek, jež jako by básník šeptal, zasažen melancholií života:

Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, Bože, ty to víš.

Bůh je ve Skácelově poezii vzdálený, není však zcela nedosažitelný. Je přítomen v krajině, „kde padá tma“. Vždy je ale obestřen mlhou tajemství. Zůstává hádankou, k jejímuž rozluštění člověk spěje, ale jejíž vyřešení je mu v pozemském životě zapovězeno. I tento jeho zvláštní vztah k pozemskému světu připisoval Bohu ve Skácelových očích statut něčeho posvátného.  

Skácel nikdy nepřikládal velkou váhu vzletným teologickým úvahám, církevnímu institucionalismu ani dogmatickým proklamacím. K Bohu přistupoval jako obyčejný, s přírodou spjatý člověk, který se nesnaží zakrývat nedokonalost svého lidství, ale naopak je ve svých životních klopýtnutích i pochybách o Bohu zcela upřímný. V této střízlivosti ovšem probleskuje jeho lidská pravdivost a hluboká pokora, místy až připomínající Eliáše, který si před Bohem zakrývá tvář. O svém vztahu k víře Skácel jednou napsal: „Je hrozně těžké pro prostého člověka věřit po celý život v Boha a já to také nedovedu. Domnívám se však o sobě, že jsem opravdu zbožný člověk. Jinak bych nedokázal skládat básně. Bůh je veliké citoslovce básníků, to největší, tak veliké, že si ho ani všichni nezasloužíme.“

Adéla Rozbořilová, studentka bohemistiky