Český bratr číslo 1/2012.

Mezinárodní teologická společnost udělila Tomáši Halíkovi cenu za nejlepší teologickou knihu Evropy, vydanou v letech 2009–2010. Jde o dílo Geduld mit Gott, česká verze má méně provokativní název Vzdáleným nablízku (Nakladatelství Lidové noviny, 2007).

Halík, který je znám jako profesor Univerzity Karlovy, studentský farář, výrazná mediální osobnost a autor řady čtenářsky mimořádně úspěšných knih říká: To podstatné, co kniha přináší, vyrostlo ze specifické zkušenosti křesťanů ve východní Evropě, zvláště v Čechách. „Kde tradice byla přervána, nelze na ni jen mechanicky navázat.“

Kniha, která by zasloužila podrobný rozbor i v evangelickém odborném teologickém tisku, představuje skutečný gejzír myšlenek. Tyto myšlenky, některé z nich originální, jsou formulovány s vysokou literární působivostí a promyšleně komponovány ve snaze porozumět různým formám moderní evropské nevíry a bolestného hledání víry.

Opakovaně se Halík vrací k motivu Božího mlčení, Boží skrytosti či nepřítomnosti ve světě. Jde o prožitek, který je podle něj v dnešní době snad častější (nebo je alespoň ostřeji uvědomován) než v dobách minulých. Svérázně o tom zpívá náš Sváťa Karásek: „Přijď, ó Bože, přijď už k nám, přijď, nebuď skrytý, vždyť panny už jsou zemdlené, blázince nabitý.“

Halík se hlásí k těm, které tento prožitek tísní. Místo aby se ho násilně pokoušel přemáhat, popírat či vytěsňovat, snaží se ho nést solidárně s pochybovači i s ateisty určitého druhu. Podle něho ateisté – v této věci shodně s fundamentalisty a s lacinou vírou entuziastů – chybují netrpělivostí vůči Bohu tam, kde je třeba setrvávat v úctě před tajemstvím Boží skrytosti. Pravá křesťanská trpělivost s Bohem má tři formy – víru, lásku a naději.

Podobně jako nad jinými Halíkovými knihami, i zde se vnucuje otázka, proč je muž ve světě vysoce respektovaný přijímán ve své vlasti tak dvojznačně. Má mnoho spokojených, ba nadšených čtenářů, ale na druhé straně i rozhodných odpůrců.
Proč ten odstup, někdy i nepřátelství?

Halík myslí radikálně, miluje odvážné myšlenkové experimenty a paradoxy. Jeho teologie se nevejde do katechismových pouček a jednotlivé formulace vytržené ze souvislosti mohou znepokojit, snad až pohoršit ty, kteří preferují osvědčené, vyšlapané cesty pravověří, ať katolického nebo protestantského. Jeho oceňování mimokřesťanských náboženství budí podezření z nevěrnosti Kristu.

Vysoká myšlenková úroveň i formální virtuozita Halíkových textů – spolu s mimořádným rozsahem jeho díla – nutně dráždí ctižádostivé duše. My méně úspěšní hledáme vysvětlení v jeho schopnosti své myšlenky prodat (doslova i v přeneseném smyslu) a v jeho charismatickém osobním projevu, který mu to usnadňuje. Ve svých knihách mluví Halík často o sobě. Z drobných zmínek i z delších pasáží vyvstává obraz skutečného veltmana – a zároveň člověka takové spirituální úrovně a takové loajality k Římu, že bychom těžko hledali vhodnějšího kandidáta na nejvyšší církevní hodnosti. Přičteme-li k tomu jeho ostře kritický (ale poučný!) postoj k české i světové reformaci, přestáváme se divit nelibosti, kterou tento muž vzbuzuje u některých českých evangelíků.

Je to škoda. V našich snahách o ekumenu s českými katolíky zůstává vážná mezera, pokud v nich chybí živý – jistě také polemický – kontakt s myšlenkovým světem Tomáše Halíka.

Pavel Říčan
(redakčně kráceno)

Český bratr číslo 1/2012.

Ubývá věřících nebo přibývá?

Český statistický úřad zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011, včetně informací o „náboženské víře“. Vzhledem k tomu, že odpověď byla tentokrát výslovně dobrovolná, téměř polovina obyvatel se k této otázce nevyjádřila. Údaje z vyplněných formulářů potvrzují výrazný trend odklonu od „velkých“ církví (tj. římskokatolické, Českobratrské evangelické a Československé husitské). Vysoký počet věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti, byl i v tomto případě zřejmě ovlivněn tím, že tato možnost byla oproti minulým sčítáním výslovně uvedena.

Ačkoliv si s výslednými čísly můžeme různě pohrávat a spekulovat nad nimi, jsem přesvědčen, že potvrzují základní trend pokračujícího poklesu věřících, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. Týká se to především tří nejpočetnějších církví u nás. Myslím si, že tento fakt je mnoha lidem zřejmý i bez čísel ze sčítání. Ti, co by jej chtěli popřít, se mohou odvolávat na neúplnost výsledků. Podle mne zcela neprávem. I kdybychom vycházeli pouze z vyplněných údajů, je pokles zřejmý. Osobně se domnívám, že údaj o víře nevyplnili spíše lide, kteří jsou k víře zcela lhostejní nebo se k žádné církvi nehlásí. Obavy ze zneužití takového údaje byly zřejmé při sčítání v roce 1991, kdy byl dotaz na náboženskou příslušnost po čtyřiceti letech znovu zařazen (tehdy ji neuvedlo 16,2 %, v roce 2001 už jen 8,8 %). Dnes je motivem spíš recese (viz rytíři Jedi), lhostejnost či zmíněné zdůraznění dobrovolnosti, které zřejmě ovlivnilo i uváděné údaje o národnosti.

Další argument pro uvedený trend poklesu „církevně věřících“ je demografický. Z letošního sčítání sice ještě nemáme výsledky religiozity v jednotlivých věkových skupinách, minulé sčítání však ukázalo, že věkový průměr lidí, kteří se přihlásili k některé z církví, byl výrazně vyšší než u lidí bez vyznání. Pokles počtu věřících v roce 2001 byl ovlivněn také tím, že lidé méně uváděli náboženskou příslušnost u svých dětí do patnácti let. Ačkoliv si na konkrétní čísla budeme muset ještě počkat, nevidím důvod předpokládat, že v této věci nastal nějaký obrat. Zvlášť když do role rodičů dorostly ročníky, které už v minulosti byly většinově „bez vyznání“ nebo za ně tehdy údaje vyplňovali „religióznější“ rodiče. A to nemluvím o tom, že míru religiozity stále ještě udržují starší ročníky, jejichž podíl v celkové populaci na rozdíl od dětí stoupá.

Na druhou stranu není důvod na základě čísel ze sčítání tvrdit, že církvím dramaticky ubývají věřící. Církvím zřejmě ubývají sympatizanti a klesá jejich prestiž ve společnosti. Pokud jsou k dispozici data o „praktikujících věřících“, mám na mysli třeba pravidelné účastníky bohoslužeb, trvalý pokles je sice patrný, ale nikoli dramatický. Ostatně i nízká data z posledního sčítání jsou stále ještě více než dvojnásobně vyšší než předpokládaná nebo zjištěná návštěvnost bohoslužeb (alespoň u církve římskokatolické a českobratrské). Takže onen dramatický pokles ve srovnání s rokem 1991 můžeme chápat jako přiblížení k reálným číslům.

Čeká nás jistě plno důkladných rozborů výsledků sčítání, ale trend je zřejmý. Na jedné straně ke křesťanské víře církev patří, na straně druhé je trend odklonu od tradičních církví pro moderní společnost v řadě evropských států na západ od nás typický.

Neznamená to však také, že tyto církve prostě neumějí oslovit dnešního člověka a neplní tak svoji roli? Vždyť i dnes je plno lidí zraněných a nemocných, lidí hledajících, což ostatně potvrzuje rostoucí počet věřících „bez církve“. Jsem přesvědčen, že ani dnes nemohou křesťané a církve rezignovat na své poslání. Církve by zřejmě měly víc přemýšlet nad způsobem svého zvěstování a ptát se, zda se více nezabývají samy sebou a třeba z obavy se neuzavírají do sebe, zatímco pro okolí jsou nesrozumitelné.

Rovněž jsme stále svědky rozděleného křesťanství. Když se ani dnes nejsou někteří křesťané schopni dohodnout mezi sebou, vzájemně se uznávat a respektovat, můžeme se snad divit, že se jim nedaří oslovit okolí? Výsledky sčítání mimo jiné potvrzují, že dávat přednost svým konfesně partikulárním zájmům před společným svědectvím v důsledku poškozuje všechny. Určitě máme o čem přemýšlet!

Martin Vaňáč, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy