(ČB 7-8/2016) Než jsem na tomto Posledním slovu začala pracovat, snažila jsem se o hněvu zjistit z teologického hlediska co nejvíce. Čím déle jsem hledala, tím více rozporů jsem nacházela. Je hněv hřích? Je a není. Hněv je ve výčtu hlavních hříchů jako destruktivní agresivita. Ovšem hněv Boží není hřích, protože jde o hněv spravedlivý. Lidský hněv nemusí být hříchem, ale křesťan by se přesto měl hněvu vyvarovat, vyvarovat by se měl i hněvivé

Poslechněte si článek:

myšlenky. Apoštol Pavel zase říká, že hněvat se můžeme, ale tak, aby nad naším hněvem nezapadlo slunce. Takže ve dne (?). To je zmatek! Neznám člověka, který by se nehněval. Znám jen ty, co hněv nedávají najevo. To je obdivuhodné, ovšem z psychologického hlediska ne vždy zdravé. Zase rozpor.

Sama za sebe stavím hněv na roveň hádce. Pokud se člověk ,,umí“ hádat, je to ku prospěchu věci, která se ze stadia stagnace pohne do užitečnější polohy. Hádat se a hněvat se ovšem člověk musí naučit. Jak praví Aristoteles. Kdokoli se může rozhněvat – to je snadné, ale hněvat se na toho správného člověka, do správné míry, ve správnou dobu, ze správného důvodu a správným způsobem, to nedokáže každý a snadné to není. Asi proto je Boží hněv hněvem spravedlivým, protože jen Bůh dokáže výše uvedené. My ostatní jsme amatéři, a pokud se rozhněváme, jsme stále jednou nohou v hříchu.

Ale věřím, že Bůh často podá pomocnou ruku a z osidel hříchu nás vyvede. U mě tak vykonal rukou paní Všetečkové, která mě svým uměním zvládat hněv, totiž můj hněv, uchránila od hříchu a dala laskavou lekci do života.

Když mi byly asi čtyři roky, musel můj otec na pár hodin odjet, a tak mě nechal právě u staré paní Všetečkové, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Stála jsem u ní v kuchyni a popadl mě vztek. Jak to, že mě táta jen tak nechal u nějaké cizí paní? To se určitě nesmí! Já chci domů! Věděla jsem, že je ,,třeba“ se nějak viditelně vztekat. Ale jak se to dělá? Myslím, že dospělí něčím hážou, do něčeho kopou a tak podobně. No tak jsem začala pobíhat po kuchyni, kopat do nábytku a házet pokličkami s tím, že chcíííí domůůů! Paní Všetečková mě chvilku pozorovala, pak ke mně přistoupila, vzala mě za ruku, podívala se mi do očí a povídá: ,,Pavluško, nemáš hlad? Mám tu takovou… specialitu!“ Nechala jsem hněv hněvem, poklice poklicemi a začala vyzvídat, co ta specialita je. ,,No, to je něco, co doma nemáš“. Pak mě odvedla ke stolu, od kterého jsem teď pro změnu já pozorovala ji, jak tancuje po kuchyni. Za chvíli přede mnou ležely na talíři dva voňavé chleby se sádlem. Hmmm, ty byly dobré! ,,Ale chleba se sádlem doma máme! To není specialita!“ Paní Všetečková se vůbec nerozhněvala, naopak. Usmála se a povídá: „Pavluško, dovolí ti doma solit? Asi ne, viď?“ Spiklenecky jsme se na sebe podívaly. „Tak si to trochu přisol,“ řekla. A než zapadlo slunce, bylo po hněvu.

Pavla Bělíková