(ČB 10/2021) Často vzpomínám na svoji babičku. Byla to obyčejná venkovská žena, bez valného vzdělání, a za celý život se podívala nejdál jednou do Prahy. Její život byl vyplněn dřinou, odříkáním a starostmi. Ale také skromností, vděčností, pokorou, s jakou přijímala svůj osud, a nezdolnou, neotřesitelnou vírou v Boha. Byla to ona, kdo mě učil, že den má začínat i končit modlitbou. Za vše se má poděkovat, Bohu i lidem. A že vždycky mám být za co vděčna, i v pokročilém věku.
(ČB 9/2021) V devadesátých letech minulého století, po osamostatnění Ukrajiny, působil v Kyjevě úspěšný chirurg s akademickým postavením Roman Korniiko. Nemohl se smířit s tím, že v ulicích města jsou stovky sirotků bez domova, a tak pro ně začal hledat pomoc. Dával dohromady manželské páry, které by se o ně postaraly, a zároveň se snažil na to upozorňovat veřejnost. Ze strany úřadů se setkával s odmítáním. Často ho vyšetřovala policie, několikrát byl zbit. Ale nevzdal se a postupně kolem sebe vytvořil okruh spřízněných křesťanů a s nimi vybudoval dům, kde sirotky spolu s jejich pěstouny ubytoval. Dům v předměstské obci Kyjeva nazvali Otcův dům, myslí se tím dům Otce nebeského. Dům je krásně vymalovaný. A je až nepochopitelné, kolik stovek dětí se tam vystřídalo, a našlo tak své nové rodiny. Manželé, buď bezdětní, nebo s dětmi, případně s už dospělými dětmi si, si vzali sirotky z ulice do své rodiny. V domě vznikla i škola. Rodiče z vesnice dnes se ucházejí o to, aby mohli své děti do Otcova domu posílat. Krásný, barevný a veselý dům ještě později rozšířili o druhou budovu a přidala se další péče o děti, včetně lékaře, fyzioterapeuta, psychologa. Já jsem se do tohoto úžasného společenství dostal v létě při cestě za našimi evangelickými krajany v Bohemce a Veselinovce. Měli jsme tam původně jet s Janem Dusem. Když začínala válka na Donbase, Jan Dus, tehdy vedoucí humanitárního střediska Diakonie ČCE, pro Otcův dům pomohl sehnat obytné kontejnery ze Zlína. V těchto domečcích byli ubytováni utečenci z východu Ukrajiny, především matky s dětmi z Donbasu, některé tam dodnes bydlí. Jan Dus se mnou nakonec na Ukrajinu nejel. Byl Diakonií požádán, aby vedl pomoc po tornádu v obci Hruškách.
Jeli jsme na Ukrajinu společně s Pavlem Kalusem, farářem z Prahy-Žižkova, a jeho synem Janem. Domluvenou návštěvu Otcova domu jsme nezrušili a dodnes jsme pohnuti přijetím pracovníků Otcova domu. Právě jedna z obyvatelek těch zlínských kontejnerů patří nyní do vedoucího týmu domova. Ona se o nás starala a po oba dny nás prováděla vším, co Otcův dům poskytuje.
(ČB 9/2021) Na tuhle expedici jsem měl jet už minulý rok, v době covidu ale bylo všechno jinak. Jestli se podaří vyrazit alespoň letos, jsem neměl jistotu do poslední chvíle, ale nakonec se to podařilo. Na archeologických vykopávkách v lokalitě Tel Azeka v Izraeli Evangelická teologická fakulta UK dlouhodobě spolupracuje s univerzitami v Tel Avivu a Heidelbergu a nabízí možnost se o prázdninách na této práci podílet. Neváhal jsem.
(ČB 9/2021) „Tak máme novou synodní radu“ řekl by klasik. Nástup nového vedení ve většině institucí budí velkou pozornost a bývá spojen s různými obavami i nadějemi. Překvapilo mě proto, že brzy poté, co byla nová synodní rada (dále „SR“) zvolena, toto téma, zdá se, přestalo poutat pozornost. Odpovídá to naší zkušenosti – nejsme zvyklí, že by naše vedení dělalo změny, které by nás nadchly či rozhořčily. Proto ani není důvod, aby nás jeho změna příliš vzrušovala. Jak jsem ale již několikrát psal, domnívám se, že to, jaké máme vedení, je opravdu důležité. Proto než téma změny SR úplně pustíme z hlavy, rád bych se pokusil o reflexi celého procesu výběru kandidátů i volby samotné. A již zkraje bych rád vyjádřil názor, že celý proces i volba byly dobré.