(ČB 10/2021) Často vzpomínám na svoji babičku. Byla to obyčejná venkovská žena, bez valného vzdělání, a za celý život se podívala nejdál jednou do Prahy. Její život byl vyplněn dřinou, odříkáním a starostmi. Ale také skromností, vděčností, pokorou, s jakou přijímala svůj osud, a nezdolnou, neotřesitelnou vírou v Boha. Byla to ona, kdo mě učil, že den má začínat i končit modlitbou. Za vše se má poděkovat, Bohu i lidem. A že vždycky mám být za co vděčna, i v pokročilém věku.

Vlastně si ji pamatuju jen jako starou osůbku v šátku a jako holčička jsem nevěřícně koukala na zažloutlé fotky – ta veselá dívka na nich má být má babička? Upřímně se mi daleko víc líbila teď, milovala jsem její vrásky i uzlovité ruce, jimiž kouzlila nenapodobitelné buchty, sekala trávu a okopávala zahrádku.

Přes ubývající síly a přibývající choroby stále pracovala a při práci si zpívala. V noci, když trpěla bolestmi a nemohla spát, přeříkávala si žalmy, neboť jich uměla mnoho zpaměti. Nebála se. A těšila se! Že uvidí vnoučata a pravnoučata, že přiletí vlaštovky, že ji navštíví pan farář… a že se jednou v Pánu opět sejde se svými drahými. Přála bych si prožít stáří jako ona. S důvěrou v Pána Boha umět přijmout život, i jehozávěr, jako dar.
A možná zanechat hřejivou vzpomínku v duši vnoučete.

Libuše Rozbořilová