(ČB 10/2021) Název, který nese sbírka kázání mého kolegy faráře Zvonka Šorma, možná bude někomu připadat až příliš provokativní. Ve skutečnosti ale dobře vystihuje zkušenost nás, kdo neděli co neděli stojíme za kazatelnou a pokoušíme se zvěstovat evangelium. Protože slovo, které lidem předáváme, není tak úplně naše. Sami jsme si je nevymysleli, jen jsme je vděčně přijali a nyní se je snažíme tlumočit tak, aby naše posluchače oslovilo a mohlo v jejich životech zakořenit. Nebo ještě lépe: Nejprve si to slovo našlo nás a my mu nyní sloužíme. Kázání se v mnohém blíží uměleckému dílu – až na jednu odlišnost, zato ale podstatnou: Neusiluje o originalitu. Nejde zdaleka jen o to, že originál je v tomto případě Ježíš Kristus sám. Nijak zvlášť původní, jedinečné a nezaměnitelné nemusejí být ani naše myšlenky, kterými biblické příběhy vykládáme a zpřítomňujeme. Stojíme totiž na ramenou mnoha generací vykladačů, a tak z nich vědomě či nevědomě čerpáme. Zvonek Šorm by řekl: Krademe. Ale je to krádež přiznaná. Proto taky autor na titulní stránku dodal ke svému jménu poněkud neobvyklý dovětek: & spol. A sám sebe v úvodu skromně pasuje do role pouhého „konečného redaktora“.

Kniha Co jsem jako farář nakradl má podtitul 21 kázání na Apoštolské vyznání víry. Rozhodnutí kázat na starobylý a úctyhodný, nicméně nebiblický text, je poměrně odvážné a v naší církvi stále ještě celkem neobvyklé. Docela by mě zajímalo, jak tato kázání přijal a hodnotil sbor, v němž byla pronesena. Za posledních pár desetiletí u nás sice vyšlo mnoho sbírek kázání, ale nevím o žádné z evangelického prostředí, jejímž základem Apostolicum bylo (z katolických publikací jmenujme alespoň pozoruhodné úvahy teologa Aleše Opatrného). Hlavním důvodem jsou nejspíš přetrvávající rozpaky nad tím, že by se jako východisko zvěstování mohlo uplatnit něco, co je od Bible jen odvozeno, a má tedy pro nás pouze druhotnou autoritu. Bible sama ostatně poskytuje takové množství duchovních pokladů, že není v silách jednoho kazatele je všechny vynést na světlo, a tak se můžeme právem ptát, proč při kázání sahat ještě po jiných textech. Napadá mě ale ještě jeden důvod této zdrženlivosti. Kdo se pustí do výkladu Apoštolského vyznání, je nucen jít teologicky mnohem víc „s kůží na trh“. Musí prokázat, že má svou víru skutečně hluboce promyšlenu, že si položil a také zodpověděl nesčetné věroučné otázky. Kdo naopak káže na biblický oddíl, může svou teologii (nebo její absenci) mnohem lépe skrýt za směs postřehů, nápadů a volných asociací, které bez ladu a skladu navrší před posluchače.

Šormova kázání zřetelně zformulované teologické názory skutečně obsahují. Před každým z kázání jsou sice kromě příslušného článku Kréda uvedeny biblické texty, o které se při kázání rovněž opíral, ale rozhodně se nedá říct, že by se k nim utíkal ve snaze vyhnout se vlastnímu „počtu z víry“. Autor jistě některé dílčí myšlenky z různých zdrojů posbíral, ale důležité je, že si za svým výsledným pohledem stojí a ručí za něj. Právě proto, že Apoštolské vyznání bylo již tolikrát rozebíráno a komentováno, není vůbec jednoduché ze všech těchto hlasů sestavit celek, který má jasnou linii a pevně drží pohromadě. Jsem přesvědčen, že se to Zvonkovi podařilo. Čtenář nedostává neservírovánu žádnou rozbředlou všehochuť, ze které si může vybrat, co se mu líbí, ale promyšlené vlastní stanovisko. Kázání jsou navíc dobrým dokladem toho, že i docela subtilní teologické úvahy – třeba ty kolem Mariina panenství – nemusejí být nudné a vzdálené každodennímu křesťanskému životu. To, co se někdy neprávem odsuzuje jako „suchá dogmatika“, je – alespoň v Šormově podání – velice živá a aktuální odpověď na zásadní otázky, které si klade každý člověk.

Kazatel si svůj úkol nijak nezjednodušuje – už samotným rozhodnutím „rozkouskovat“ Apoštolské vyznání na 21 oddílů. Jestliže začal kázat na počátku občanského roku, jak naznačuje v prvním kázání, vystačil si s touto řadou skoro až do svatodušních svátků. (Pro srovnání: Světoznámý český teolog Jana Milič Lochman rozdělil svůj výklad pouze na 17 částí.) To znamená, že bylo nutné se poměrně podrobně věnovat i některým náročným pasážím vyznání, jako je například Kristovo sestoupení do pekel či svatých obcování. Autor se složitým teologickým problémům nevyhýbá, nevypomáhá si povrchními všeobecnostmi nebo příliš rychlými odkazy na Boží tajemství, které tak často slouží jako alibi pro myšlenkovou lenost. Dokáže ovšem také přiznat vlastní nevědění. Především mu ale trvale jde o srozumitelné vysvětlení. Zkusil jsem se vcítit do člověka, který není obeznámen s křesťanskou tradicí a zaposlouchá se (nebo začte) do Šormových kázání. Netvrdím, že pro něj bude úplně snadné sledovat všechny myšlenkové pochody, ale jsem si jist, že nebude zakopávat o tradiční církevní řeč a nejspíš také ocení, že se kazatel snaží jeho světu co nejvíc přiblížit.

Právě zde ale narážíme na „problém“ takovýchto knih. Šormova kázání nejsou církevně zapouzdřena, ale rozhodně nejsou určena pro rychlou konzumaci či pouhé navození pozitivní duchovní nálady. Při pohledu na současnou duchovní scénu a její knižní produkci, plnící regály knihkupectví, se úvahy nad Krédem mohou jevit jako nepatřičné. Dnešní člověk sice stojí o duchovní potravu, ale pokud možno rychle stravitelnou, která ho příliš nezatíží a ideálně se vejde do formátu stručného moudra, sdíleného na sociálních sítích. Šormova kniha je poutavá, ale přece jen náročná pozvánka k přemýšlení nad sebou samým, nad světem a Bohem, nikoli návod na šťastný život v pěti krocích. Nenajdeme tu příliš mnoho ilustrativních příběhů ze života, které na posluchače spolehlivě „zabírají“; o to víc je tu citátů z beletrie i odborných knih, dokládajících autorovu sečtělost. Tato sbírka kázání nevychází vstříc povrchní supermarketové religiozitě, naopak nezastírá, že cesta s Bohem vyžaduje soustředění, usebrání a čas. Stojí za zmínku, že Zvonek Šorm tuto knihu vydal při svých šedesátinách, a můžeme ji proto číst jako zralý plod mnohaleté pečlivé biblické práce a reflexe vlastní víry. Věřím, že kniha si své podobně pečlivé a pozorné čtenáře najde.

Zvonimír Šorm & spol.: Co jsem jako farář nakradl. 21 kázání na Apoštolské vyznání víry. Praha, Kalich 2021, 200s.

Ondřej Kolář