Archiv pro rubriku: Slovo

„Jako i my odpouštíme“ – nepřidávejme písmenko

(ČB 9/2021) Ani se mi tu nesprávnost nechce psát, ale často ve sborech slýchávám ta slova Otčenáše takto: „Jakož i my odpouštíme…“ Přitom tam patří: „JAKO i my odpouštíme našim viníkům.“ Jediné písmenko, a jaký rozdíl ve významu způsobuje!
Nejprve význam správný: My odpouštíme, protože nám Bůh odpustil, a věříme, že i odpustí. Spojka „jako“ tady znamená srovnání, vztah mezi předlohou (odpuštěním Božím) a naším, lepším či horším napodobováním. Prosíme o odpouštění – a slibujeme, že taky my podle Božího náročného vzoru budeme odpouštět. Můžeme to dokonce obrátit: Naše odpuštění je jedinou podmínkou odpuštění Božího. Obojí je spolu provázáno, že jedno působí druhé, a naopak.

Pokračování textu

Poslední slovo: Sendvičová generace

(ČB 9/2021) Střední generace – no, to jsem já. „Sendvičová generace“, obklopená generací mladší i starší. Nějak tušíme, že je na nás postarat se o jedny i o druhé. Ti první ještě nemohou a ti druzí už nemohou. Právě tak tušíme, že když my budeme mít problémy v práci či v osobním životě, nikdo nám moc nepomůže. To mladí ještě nemohou a ti starší už nemohou. Přitom je nás v populaci ani ne třetina – válcují to mladší ročníky (ty tvoří zhruba polovinu). Budiž jim přáno – jednou se budou starat o nás. Jednou. Někdy. Za pár spíše desítek než jednotek let. Snad. Nevím o žádném ze svých vrstevníků, který by radostně očekával důchod, ve kterém se o něj už někdo postará.

Máme za sebou vybouřené mládí (většinou) a přitom stále ještě dost sil (většinou), nemá smysl se podceňovat, ale někdy pociťujeme stres z rozpoznání, že je to především naše věková skupina, kdo tu není od toho, aby projídal zásoby, ale naopak střádal na horší roky. Jistě – tady je na prvním místě řeč o financích. Sociologové upozorňují, že jsou ohroženy především ženy, které pečují častěji. Bolí je záda, mají psychické potíže ze stresu, únavy, vyčerpání. Pokud kvůli péči o druhé opustí zaměstnání, nejenže ztrácí zdroj příjmu, ale snižují si do budoucna svůj starobní důchod.

Není pak divu, že lidé ve věku 40 až 65 let představují v řadě sborů právě tu chybějící věkovou skupinu. Někde pod kůží máme zaryty formulace o „materiální základně“ a „duchovní nadstavbě“. Kostel je místo k uspokojení duchovních potřeb, ale chleba kvůli němu levnější nebude. Se vzpomínkou na zvonění klíči a příběh Izraelců na poušti si říkám, že generace těch, kteří vyšli za svobodou, nebyla zralá k tomu, aby budovala zemi zaslíbenou. I ten úžasný a skvělý Mojžíš zemřel – a až poté přešla Jordán ta nová, egyptskou totalitou nezasažená generace. Usadit se v zemi a vybudovat něco, co se pak předá další generaci – to nebyl úkol těch, kdo prošli Rudým mořem.

Naším úkolem ale není prostě vymřít a umožnit nástup těm mladým. Jak říkám – nemá smysl se podceňovat! Vybouřené mládí máme (většinou) za sebou a dost sil nám (většinou) zůstalo.
Jen potřebujeme, aby nás také někdo bral vážně. Potřebujeme být zastupitelní, abychom měli také nějaký čas na sebe, na svoje koníčky, společenský život… To nám dobíjí baterky. V tuto chvíli dostává dítě na brigádě i aktivizace seniorů nový rozměr – nepotřebují tolik naší péče. Především pak ale dostává nový rozměr účast na životě sboru – už to není duchovní nadstavba na materiální základně, tedy v posledku zase jen další stres z časové a finanční zátěže. Stává se to něčím, kde načerpáváme sílu. Možná ne každou neděli a v týdnu na biblické, ale ta setkávání „třicátníků“ (jak se tak cítíme, i když je nám o dost víc) spíš tak jednou za měsíc ve večerních hodinách a s jídlem – to je vlastně dost fajn.

Určitě by se našlo něco dalšího – hele – povězte! Když už se toho od nás tolik očekává – co nám v tom kterém sboru nabízíte?

Jaroslav Pechar

Otevřený dopis Českobratrské církvi evangelické z Ústeckého seniorátu

(ČB 7+8/2021) ČCE hledí s bázní a chvěním do příštích několika let. Probíhá další etapa odluky církve od státu. Nyní si určíme sami, jak bude církev vypadat dál. Zaznívají ale i obavy, aby to pro nás (nebo pro naši podstatnou část) nebyly roky poslední. Je pochopitelné, že si v době změn klademe otázky a máme obavy. Ptejme se společně a společně hledejme odpovědi. Jaká bude naše církev o generaci dál? Bude? Kdo v ní bude? Jak bude zvěstovat evangelium? Kde a komu? Jak se promění?

Pokračování textu

Philip Potter (1921–2015): Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost!

(ČB 7+8/2021) Před 100 lety se narodil Philip Potter, který v letech 1972 až 1984 působil jako generální tajemník Světové rady církví. Byl prvním černochem, který tuto největší ekumenickou organizaci vedl a stal se také jednou z nejvýznamnějších osobností ekumenického hnutí 20. století. Jeho osobnost může ekumenické snahy dodnes inspirovat.

Pokračování textu