(ČB 9/2021) „Tak máme novou synodní radu“ řekl by klasik. Nástup nového vedení ve většině institucí budí velkou pozornost a bývá spojen s různými obavami i nadějemi. Překvapilo mě proto, že brzy poté, co byla nová synodní rada (dále „SR“) zvolena, toto téma, zdá se, přestalo poutat pozornost. Odpovídá to naší zkušenosti – nejsme zvyklí, že by naše vedení dělalo změny, které by nás nadchly či rozhořčily. Proto ani není důvod, aby nás jeho změna příliš vzrušovala. Jak jsem ale již několikrát psal, domnívám se, že to, jaké máme vedení, je opravdu důležité. Proto než téma změny SR úplně pustíme z hlavy, rád bych se pokusil o reflexi celého procesu výběru kandidátů i volby samotné. A již zkraje bych rád vyjádřil názor, že celý proces i volba byly dobré.

Kandidátů bylo dost – synod měl reálnou možnost volby

Hlavní a milé překvapení byl počet kandidátů, kteří byli ochotni přijmout případnou volbu. Na obě hlavní funkce – synodní senior a synodní kurátor byli dva kandidáti. Na laické členy SR přijalo nominaci hned osm lidí. Vezmeme-li v úvahu, že práce v SR (byť na částečný úvazek) je obtížně slučitelná s běžným zaměstnáním, je to výborná zpráva o rostoucím vědomí odpovědnosti za stav naší církve u nemalého počtu lidí. Skutečnost, že synod mohl při volbě vybírat z více možností, vyniká zejména ve srovnání se situacemi, které nastávaly v minulých letech. Známý je příběh volby synodního seniora, kdy nechtěl kandidovat vůbec nikdo.

Preferovaný kandidát byl na místě podroben nátlaku synodu a nakonec, po rychlé konzultaci s manželkou, kapituloval a volbu přijal. V takové chvíli je těžké ještě navíc chtít, aby kandidát měl nějakou vizi a program, čeho by chtěl ve své funkci dosáhnout. Základní podmínka volby – dostatek důvěryhodných kandidátů, mezi kterými je možné vybírat, byla tedy splněna. Jediné slabší místo byl malý počet farářských kandidátů – na tři farářská místa v SR byli totiž právě tři. Volba farářských členů SR tedy byla spíše hlasováním o jejich přijatelnosti, ne však výběrem z více možností.

Záměry většiny kandidátů byly poněkud nejasné, což odpovídá našemu stavu

Svoji vizi a představu, na co by se chtěli v SR zaměřit, museli kandidáti, nominovaní konventy, stručně zformulovat již při přijetí své kandidatury. Díky iniciativě SPEKu se pak několik týdnů před synodem konalo veřejné představení těch kandidátů, kteří měli největší podporu konventů. To jim poskytlo dostatečnou příležitost své představy vysvětlit. Časový prostor pro podobnou diskusi na synodu pak již byl z praktických důvodů velmi omezen.

Kdo si udělal čas si program kandidátů pročíst a poslechnout si i jejich osobní představení, viděl, že každý se s tímto úkolem vyrovnal trochu jinak. Ve většině případů prosvítaly osobní hodnoty, náznaky hodnocení stavu církve, témata, která daná osoba považuje za důležitá, i to, v čem spatřuje svůj osobní přínos. Většinou se ale nejednalo o vizi ani program v jeho obvyklém smyslu – tj. kam by se měla církev během příštích šesti let (případně déle) posunout a co konkrétně je třeba pro to udělat. Osobně jsem považoval právě tohle za důležité – aby synod při volbě mohl vzít v potaz kromě osobnosti kandidáta i to, co konkrétně chce, aby SR ve svém volebním období dokázala.

Uvědomil jsem si ale, že chtít něco takového od jednotlivých kandidátů by asi nebylo úplně fér – vyžaduje to totiž čas, úsilí i přístup k informacím, které většina kandidátů nemá. Kromě toho tuto disciplínu – zformulovat vizi a kroky, které směřují k jejímu naplnění, v ČCE příliš nepěstujeme, takže většina z nás ani dobře neví, jak na to. Skromnější přístup (spíše své osobní představení než ucelený program), který zvolila většina kandidátů, je proto v naší situaci asi přiměřenější. Také lépe odpovídá volebnímu procesu, ve kterém se kandidáti nehlásí sami (v tom případě by bylo oprávněné očekávat, že budou mít nějakou představu, co by chtěli dokázat), ale jsou nominováni konventy. To znamená, že prvotní iniciativa nevychází od nich, pouze akceptují svoji nominaci.

Úkol stanovit si priority a plán práce novou synodní radu ještě čeká

Výsledkem volby je tak tým šesti osobností, z nichž každá má trochu jiné zaměření, považuje za podstatné trochu jiné věci a liší se i svým osobním stylem. Čeho se ale budou snažit dosáhnout, nevíme. Stav po volbách do SR se tak velmi liší např. od výsledku voleb do parlamentu, kde vítězná strana má již předem promyšlený program a připravené kandidáty pro jednotlivá ministerstva. Ti příslušné části programu rozumí a jsou připraveni jej uskutečnit. V našem případě je toto ještě před námi: Nová SR se bude muset nejprve shodnout na tom, na co zaměřit své síly, čeho se snažit dosáhnout a jak to učinit. Věřím, že výsledek takové diskuse bude jedním z prvních výstupů práce nové SR. Já se na něj velmi těším a dychtivě jej očekávám.

Můžeme tedy shrnout, že volby do synodní rady proběhly úspěšně a můžeme z nich mít dobrý pocit. Je to ale jen první krok. Druhý krok je formulovat, co synodní rada zamýšlí dělat a třetí krok je uvést své záměry do života.

Slovo na závěr

Nakonec si dovolím osobní doušku, spojenou s tím, že jsem měl tu čest být jedním z kandidátů. Jak se blížilo jednání synodu, moje obavy z případného zvolení rostly. Víc a víc jsem si totiž uvědomoval složitost celé agendy SR a zejména velký objem administrativních a operativních povinností, který SR nechává minimum času na koncepční řešení otázek, spojených s naší budoucností. Mám proto respekt k břemenu, které na sebe noví členové SR vzali, velice si vážím jejich odvahy a přeji jim hodně sil i Božího požehnání.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov