(ČB 7+8/2020) Tento rok nezačal příliš radostně. V lednu nepřišel mráz, v únoru nebyl sníh, v březnu se objevily první případy nákazy koronavirem. Ale aspoň začalo pršet!

Kvůli nouzovému stavu se půlka republiky ocitla v nejhorší fázi mateřské dovolené. Celý den doma s dětmi, žádná kultura, sport, žádná možnost posedět s přáteli, pouze každodenní rutina od rána do večera. A k tomu donekonečna „home office“.

Pokračování textu →

Teologické úvahy k vysluhování večeře Páně v ČCE

(ČB 6/2020) Prožili jsme postní a velikonočních týdny eucharistického půstu. Otevření kostelů a blížící se Svatodušní svátky nás staví před otázku, jakým způsobem dále vysluhovat večeři Páně. Pandemií koronaviru pro nás nastala nová historická situace, která může změnit budoucí podobu této svátosti na měsíce, na roky, na desetiletí. Kristova církev není vázána na tradiční formy, pro svá rozhodování však musí – při všem zohlednění praktické proveditelnosti a pastýřských aspektů – uvádět především teologická kritéria.

Poslechněte si článek:

1. Časté vysluhování

Již po několik desetiletí jsme v ČCE svědky trendu směrem k častějšímu a častějšímu vysluhování večeře Páně. Bohoslužby s večeří Páně namnoze přestaly být výjimkou, mnohde se staly nebo stávají pravidlem. Dosavadní platná //Agenda// (1983) i právě vznikající nová //Agenda// považují nedělní bohoslužby s večeří Páně za normativní. Návrat k dřívější praxi, kdy se večeře Páně slavila pouze o velkých svátcích nebo dokonce jako přívažek k bohoslužbám, vyhrazený sborové elitě, bych považoval za neblahý krok zpět. Česká reformace byla v jednom ze svých proudů (Jan Milíč z Kroměříže) hnutím za velmi časté (každodenní) přijímání. Pokračování textu →

(ČB 6/2020) Snesu toho hodně. A přitom jsem dost netrpělivý. Mohu být přece shovívavý a netrpělivý zároveň, ne? S těmi tzv. ctnostmi je to složitější. Jestli se vůbec trpělivost má považovat za ctnost?

Poslechněte si článek:

Augustin píše spíš o mírnosti či střídmosti (latinsky temperantia). Střídmost snad vychází z uměřenosti, která je podle Aristotela základ mravnosti. Myslet a jednat v proporcích, přiměřeně – to by bylo krásné žití tohle zvládat! To by bylo rozumných rozhodnutí a chytrých zákonů, kdyby tahle ctnost patřila k základní výbavě vzdělaného člověka. Žádné extrémy a úchylné nápady, jen radikální, tedy hluboké a ke kořenům jdoucí rozhodování. Pokračování textu →

(ČB 5/2020) (Lk 19,1–10): Ježíš přišel do Kladna a procházel městem. A hle, v tom městě byl muž jménem Zdeněk, hlavní exekutor a veliký boháč. Toužil spatřit Ježíše a poznat ho na vlastní oči, ale neměl šanci. Obklopovaly ho totiž davy lidí a Zdeněk byl hrozný introvert. Běžel tedy napřed do svého úřadu na náměstí, vyběhl do druhého patra, otevřel okno a vyhlížel Ježíše, schován za fíkusem.
Když Ježíš procházel kolem exekutorského úřadu, podíval se nahoru a zavolal: „Zdeňku, pojď rychle dolů. Dneska zůstanu na noc u tebe.“
Zdeněk seběhl tedy na ulici a celý šťastný si odváděl Ježíše domů. Všichni, kdo to viděli, se ale začali rozčilovat: „Cože?! On se kamarádí s tím vydřiduchem?!“
Zdeněk se zastavil. „Pane, poslouchej! Polovinu svých příjmů dávám na charitu, a kdybych někomu něco zabavil neprávem, zaplatím na pokutách čtyřnásobek…“
„Dnes je den spásy – i pro tebe,“ přerušil ho Ježíš. „I Zdeněk přece patří do Boží rodiny! Mesiáš přišel, aby hledal a zachránil všechny ztracené případy.“

Poslechněte si článek:

Vzal jsem parabiblický text z rozmaru jen z části. Do značné míry proto, že se snaží mluvit k dnešnímu člověku a mně o dnešek půjde. Pokračování textu →