(ČB 7+8/2020) Každý z nás něčemu věří. Přinejmenším, že po noci přijde nový den. Možná, že by vás napadlo ještě pár podobných případů. Pak už se pole naší víry rozbíhá po vlastních, osobitých cestách. Záleží na tom, kde, kdy, jak a s kým procházíme životem a jak se to vše, včetně genetické danosti, poskládá. Tato naše originálně vzniklá osoba dříve či později začne omezovat své učení nápodobou a jednoho dne vysloví památnou větu: „Já věřím, že…“ nebo „tomu fakt věřím“, případně „tomu teda nevěřím“. Ať chceme, či nechceme, staneme se postupně všichni lidmi věřícími, a také o své víře mluvíme a hájíme ji. A tím hned narážíme na první problém.
