(ČB 5/2020) (Lk 19,1–10): Ježíš přišel do Kladna a procházel městem. A hle, v tom městě byl muž jménem Zdeněk, hlavní exekutor a veliký boháč. Toužil spatřit Ježíše a poznat ho na vlastní oči, ale neměl šanci. Obklopovaly ho totiž davy lidí a Zdeněk byl hrozný introvert. Běžel tedy napřed do svého úřadu na náměstí, vyběhl do druhého patra, otevřel okno a vyhlížel Ježíše, schován za fíkusem.
Když Ježíš procházel kolem exekutorského úřadu, podíval se nahoru a zavolal: „Zdeňku, pojď rychle dolů. Dneska zůstanu na noc u tebe.“
Zdeněk seběhl tedy na ulici a celý šťastný si odváděl Ježíše domů. Všichni, kdo to viděli, se ale začali rozčilovat: „Cože?! On se kamarádí s tím vydřiduchem?!“
Zdeněk se zastavil. „Pane, poslouchej! Polovinu svých příjmů dávám na charitu, a kdybych někomu něco zabavil neprávem, zaplatím na pokutách čtyřnásobek…“
„Dnes je den spásy – i pro tebe,“ přerušil ho Ježíš. „I Zdeněk přece patří do Boží rodiny! Mesiáš přišel, aby hledal a zachránil všechny ztracené případy.“

Poslechněte si článek:

Vzal jsem parabiblický text z rozmaru jen z části. Do značné míry proto, že se snaží mluvit k dnešnímu člověku a mně o dnešek půjde. A pak taková prkotina: Původní příběh se odehrává v Jerichu. Jméno „Jericho“ pravděpodobně souvisí s označením Měsíce. My máme tak měsíc na to, abychom jednu příležitost chytli pořádně za pačesy a zužitkovali dobře, s odkazem na parabiblickou parafrázi bych řekl „kladně“.

Tou příležitostí je pandemie Covidu a především s ní spojená karanténa.
Jde mi teď o činnost církve na internetu. Mimo karanténu už to ztratí naléhavost; když si nepospíšíme, samozřejmě nás předběhnou mnozí další.

Zacheů je mnoho

V roce 2003 vydal Tomáš Halík knihu //Oslovit Zachea// a v ní na hlavu církve snesl mimo jiné kritiku za neschopnost oslovit lidi v devadesátých letech. „Stromy byly plné Zacheů!“ říká. „Lidí, kteří měli v srdcích podivnou směsici zájmu a odstupu, viny i plachosti a kdoví čeho ještě. Zapomněli jsme se zastavit, podívat se nahoru, oslovit je jménem, dát jim najevo, že je známe, že jim rozumíme, že je neodsuzujeme, že je bereme takové, jací jsou, že jim chceme být blízko. Třeba by to znamenalo uzdravující obrat v jejich životě.“

Troufám si tvrdit, že jsme teď dostali další šanci. Myslel jsem si, že to bude trvat roky, než církev začne na internetu působit, protože v něm konečně rozpozná síť, ve které můžeme působit jako „rybáři lidí“. A najednou jsme zajeli na hlubinu a internetová síť zachytila takové množství ryb, až se síť trhá. A lidé za počítačem dřepí, protože nic moc jiného stejně dělat nemohou. Přiznávám bez jakýchkoliv zábran, že se v téhle době cítím jako ryba ve vodě. Najednou se mi před očima a pod rukama plní sny způsobem, o němž jsem si myslel, že jej budu muset vybojovávat na synodu za posměchu… A hele – nemusím hnout prstem a je to tu. Netřeba přesvědčovat staršovstvo, sami se ptají, kdy bude něco dalšího. Jen je potřeba nehodit přes palubu ty „nezasíťované“. Proto moje žena v rámci křesťanské služby koordinuje dobrovolníky, kteří v neděli odpoledne a v dalších dnech obíhají neinternetové důchodce s kázáním či programem z biblické hodiny na papíře.

Ve virtuálním prostoru je živo

Přenos bohoslužeb na internet tedy je – bohoslužebným děním zaplňujeme veřejně přístupný virtuální prostor. Věřím, že to, co se v době epidemie naučíme, už nezapomene. Až se začneme zase v kostele setkávat, můžeme k tomu snad zachovat něco z toho, co se nám v této době osvědčuje. Zároveň ale víme, že „víra je ze slyšení“. Kázání je literární útvar mluveného slova. To, co předvádíme na kazatelně, má přece jen jiný dosah! Jak nás učil Petr Oslzlý ve vikariátu: Jsme ta hlavní osobnost v divadle jednoho herce.

A právě tak budeme mít dál biblickou hodinu – pro ty dva neb tři pravidelné návštěvníky, což se však nijak netluče s tím, že zároveň dalších deset bude sledovat program online a dalších pár si to pustí ze záznamu.

Takže budeme moci dál využívat to, k čemu nás současná doba dotlačila: snažit se jít vstříc lidem odsouzeným k izolaci v době nedělních bohoslužeb i biblických hodin, v situaci, kdy běžná pastorace a duchovní rozhovory nejsou možné. Stejně či analogicky jako se setkáváme dnes na pastorálce, setkávají se staršovstva, probíhají schůzky dorostů, mládeže…
Učíme se používat i zcela nové možnosti – ať žije a vzkvétá ústřední církevní kancelář, konkrétně Martin Balcar a Jiří Hofman. Celocírkevní //SoundCloud// a na něm nahrané doprovody k Evangelickému zpěvníku Pavlem Klineckým, namluvená zamyšlení, načtené knihy…
To je ale pořád jen první krok, mířící k členům naší církve.

Veřejnost je při tom

Zároveň ale můžeme vidět krok druhý, cosi otevřeného ven, oslovujícího lidí vně tohoto virtuálního kostela. Mohou se zrovna tak podívat na bohoslužby, přednášky, poslechnout si nějaký koncert. A oni to fakt dělají! Tam venku totiž sedí současní Zacheové. Sedí za svými počítači a hledají. I jejich srdce je nepokojné a nebude uspokojeno, dokud nespočine tam, kam my jim můžeme pomoci zamířit, tedy k Bohu.
Jak udělat ten třetí krok? Přijít za nimi, oslovit je, pozvat? Nápady to nejsou příliš promyšlené, ale přece jen se o nějakou zkušenost opírají – jak na toho jistého Zachea houknout, aby ze stromu slezl, protože můžeme vytvořit obecenství, které bude pro něj prospěšné a ve kterém mu bude dobře.

Co tedy konkrétně? Mohu jen doporučit sborovou e-mailovou konferenci, kterou nabídnete doširoka zájemcům i mimo církev. Nadhazuji také virtuální modlitební zásobník. Tak mají sešit na Smíchově, krabičku v Braníku a nevím kde co jinde – místo, kam může někdo hodit klidně anonymně svůj problém, za který chce, aby se někdo modlil. Takhle nám hází do krabičky náměty pro úterní modlitební skupinu i zcela náhodní návštěvníci kostela. Vidí krabičku, přečtou si popisku, je tam tužka a pár čistých papírů… A pro ty mladé navíc internet už není náhražka normální komunikace, je to legitimní forma komunikace. Na něco dokonce vhodnější, kvůli anonymitě a času, který mám na reakci, což reálný rozhovor s křesťanem nikdy nenabídne. Já jsem založil chatovací místnost „onlinekostel“ s podtitulem „virtuální kostel – spíš než na bohoslužby, tak na pokec o víře, Bohu a vůbec tak o všem, co lidi zajímá a čím žijí“. A lidé tam „chodí“! Jasně, že devět z deseti plká o ničem. Ale kryti za hustým listím anonymity vymyšlených přezdívek nakukují i ti Zacheové. Lidé, kteří mají v srdcích podivnou směsici zájmu a odstupu, viny i plachosti a kdoví čeho ještě. Stačí se jen zastavit, podívat se nahoru, dát jim najevo, že se o ně zajímám, že je neodsuzuji a že jim chci být blízko.

Zpátky k Zacheům

A ejhle – oni se ptají. Jistě že přinášejí otřepaná témata jako upalování čarodějnic a násilí ve jménu Boha. Ale ptají se. Na církev, Boha, na duchovní prožitky. Prahnou po duchovním prožitku – to je dost typické. Nejlépe instantním, tedy rychlém a pohodlném a nezávazném. Je to, hádám, logický stav, když církev jako instituce není nic lákavého, ale to, co by měla nabízet, je pořád dobré. Kdo jiný než farář by měl vědět něco o tom, jak se lze třeba domluvit s andělem?! Ptají se na exorcismus. Na rozdíly mezi církvemi. Na celibát. Na homosexuály. Na sex před svatbou…

Jen pomalu se učím s nimi mluvit, moc mi to leckdy nejde. Nemám trpělivost, jsem ironický a uštěpačný a to v písemném projevu vypadá mnohem tvrději. Nevidíme svoji mimiku, a tak pochopit napsané není vždy jednoznačné. Ti diskutující jsou ale pořád Zacheové, jak ten z Jericha. Zdeňkové z Kladna. Někdy lidé, o které by si slušný křesťan neopřel kolo. Mluví někdy sprostě, obhajují amorality. Není ale na škodu zmínit, že se od nich člověk pak třeba v rozhovoru dozví, že jsou v registru dobrovolníků a rozdávají lidem na ulici roušky. Pro mě je pak ještě zásadnější, že to jsou to také Boží děti a také potřebují slyšet, že i do jejich domu přichází spasení.

Mám doma obraz, který nabízí pohled na lidi kolem nás jako na svět soustředných kružnic – od desítky úplně vně do jedničky uvnitř. Úplně vně jsou desítkoví lidé, nenávidící jakoukoliv zmínku o církvi a náboženství, úplně uvnitř nadšení jedničkoví, co vedou třeba ve sboru dorost, jsou to aktivní členové staršovstva… Přechod ze sedmičky do šestky není prohra a není to ani cíl, ale máme se proč radovat, když člověk tápající a hledající začne navštěvovat nějaký kostel.

Jasně že náš konečný cíl je svět plný jedniček, nenechme si jej jen tak sebrat. Když ale zůstaneme jen jako servisní organizace pro jedničky až trojky a zbytek světa pustíme ze zřetele, dokud sami s prosíkem nepřijdou, selhali jsme. Teď máme zase jednou šanci je oslovit, tak to nepropásněme. Amen

Jaroslav Pechar, řečeno na pastorální konferenci 14. 4. 2020