(ČB 7+8/2020) Tento rok nezačal příliš radostně. V lednu nepřišel mráz, v únoru nebyl sníh, v březnu se objevily první případy nákazy koronavirem. Ale aspoň začalo pršet!

Kvůli nouzovému stavu se půlka republiky ocitla v nejhorší fázi mateřské dovolené. Celý den doma s dětmi, žádná kultura, sport, žádná možnost posedět s přáteli, pouze každodenní rutina od rána do večera. A k tomu donekonečna „home office“.

Za pár týdnů bylo většině lidí jasné, že sedět pořád doma není terno, a že tři roky mateřské bez možnosti občasného odpočinku v práci nejsou tak docela výhra. Přišlo se i na to, že učit nemůže každý (jak se v našem národě traduje) nebo že šití může být celostátní zábava s vyšším posláním.

Po počátečním šoku, když se ten určitý režim zaběhl, se i u nás doma vytvořil prostor pro zábavu a malé radosti. Z hlavního města jsme se odklidili na vesnici, kde jsme se synem skoro denně absolvovali několik kilometrů na koloběžce, kole nebo pěšmo. Od našeho příjezdu se totiž v tamním lese zabydleli skřítci, kteří pečují o pramen potoka, odklízejí padlé stromy, u srubu mají domeček a hlavně… musíme je chodit pravidelně kontrolovat, jestli se o všechno dobře starají. Kdybychom jen seděli doma a koukali na pohádky na počítači, ohrozil by se tím chod celého lesa. Což pochopil i můj čtyřletý syn.

Na kopec za lesem jsme museli chodit, abychom z jeho výšky viděli na silnici, po které jezdí auta. Ta je třeba sem tam počítat, aby se zjistilo, jestli není silnice přetížena. Na počítači jsou sice autíčka taky, ale tohle je prostě lepší, takže jdeme! A mimochodem – neříká se, že sousedovy slepice jsou ,,škaledý“ ale ,,vopelichaný“, králíci se neplaší, k sudům s vodou se nechodí, písek se nehází z pískoviště a na střechu maringotky se neleze… uf.

Jakmile bylo všechno zkontrolováno a zajištěno, odebral se hlavní kontrolní orgán do postele k poslechu pohádek o mašinkách. Někdo toho nejvyššího pana železničáře a kouzelníka Zababu dozorovat musí.

A já jsem si mohla konečně na chvilku sednout; k počítači, rozbalovat asi tak 30 emailů od studentů nebo kolegů a opravené je posílat zpět. Bylo mezi nimi i pár takových, které mě zrovna nepotěšily. Vstáváte-li ráno v 5:50, pracujete jako kuchařka, uklízečka, učitelka, vychovatelka, trenér, zahradnice, stavební dozor a animátor, jsou kolem půlnoci vaše rozlišovací schopnosti nebo schopnost zvládat emoce na bodu mrazu.

Zavolala jsem proto své bývalé kolegyni Ljubě. Je jí 86 let a má za sebou šedesátiletou praxi ve školství a pytel životních zkušeností. Ještě dnes je ve škole žádána, a to nejen na suplování, protože ona je prostě nepostradatelná. Stařičká měla velkou radost. „Ahoj, Maličká, Pavletko! To mám radost, že voláš!“ Krásně jsme si popovídaly, Ljuba mě rozesmála na celé kolo, svým humorem mě vrátila zpátky na trať a udělala mi velikou radost. Ještě víc mě potěšily její paměti z učitelské praxe, které mi emailem zaslala jiná, mladší kolegyně. Dala jsem se do čtení hned, jak to šlo. Bylo to neskutečně poutavé. Chvílemi k slzám dojemné, nad jinými pasážemi jsem zase brečela smíchy. Nešlo se odpoutat. Jídlo na plotně se připalovalo, syn se cpal čokoládou na střeše maringotky poté, co úspěšně poplašil všechny slepice i králíky v okolí, ale stálo to za to!

Kdysi jsem četla rozhovor s jedním farářem, který byl kvůli těžké nemoci dlouhodobě upoután na lůžko. Když se uzdravil, přehodnotil svůj dosavadní postoj k práci s trpícími lidmi. Shrnul to zhruba do této věty: „Trpící lidé často nepotřebují žádná moudra nebo rady. Oni se většinou chtějí jen zasmát.“

Pavla Hájíčková