(ČB 3/2015) Je dobré, nesnažíme-li se pocity únavy potlačovat. Nebezpečí může číhat v neochotě přiznat si, že to všechno, co jsme až dosud podnikli, nakonec nevedlo k cíli. Únava se nás snaží vyzvat, abychom si znovu položili otázku, o co nám v životě skutečně jde.

Připustit si, že jsme unaveni. Odpočinout si, ale taky přemýšlet, co nám únava chce říct, k čemu nás dovést. Podobně, jako je bolest signálem, že se něco děje, Pokračování textu →

(ČB 2/2015) Když jsem byla malá, sedávala jsem mamince na klíně a poslouchala čtení. Měly jsme starou tlustou knihu pohádek Boženy Němcové. Ráda jsem si vybírala tu nejdelší, možná proto, že jsem ráda seděla na klíně, a taky proto, že se šlo co nejpozději spát. Mezi popsanými stránkami byl občas černobílý obrázek, pod kterým byl malým písmem napsán kousek textu, ke kterému se obrázek vztahuje. Pokračování textu →

(ČB 1/2015) Už nějaký čas to slýchám a vídám kolem sebe a vnímám to i v sobě: knih je zkrátka a dobře moc. Jsme rodina náruživých čtenářů, a přesto ani zdaleka nestačíme přečíst všechno, co si koupíme, co dostaneme darem nebo co nám pracovní povinnosti ukládají. Knihkupectví s křesťanskou literaturou v člověku někdy dokonce mohou vyvolávat melancholii: vždyť všechno, co potřebuji vědět, vím – a stejně z ne zcela jasných pohnutek dělám, co dělat nechci – apoštol Pavel to diagnostikoval přesně. Možná čteme další a další knihy, abychom si připomínali to, co už víme. Možná by nám nakonec stačila jen ta jedna… Nebo ne? Pokračování textu →