Český bratr 2/2012.

Ony hrůzu prožily, my o ní pouze čteme.

„Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití.“

Dagmar Šimková, dcera bankéře z Písku, se po komunistickém převratu stala s celou svojí rodinou nepohodlnou. Studia na pražské filozofické fakultě skončila v nedohlednu. Pracovala v písecké textilce, potom získala práci v nemocnici. V roce 1952 si pro ni v jejích třiadvaceti letech přišli. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ Slova mladého estébáka, když ji odváděli, uvádějí novou etapu Dášina života. Na této cestě jde mnohdy o holé přežití. Příslušníci komunistické Státní bezpečnosti ji odvezli rovnou k výslechu do úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V podstatě však byla odsouzena pro svůj buržoazní původ. V komunistických lágrech si odseděla v nelidských podmínkách celkem čtrnáct let. Tři roky jí byly přidány za to, že utekla, třebaže jen na pár hodin.
O tom, v jakých podmínkách, s kým a kde musela Dagmar Šimková žít, se dozvídáme z jejích vzpomínek vylíčených s velkým literárním talentem. Kniha vznikla v roce 1968 v Austrálii po odchodu z Československa. Dílo nic netají a nesnaží se zjemnit brutalitu, zvěrstva a sprostotu komunistického režimu, který samozřejmě tvořili lidé.

Šimková sama přiznává: „Na otázky o vězení odpovídám skoro pravdivě. Jen občas něco zamlčím, když posluchač zjihne. Ale uvnitř cítím vinu. Lidé mají vědět pravdu.“ (s.124) A tak čtenář není mnohdy ušetřen nemilosrdných detailů. Drsné čtení. Vězni však, jak autorka píše, nežijí z chleba, ale z naděje. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný. Svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský  život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského  myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“

Kniha svědectví Dagmar Šimkové se čte chvílemi jedním dechem, chvílemi se chce od knihy někam daleko utéci. Ale vlastně není a nemělo by být nikdy kam. Je to kniha o komunismu, a proto je třeba, aby byla čtena. A na utrpení lidí nejlepších charakterů, vzdělaných, inteligentních, lidsky a morálně pevných se nesmí nikdy zapomenout.

Míla Hofmanová

ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 2010.   166 stran. ISBN 978-80-902602-3-8

Český bratr číslo 1/2012.

Útěcha rozhodně nemůže být laciná

Z myšlenky útěchy čouhá nebezpečí. Útěcha evokuje slabost a poníženost, těžko se žádá, je však zapotřebí. Jak ji citlivě poskytnout a s jakým oprávněním? Úvahy dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855), myslitele vhodného pro inteligentní mládež, nejen křesťanskou, poskytuje však podklad, na němž se uvažování může rozprostřít.
Publikace dánského teologa a novináře Johannese Møllehaveho Slova útěchy vychází ze dvou Kierkegaardových dopisů chronicky těžce nemocné švagrové Henriettě. Zároveň autor zasazuje naznačený osobní vztah do širšího kontextu filozofova díla a tak chce poskytnout jeho alespoň dílčí výklad. Kdo jej chce přijmout, musí se ovšem vyrovnat i s jeho nerovnostmi.
Jaká ale má útěcha být? Rozhodně nemůže být laciná. Vzájemná blízkost v prožívání utrpení pomáhá člověku se k ní kvalifikovat. Ne však aby utěšitel trpitele hned od jeho utrpení odháněl, nýbrž aby mu ukázal možnost vztahu k sobě jako vztahu lásky. Na to Møllehave klade jistý důraz.

Útěcha potřebuje lásku, a součástí výkladu je proto reprodukce vybraných kapitol z Kierkegaardovy knihy Skutky lásky, dávno již (roku 2000) i v češtině vydané (vedle toho využívá i Vzdělavatelné řeči). Pravá láska nemůže stavět na nahodilém, okamžikovém. Pravá láska zůstává, jak říká v prvním listu do Korintu Pavel z Tarsu. Je naopak neštěstí, když člověk má k sobě zhoubný vztah, který ústí v zoufalství – od něho pak utíká, ale útěk sám je bezvýchodným východiskem. Zato východisko, které skýtá útěcha, by mělo být znatelné při citlivosti na rozdíl dočasnosti a věčnosti, přičemž „útěcha a povzbuzení promlouvají zevnitř (…) skutečné situace“ (s. 191) souzvuku trpících.

Vydat knihu o Kierkegaardovi znamená vsadit na bezpečnou trvalku. V tomto konkrétním případě je ale třeba se také smířit s nevyrovnaností líčení. Autorovo pracovní a myšlenkové rozpětí se rozpřahuje mezi teologií a bulvárem. A proto, jak sám poctivě přiznává, někdy neudrží nit. Znovu a znovu také odbíhá k přemýšlení o aktuálních svízelích, jako je například zaneprázdněnost coby životní styl, který člověku stojí za to (s. 86). Kupříkladu zde bez ponoru. Naproti tomu ponechává některé závažnosti, jichž se dotýká, nedopovězeny. Například jak k sobě vztáhnout (nezbytnou) lásku k sobě a (špatnou) sebelásku? Anebo nepotřebuje tvrzení, že lásce k bližnímu se děje „největší křivda“ dalšího domýšlení vzhledem k nejistotě vztahu křivdy a ústupu od toho, co je mé, od „mojskosti“? Na jiném místě cituje z Kierkegaardova výkladu lásky, která „všemu věří“ (s. 67), ale už nechává stranou, že Kierkegaard to také ve Skutcích lásky (v českém vydání na s. 151–153) zdůvodňuje.
Møllehavemu záleží na tom, aby představil Kierkegaardovo a v návaznosti na to i své smýšlení o útěše. Knížka je do jisté míry osobní, ať už si o tom (totiž o úsilí o někdy i obhajobné souznění autora s filozofem) myslíme cokoli. Ovšem součástí toho jsou i různé nadbytečně zmíněné momenty ze všedních dní autora, o němž se čtenář například dozvídá, že trpěl ledvinovou kolikou. I když možná právě takový, sklouzávající má být dnes úděl teologie a filozofie.

Møllehave, Johannes : Slova útěchy. Praha, Kalich 2011, 208 s. 161 Kč
ISBN: 978-80-7017-160-8