Český bratr 6/2012.

Nedávno jsem malým dětem na náboženství vyprávěla příběh o tom, jak Jákob oklamal svého otce. Dostal tak požehnání, které bylo určeno pro prvorozeného Ezaua. Moje vyprávění skončilo tím, že celá rodina zůstala rozhádaná, lidi k sobě otočeni zády. O něco později jsem se ptala dětí, za co se budeme modlit. Jedna holčička řekla: „Za tu rodinu.“ Ptala jsem se: „Za jakou rodinu?“ „No za tu, o které jsi mluvila.“ A ukázala na postavičky znázorňující Jákoba, Ezaua, Izáka a Rebeku.Pořád mi to nedocházelo. „Jako za co?“ „Aby to dobře dopadlo.“ Tak mě sedmiletá Magdalena dostala. Pro ni není biblický příběh uzavřený někde v minulosti, dávno v Bibli dokončený. Ještě teď se můžeme modlit za postavy, které se trápí…

Vzpomněla jsem si na tuhle příhodu, když jsem četla knihu Nica ter Lindena Král na oslu. V kapitole Cesta do Emauz autor píše: „Oba muži z Emauz tyto příběhy (tj. o Mojžíšovi, Eliášovi, Josefovi, Danielovi…) slyšeli už mnohokrát a znali je nazpaměť. Přesto ta stará vyprávění v jejich očích nikdy neožila. Bible pro ně vlastně byla uzavřená kapitola. Ale když Bibli otevíralo vyprávění onoho třetího muže, začalo to otevírat oči i jim.“ (s. 22)
Kniha je rozhovorem Matouše s Lukášem. Dvou mužů, kteří chodili s Ježíšem a teď po velikonocích vzpomínají. Své vzpomínání zapisují. Můžeme nahlížet, jak se rodí víra. A jak v rozhovoru s přítelem, se světem, se situací vzniká evangelium. Jistě, Bible nespadla z nebe (tak se mimochodem jmenuje jedna kniha o vzniku Bible). Před očima nám ožívají postavy, jsou malovány příběhy, otevírá se scéna, do které můžeme vstoupit. Pojďte, ten příběh je pro vás, vy v něm hrajete taky. Posaďte se ke stolu, přijměte nabízený chleba ulomený z kulatého bochníku…

„Víš, co mě napadlo?“ řekl Matouš. „Není chléb bez obilí. Ale obilí se musí nejdřív zasít. Zaseté zrno zapadne do země – země se nad ním zavře. Vlastně zemře. Ale Bůh z něj vytvoří něco nového: krásný klas. Ten klas jako by vstal z mrtvých.“Mlčky jedli dál. „Myslíš teď taky na Ježíše?“ zeptal se po chvíli Lukáš.„Ano, myslím. Že by on – stejně jako ten klas – vstal…? Anebo si teď něco nalhávám?“…Noc skončila a už se rozednívalo. V Emauzích začal nový den.„Možná ti to bude připadat zvláštní,“ řekl Lukáš Matoušovi, „ale když jsi včera lámal a rozděloval chléb, vypadalo to, jako bychom už nebyli jen my dva, ale tři. Jako by s námi byl zase i Ježíš.“ (s.17–18)

Nestalo se nám to někdy taky? Jako by u večeře Páně byl s námi i Ježíš? Jako by na nás najednou promluvil při modlitbě nebo v písni? Jako bychom ho zahlédli v tváři člověka? Pane Bože, chtěli bychom zachytit vzpomínku, popsat víru, udržet naději! Proto někdo napíše příběh, jiný jde a rozdává úsměv. Ten uzdravený člověk, kterého museli k Ježíšovi spustit střechou, „vstal, vzal matraci a odešel ven. Mohl jít dál. Přišel střechou a odešel dveřmi. Venku objal své přátele“. (s. 157)

Holandský farář Nico ter Linden v předmluvě knihy vzpomíná, jak v dětství za 2. světové války chtěl pořád znovu poslouchat vyprávění o tom, jak Pán Ježíš chodil po vodě. Ten příběh ho ujišťoval, že rakety, které létají blízko jejich domu, mu neublíží.Chodil Ježíš po vodě doopravdy? Jako kluka ho ta otázka nikdy nenapadla. Ale teď to děti napadne. Byla by škoda, kdyby naše cesta k víře ztroskotala na tom, že nemůžeme věřit, že se věc odehrála „doopravdy“. Doslova. Autor svou knihou může pomoci otevřít dveře, které se nám zavřely. Dveře Bible.

Lenka Ridzoňová

LINDEN, Nico ter. Král na oslu. Benešov: EMAN 2011. 240 s.ISBN 978-80-86211-76-3

Český bratr 5/2012.

Matoušovi přes rameno zřejmě nahlížel Jiří Mrázek, když psal svůj komentář o tom, jak Matouš psal své evangelium. Zjistil, že psal pro svou židokřesťanskou komunitu, která stála na prahu rozchodu se synagogou, ač si to nepřála. Proto si Matouš s pozorností všímá toho, jak se Ježíš vyrovnává s představiteli soudobého židovstva a jeho zbožností. Jeho polemiky s nimi jsou neseny snahou, aby druhá strana pochopila, oč Ježíšovi jde. Ježíš odmítá zbožnost zahleděnou do sebe, náboženství vlastního výkonu, nemilosrdné a pyšné. Zde již nejde o Ježíšovu polemiku s židovstvím či farizejstvím, nýbrž s určitým typem náboženství a zbožnosti, jehož znakem je sebespravedlivost a moralismus; tento typ přežil historický judaismus a usídlil se i v prostředí křesťanském (a evangelickém), jak Mrázek neopomene příležitostně naznačit.

Pozitivní alternativu k tomuto typu náboženství vyjadřuje Matouš líčením celého Ježíšova příběhu, jeho kázání, podobenství, činů pomoci a záchrany. Mrázek pečlivě sleduje tuto Matoušovu vypravěčskou strategii; a toto „čtení zblízka“ mu umožní vykládat texty prvního evangelia nově, jinak, než se jeví na první pohled, napříč dogmatickými i mravními schématy. Už v předchozích Mrázkových výkladech (např. o matoušovských nebo lukášovských podobenstvích) jsme pozorovali, že jeho metoda tzv. rétorické kritiky obsahuje významné podněty pro katechetickou a kazatelskou praxi. Jeho nový komentář k Evangeliu podle Matouše toto pozorování potvrzuje v plné míře.

Pavel Filipi

Jiří Mrázek

MRÁZEK, Jiří: Evangelium podle Matouše. Český ekumenický komentář k Novému zákonu 1. Praha: Centrum biblických studií a Česká biblická společnost 2011

ISBN 978-80-87287-44-6

Český bratr 4/2012.

Je málo spisů, kterými by se nepočetní evangelíci dokázali prosadit v novodobém českém prostředí tak, aby svými myšlenkami formovali mentalitu celé společnosti. Víme zajisté o dvou: František Palacký uspěl se svou koncepcí dějin, jež zásadně ovlivnila českou politiku ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Jiný evangelík, reformovaný farář Jan Karafiát (1846–1929), dosáhl podobného postavení v literatuře pro děti. Jeho kniha Broučci (1876) stojí u počátků „moderní“ umělecké tvorby pro děti a svojí poetikou dodnes působí na nejmladší generaci Čechů. První anonymní vydání ovšem mezi čtenáři zapadlo. Trvalo sedmnáct let, než byl příběh Janem Herbenem znovu objeven a stal se bestsellerem.

Broučci již patří k dědictví české literatury, k dílům, jako Máchův Máj, Erbenova Kytice či Babička Boženy Němcové. V čase, kdy kniha směřuje ke stému vydání, nastává příležitost ohlédnout se po její stopě. Záslužně tak činí monografie literární historičky Věry Brožové Karafiátovi Broučci v české kultuře, iniciovaná Maticí českou. Práce, jak název napovídá, mapuje 135 let působení Broučků v české kultuře. Ukazuje, že úspěšný titul měl nejen čtenáře, nýbrž také ilustrátory, různé upravovatele, interprety a literární následovníky. Všímá si proměn přístupů: vyzdvihování, zavrhování a zákazy knihy velmi přesně kopírovaly politické zlomy v historii naší společnosti, jakož i změny v oficiálních uměleckých či eticko-výchovných preferencích. Zájem o „druhý život“ literárního díla je ale staršího data. Už v roce 1941 vydala Synodní rada ČCE sborník Nad Karafiátovými Broučky, který představoval pohled protestantské společnosti. Nová práce Věry Brožové je jeho přínosným protějškem.

Každá doba přichází k Broučkům se svým předporozuměním, se svými idejemi a ideologiemi. Jednou vadilo Karafiátovo připomínání smrti, jindy Boha, dnes asi nejvíce poslušnosti, protože čtenáři již často neumějí rozlišit poslušnost vynucenou od poslušnosti v podobě důvěry k něčemu, co je má přesahovat. Karafiátova poslušnost nepříjemně ruší naši iluzi neukotvené svobody a individuality. Je šokující, jak broučci trpně a pokorně přijímají osud; když prosí Boha: „dejž, ať se tě bojíme“ a nakonec „poslušně umřou“. A přece si troufám tvrdit: to my upadáme do stále většího područí, zatímco Jan Karafiát byl svobodný. Kolik svobody beze strachu v něm bylo, když vzpomínal, co dostal v Jimramově po narození do vínku: „A ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce.“ Jaký protiklad k dnešnímu pojetí zdánlivé individuality („Buď svůj! Kup si náš produkt podle své volby!“), kdy se stále redukovanější lidská bytost stává pouhým „produktem“ systému.

Odkud vzal Jan Karafiát takový cit pro dětskou knihu, když sám žádné děti neměl? Pro krásu jazyka, pro psychologii dítěte a jeho potřebu jistoty a stability? Pro dobově nezvykle otevřený popis koloběhu života, narození a smrti? Inu byl vynikajícím kazatelem, učitelem vykládajícím prosté Boží Slovo malým i velkým dětem, zakládajícím si na protestantské pravdivosti, řekli by jedni. „Karafiátovi hmyzí hrdinové o různých náboženských směrech nemají ani potuchy,“ říkají druzí. Kniha Věry Brožové zpřístupňuje spíše světský pohled, což bude v evangelickém prostředí patrně vyvolávat otázky. Případné dílčí nepřesnosti jí však neubírají na hodnotě, zrcadlící hodnotu Karafiátových Broučků samých, kteří zůstávají stále aktuální.

Sixtus Bolom-Kotari

BROŽOVÁ, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha: Nakladatelství ARSCI, 2011, 144 s.
ISBN: 978-80-7420-018-2

Český bratr 4/2012.

Letos v lednu byla v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) prezentována kniha  Martina Jindry Z milosti trpět pro Krista o životním příběhu faráře Církve československé husitské (CČSH) Václava Mikuleckého.

V názvu rezonuje biblický verš Fp 1,29 „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět“. Autor je správcem archivu pražské diecéze CČSH a na poloviční úvazek pracuje v ÚSTR, kde se převážně zabývá historií své církve v letech nesvobody. Jeho kniha dává nahlédnout do vnitřních i vnějších zápasů CČSH v dobách násilné komunistické manipulace církví.

Sledujeme životní příběh faráře Václava Mikuleckého. Narodil se 25. září 1921 v Dolní Sloupnici. Ke studiu bohosloví jej povzbudil litomyšlský farář Jaromír Metyš. Ještě před koncem války nastoupil Mikulecký svou duchovenskou   službu v Braníku. Po osvobození se zařadil mezi nekomunisticky orientované duchovní své církve. Vedle práce ve sboru působil i na bohoslovecké fakultě jako lektor církevních obřadů, publikoval v církevním tisku, byl též jmenován členem Ideové rady CČS(H). Patřil do kruhu žáků a přátel prof. Otto Rutrleho. Po únoru 1948 se stavěl kriticky k prorežimním postojům církevního vedení a většiny biskupů v čele s patriarchou Miroslavem Novákem.

Koncem padesátých let navázal on i řada jeho kolegů kontakty s německými protestanty. V pastoračním středisku evangelické církve v Schniewind-Hausu v Sasku poznali křesťanské společenství žijící z darů Ducha svatého. Bylo to něco docela jiného, než zažívali v prostředí vlastní církve. V roce 1960 farář Mikulecký formuloval několik základních tezí: více doufat a věřit v Ducha svatého; horlivěji a věrněji sloužit církvi; připravovat se ke všem úkolům na modlitbách; usilovat o hospodářskou soběstačnost; více milovat Pána Ježíše a jeho službu lásky; svědčit o moci a slávě Pána Ježíše Krista přesvědčivým slovem, nevtíravým činem, radostnou službou života v církvi i ve společnosti. V této souvislosti poukazuje autor na řadu styčných bodů se zásadami Nové orientace v ČCE, Misijního hnutí u slezských evangelíků a. v., skryté církve Felixe M. Davídka a dalšími nonkonformními skupinami. Kolem Mikuleckého tezí vyrostlo v CČSH neformální duchovní hnutí Společenství živé víry.  Je zcela zřejmé že naděje účastníků  v tomto společenství se neupínaly k žádným politickým cílům, ale k duchovní obrodě života víry, k pořádání modlitebních i diskusních setkání, církevních táborů apod. Přesto neunikli pozornosti StB a represi státních aparátníků. Dne 16. 11. 1960 byl faráři Mikuleckému na pokyn StB odebrán státní souhlas. Na jeho rodinu s pěti dětmi dolehly existenční starosti. Mikulecký byl dán k dispozici pro organizovaný nábor do dolů, stavebnictví nebo ČSD. Z nezbytí přijal místo skladového dělníka v n. p. Povltavský průmysl kamene. V srpnu 1968 odešel do invalidního důchodu. V tomtéž roce, v roce nedokončené obrody, mu byl po osmi letech zápasů a zkoušek  navrácen státní souhlas a působil jako duchovní v Praze. Po všech útrapách měl však podlomené zdraví a 10. května 1973 zemřel. Jeho památka v CČSH je dnes živá a vděčná.

Kniha o faráři Mikuleckém, jeho církvi a jeho době obsahuje 364 vysvětlujících poznámek pod čarou, je doplněna četnými přílohami a edicí 50 dokumentů. Podstatně to přispívá k porozumění zápasům, jež vedli stateční a věrní křesťané. Zvláště pro nás evangelíky je to zajímavé a poučné čtení, neboť naše dvě bratrské církve o sebe v minulosti příliš nedbaly a také toho o sobě dosud příliš nevědí. Publikace mého přítele Martina Jindry bere této indiferenci vítr z plachet.

Pavel Hlaváč