Český bratr 4/2012.
Letos v lednu byla v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) prezentována kniha Martina Jindry Z milosti trpět pro Krista o životním příběhu faráře Církve československé husitské (CČSH) Václava Mikuleckého.
V názvu rezonuje biblický verš Fp 1,29 „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět“. Autor je správcem archivu pražské diecéze CČSH a na poloviční úvazek pracuje v ÚSTR, kde se převážně zabývá historií své církve v letech nesvobody. Jeho kniha dává nahlédnout do vnitřních i vnějších zápasů CČSH v dobách násilné komunistické manipulace církví.
Sledujeme životní příběh faráře Václava Mikuleckého. Narodil se 25. září 1921 v Dolní Sloupnici. Ke studiu bohosloví jej povzbudil litomyšlský farář Jaromír Metyš. Ještě před koncem války nastoupil Mikulecký svou duchovenskou službu v Braníku. Po osvobození se zařadil mezi nekomunisticky orientované duchovní své církve. Vedle práce ve sboru působil i na bohoslovecké fakultě jako lektor církevních obřadů, publikoval v církevním tisku, byl též jmenován členem Ideové rady CČS(H). Patřil do kruhu žáků a přátel prof. Otto Rutrleho. Po únoru 1948 se stavěl kriticky k prorežimním postojům církevního vedení a většiny biskupů v čele s patriarchou Miroslavem Novákem.
Koncem padesátých let navázal on i řada jeho kolegů kontakty s německými protestanty. V pastoračním středisku evangelické církve v Schniewind-Hausu v Sasku poznali křesťanské společenství žijící z darů Ducha svatého. Bylo to něco docela jiného, než zažívali v prostředí vlastní církve. V roce 1960 farář Mikulecký formuloval několik základních tezí: více doufat a věřit v Ducha svatého; horlivěji a věrněji sloužit církvi; připravovat se ke všem úkolům na modlitbách; usilovat o hospodářskou soběstačnost; více milovat Pána Ježíše a jeho službu lásky; svědčit o moci a slávě Pána Ježíše Krista přesvědčivým slovem, nevtíravým činem, radostnou službou života v církvi i ve společnosti. V této souvislosti poukazuje autor na řadu styčných bodů se zásadami Nové orientace v ČCE, Misijního hnutí u slezských evangelíků a. v., skryté církve Felixe M. Davídka a dalšími nonkonformními skupinami. Kolem Mikuleckého tezí vyrostlo v CČSH neformální duchovní hnutí Společenství živé víry. Je zcela zřejmé že naděje účastníků v tomto společenství se neupínaly k žádným politickým cílům, ale k duchovní obrodě života víry, k pořádání modlitebních i diskusních setkání, církevních táborů apod. Přesto neunikli pozornosti StB a represi státních aparátníků. Dne 16. 11. 1960 byl faráři Mikuleckému na pokyn StB odebrán státní souhlas. Na jeho rodinu s pěti dětmi dolehly existenční starosti. Mikulecký byl dán k dispozici pro organizovaný nábor do dolů, stavebnictví nebo ČSD. Z nezbytí přijal místo skladového dělníka v n. p. Povltavský průmysl kamene. V srpnu 1968 odešel do invalidního důchodu. V tomtéž roce, v roce nedokončené obrody, mu byl po osmi letech zápasů a zkoušek navrácen státní souhlas a působil jako duchovní v Praze. Po všech útrapách měl však podlomené zdraví a 10. května 1973 zemřel. Jeho památka v CČSH je dnes živá a vděčná.
Kniha o faráři Mikuleckém, jeho církvi a jeho době obsahuje 364 vysvětlujících poznámek pod čarou, je doplněna četnými přílohami a edicí 50 dokumentů. Podstatně to přispívá k porozumění zápasům, jež vedli stateční a věrní křesťané. Zvláště pro nás evangelíky je to zajímavé a poučné čtení, neboť naše dvě bratrské církve o sebe v minulosti příliš nedbaly a také toho o sobě dosud příliš nevědí. Publikace mého přítele Martina Jindry bere této indiferenci vítr z plachet.
Pavel Hlaváč