Český bratr 4/2012.

Martina Sklenářová (1973) vystudovala speciální pedagogiku v Praze a v rámci celoživotního vzdělávání absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pracovala v protidrogové oblasti, později jako odbornice na poruchy chování v pedagogicko-psychologické poradně v Brně. Spolupracuje s centrem pro rodinu, kde vedla rodičovské skupiny v kurzu efektivního rodičovství. V únoru 2012 nastoupila do ústřední církevní kanceláře na post náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání. Má devítiletého syna.

Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala?

Pocházím z razoviteho regionu, jak zpívá Jaromír Nohavica, z Ostravy. Vyrůstala jsem v neevangelickém, velmi dělnickém prostředí. Neměla jsem žádné extra předpoklady stát se evangeličkou, ale osud tomu chtěl. Dostala jsem se k víře a konvertovala k evangelíkům. Předcházelo tomu období hledání v různých společenstvích, také u katolíků. Když jsem přišla v roce 1993 studovat do Brna, začala jsem chodit do evangelického sboru v Židenicích. Ke křtu mě připravoval farář Pavel Kašpar. Od dvaceti let jsem tedy evangeličkou. Ostrava mi dala sociální cítění, Brno duchovní domov a Praha vzdělání a odbornost.

Co bylo ve vašem životě zlomovým momentem?

To je velmi osobní otázka, ale k mému životu a víře zásadně patří. V roce 1989 jsem se léčila na onkologii v Ostravě pro rakovinu lymfatických uzlin. Bylo to na rozhraní dětství a dospělosti, také na hranici bláznovství a životní bdělosti. A to zásadně ovlivnilo mé hledání. Probudilo to otázky po smyslu života, jakousi lásku a touhu po duchovním životě. Ta už byla ve mně zasazená, jen se možná probudila. Sobě říkám, že rakovina mi zachránila život. Nasměrovala mě správným směrem. Bůh mě vedl a byl mi blízko. Myslím, že to tak mělo být, že jsem měla něco pochopit. V tom revolučním roce se děly velké věci ve společnosti i v mém životě. Vnímala jsem tehdy všechno velmi senzitivně, měla jsem po chemoterapiích deprese a rozjitřené vnímání. Viděla jsem, že všechno stojí na začátku. Život společnosti i můj život. Chtěla jsem strašně žít a být užitečná.

Co vás přivedlo do výběrového řízení?

Vzešlo z osobního setkání se synodním seniorem Joelem Rumlem a jeho náměstkem Pavlem Kašparem. Už tři roky jsem pracovala externě pro faráře a presbytery, přednášela jsem také ředitelům a pedagogům škol Evangelické akademie, přicházela jsem s tématy z praxe. Pracovat pro církev byla pro mě výzva. Byla v tom také touha po změně, posunout dál dosavadní zkušenosti, jít sloužit. Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi, se vztahy. A najednou přišla nabídka, která v dlouhodobém horizontu zapadala do mých tužeb a představ. Znamenalo to odejít z Brna. Vzala jsem to jako misi, jako službu církvi, kterou poznám i z jiné stránky. Na tu spolupráci se těším a myslím, že mám i co nabídnout.

Co je náplní práce náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání?

Je toho dost. Fúzovaly vlastně dvě pozice: personalistika obnáší veškerou mzdovou agendu všech zaměstnanců církve, povolávání farářů, kaplanů, změny úvazků, přípravu materiálů do zasedání synodní rady, přípravu materiálů na synod, z novějších věcí také např. supervizi. Dál sem patří celé oddělení výchovy, oddělení mládeže, bdění nad Bratrstvem, různé projekty. V těchto dnech je zde například zástupce švýcarského HEKSu a zabýváme se projekty, které běží a které švýcarská strana podporuje. Je toho ještě víc, postupně se se vším seznamuji a pronikám do toho.

Pod heslo vzdělávání patří pozice ředitele ústředí Evangelické akademie. Naše církev je zřizovatelem pěti škol sdružených do Evangelické akademie. Sama jsem jednu ze škol Evangelické akademie absolvovala, pak jsem na brněnské VOŠce tři roky externě učila, připravovala odborné semináře a supervizi pro učitele. Propojení s personalistikou se tedy v mé osobě přímo nabízelo.
Převzala jsem vlastně práci po dvou úspěšných mužích, Janu Dusovi a Martinu Čechovi, s kterým externě spolupracuji. A to je pro mě taky výzva. Ani s jedním z nich jsem se na ústředí už nesetkala, takže mnoho věcí musím objevit a promyslet sama. Snažím se navázat na to, co už bylo vykonáno a naslouchat zakázce vedení církve, kam má vše dále směřovat. Časem si mohu dovolit přinést vlastní nápady.

Jak jste přežila stěhování do Prahy?

To bylo náročné. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat v zimě a už vůbec ne v únoru. To je můj kritický měsíc. A všechno se stalo. Asi si má člověk vyzkoušet to, z čeho má strach. Jsem ráda, že jsme to zvládli, hlavně můj malý syn, který vůbec netoužil někam odcházet. Musela jsem nasadit velké motivační páky na to, abych ho přesvědčila, že to bude dobré. V nové škole už má nejtěžší dobu za sebou. Teď už přijdou klidnější časy, já jsem se v práci už taky zorientovala, navíc přichází jaro.

Řeší se problémy v církvi jinak než v jiných institucích?

Úplně první a zásadní je, že se zde oslovujeme milá sestro, milý bratře. To je brána k tomu, že všechno bude jinak. Vychází se z Božího slova a pracuje se s ním. K tomu tradice a evangelictví. Je to prostě jiné, než v jakékoli jiné organizaci. Je to práce duchovní a s duší. Člověk očekává, že tady budou dobré vztahy, protože to má spojeno se základní lidskou slušností, s potřebou mít dobré vztahy s bližními. A to se tady naplňuje. V církvi lidé hůř pracují s nesympatií, s odmítnutím, ale někdy i s kázní (ne tou Boží). Pracovala jsem v poradně v ryze ženském kolektivu, kde jsme mezi sebou měly také velmi pěkné vztahy, ale zde jsem také vděčná za kolegy muže. Trochu se učím, jak to funguje, a těší mě, že jsem byla tak dobře přijata.

Je výhoda, nebo nevýhoda být ženou na vedoucím postu?

Pracuji na ústředí ve čtvrtém a třetím patře, na oddělení plném žen a musím říct, že je to velká výhoda. Na druhou stranu vím, že nemohu nabídnout takové typické mužské lineární myšlení. Pokouším se uplatňovat to obohacující ženské chování a zároveň se snažím být věcnější například při jednáních. Aby to bylo rychlejší, abychom se někam posunuli.

Máte nějaké osobní a profesní přání do budoucna?

Mým přáním je, aby za mnou byl vidět kus práce, až budu jednou odtud odcházet. Aby to přineslo konkrétním lidem radost, abych byla na svém místě užitečná. A profesně: myslím, že by naší církvi prospělo, kdyby občas poslala rozum do srdeční krajiny. Chtěla bych konkrétně podpořit faráře, aby nevyhořeli, ale mohli dál rozdávat i radost. S některými jsem měla tu čest už spolupracovat.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Vzkázala bych všem heslo, které mi říkal vždycky můj tatínek. Když jsem byla v pubertě, tak jsem se tomu ušklíbala, ale čím jsem starší, tím si toho víc cením. Tatínek říkal: „Úsměv nestojí ani korunu.“ Takže, milí čtenáři, nebuďte skoupí na úsměv pro druhého!

Ptala se Daniela Ženatá