Český bratr 4/2012.
Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.
Letos 2. února se uzavřel život Hermíny Duškové, členky dejvického evangelického sboru a významné české mecenášky umění. Psali jsme o ní před rokem v diakonické rubrice, když v krabčickém Domově slavila 101. narozeniny. Psali jsme také o rozsáhlých sbírkách umění nevyčíslitelné hodnoty, které shromáždil její manžel a které po jeho smrti věnovala předním českým muzejním institucím, čímž trvale obohatila kulturní dědictví našeho národa. Na tomto místě o ní budu mluvit jako o tetičce, tak jsem jí říkal celý život.
„Pavlíčku, máš dobré zimní boty?“ zaznělo, je to sotva pár měsíců, z tetiččiných úst. Bylo to při návštěvě u ní v Krabčicích, kde pobývala poslední rok života. Po mozkové příhodě se jí špatně mluvilo, ale bylo vidět, že chce a má co říct. „Pavlíčku, kup si zimní boty,“ zašeptala znovu, když viděla můj nechápavý výraz. „Na Václavském náměstí u Bati. Já ti na ně dám. Mám tady v šuplíku dvacet korun, kup si dobré zimní boty.“ Co na tom, že byla v tu chvíli v čase o sedmdesát let zpátky! Láska a zájem o druhé byly v ní po celý hluboce zakořeněny, tvořily jakési předznamenání v notové osnově jejího života. A jak je patrné z té úsměvné krabčické příhody, láska a zájem o druhé ji neopouštěly ani tehdy, když tělo i hlava přestávaly fungovat.
Odkud se to všechno bralo, co bylo zdrojem téhle její lásky? „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To byl tetiččin konfirmační verš. A tetička podle něho žila. Že sloužit Hospodinu znamená především sloužit druhým. Pokud se to můžeme někde učit, tak právě u ní. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To bylo jedno z hesel jejího života. Tak ji znali naši předkové, kterým jako distributorka léčiv zachraňovala život, leckdy s nasazením toho vlastního. Tak ji znal dejvický sbor v její obětavosti a při četných setkáních. Tak ji poznávali zástupci různých kulturních institucí, s nimiž ohledně manželových sbírek ochotně a precizně spolupracovala. Tak ji poznávala celá naše široká rodina, za první republiky, za války, v dobách komunismu i dnes. Na každého pamatovala, ptala se, posílala finanční nebo materiální pomoc. Neměla v životě nouzi. Přesto žila v neobyčejné skromnosti, nepotrpěla si na luxus, jako by ani nešlo o ni.
Vzpomínám, jak kdysi říkala o svém velkém daru českému národu: „To pro mě nebylo zatěžko sbírku našemu národu věnovat, když si uvědomím, o co náš národ přišel po bitvě na Bílé hoře…“ Český stát ji mohl ocenit nedávno, ještě by to stihl za života. Byla navržena na státní vyznamenání k 28. říjnu 2011. Nominaci pečlivě připravenou dejvickým evangelickým sborem podpořila celá řada expertů a významných kulturních institucí. Těšili jsme se, že v den výročí republiky uvidíme tetičku v televizi a uslyšíme slova prezidentova kancléře: „Prezident republiky uděluje medaili za zásluhy Hermíně Duškové…“ Přesto byl nakonec náš hradní pán jiného názoru. Nu což, přejme mu to. Hermína Dušková se už teď těší jiné slávě – té nebeské. Jako bych slyšel místo fanfár z Libuše andělské chóry. A do toho hlas: „Hospodin zástupů uděluje nebeské občanství za mnohé zásluhy, ale také a především ze své velké milosti, Hermíně Duškové.“ V nebeském auditoriu tleská tetiččin manžel Bohuslav spolu s těmi, kdo nás na věčnost předešli. A co teprve ten nebeský raut potom! Já vím, je to jen obraz, představa.
Věděla to i den před smrtí, kdy jsme spolu s ní a dejvickými faráři Hudcovými slavili v Krabčicích večeři Páně, tetička zpívala a připojila se i k modlitbě. Jako by ji vděčnost za celý bohatý život neopouštěla ani na jeho sklonku, ani v obtížích stáří, ani ve chvíli, kdy by mnozí řekli, že už to nestojí za to. Ona věděla, že stojí. Ona věděla, vím to jistě, že je před ní další cesta, že jde za lepším, vstříc dobré budoucnosti. Proto ani rozloučení nemusí a nemá vyústit ve smutek, nýbrž v radostnou naději. A tak se loučíme s Hermínou Duškovou v této naději. A s velikou vděčností za celý její bohatý život. My, její vděční dlužníci.
Pavel Hanych