Český bratr 4/2012.
Je málo spisů, kterými by se nepočetní evangelíci dokázali prosadit v novodobém českém prostředí tak, aby svými myšlenkami formovali mentalitu celé společnosti. Víme zajisté o dvou: František Palacký uspěl se svou koncepcí dějin, jež zásadně ovlivnila českou politiku ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Jiný evangelík, reformovaný farář Jan Karafiát (1846–1929), dosáhl podobného postavení v literatuře pro děti. Jeho kniha Broučci (1876) stojí u počátků „moderní“ umělecké tvorby pro děti a svojí poetikou dodnes působí na nejmladší generaci Čechů. První anonymní vydání ovšem mezi čtenáři zapadlo. Trvalo sedmnáct let, než byl příběh Janem Herbenem znovu objeven a stal se bestsellerem.
Broučci již patří k dědictví české literatury, k dílům, jako Máchův Máj, Erbenova Kytice či Babička Boženy Němcové. V čase, kdy kniha směřuje ke stému vydání, nastává příležitost ohlédnout se po její stopě. Záslužně tak činí monografie literární historičky Věry Brožové Karafiátovi Broučci v české kultuře, iniciovaná Maticí českou. Práce, jak název napovídá, mapuje 135 let působení Broučků v české kultuře. Ukazuje, že úspěšný titul měl nejen čtenáře, nýbrž také ilustrátory, různé upravovatele, interprety a literární následovníky. Všímá si proměn přístupů: vyzdvihování, zavrhování a zákazy knihy velmi přesně kopírovaly politické zlomy v historii naší společnosti, jakož i změny v oficiálních uměleckých či eticko-výchovných preferencích. Zájem o „druhý život“ literárního díla je ale staršího data. Už v roce 1941 vydala Synodní rada ČCE sborník Nad Karafiátovými Broučky, který představoval pohled protestantské společnosti. Nová práce Věry Brožové je jeho přínosným protějškem.
Každá doba přichází k Broučkům se svým předporozuměním, se svými idejemi a ideologiemi. Jednou vadilo Karafiátovo připomínání smrti, jindy Boha, dnes asi nejvíce poslušnosti, protože čtenáři již často neumějí rozlišit poslušnost vynucenou od poslušnosti v podobě důvěry k něčemu, co je má přesahovat. Karafiátova poslušnost nepříjemně ruší naši iluzi neukotvené svobody a individuality. Je šokující, jak broučci trpně a pokorně přijímají osud; když prosí Boha: „dejž, ať se tě bojíme“ a nakonec „poslušně umřou“. A přece si troufám tvrdit: to my upadáme do stále většího područí, zatímco Jan Karafiát byl svobodný. Kolik svobody beze strachu v něm bylo, když vzpomínal, co dostal v Jimramově po narození do vínku: „A ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce.“ Jaký protiklad k dnešnímu pojetí zdánlivé individuality („Buď svůj! Kup si náš produkt podle své volby!“), kdy se stále redukovanější lidská bytost stává pouhým „produktem“ systému.
Odkud vzal Jan Karafiát takový cit pro dětskou knihu, když sám žádné děti neměl? Pro krásu jazyka, pro psychologii dítěte a jeho potřebu jistoty a stability? Pro dobově nezvykle otevřený popis koloběhu života, narození a smrti? Inu byl vynikajícím kazatelem, učitelem vykládajícím prosté Boží Slovo malým i velkým dětem, zakládajícím si na protestantské pravdivosti, řekli by jedni. „Karafiátovi hmyzí hrdinové o různých náboženských směrech nemají ani potuchy,“ říkají druzí. Kniha Věry Brožové zpřístupňuje spíše světský pohled, což bude v evangelickém prostředí patrně vyvolávat otázky. Případné dílčí nepřesnosti jí však neubírají na hodnotě, zrcadlící hodnotu Karafiátových Broučků samých, kteří zůstávají stále aktuální.
Sixtus Bolom-Kotari
BROŽOVÁ, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha: Nakladatelství ARSCI, 2011, 144 s.
ISBN: 978-80-7420-018-2