Český bratr 4/2012.

Co čteme v katechismech o křtu? Křest začleňuje každého pokřtěného do těla Kristovy církve, očišťuje od hříchu prvotního i hříchů osobních, působí ospravedlnění a posvěcení a účast na novém životě Ježíše Krista, činí z nás děti Boží. Martin Luther v Malém katechismu píše: „Křest působí odpuštění hříchů, vykupuje od smrti a ďábla a dává věčnou blaženost všem, kdo věří tomu, co říkají slova a zaslíbení Boží.“ To čteme v katechismech. Dobře. Ale co s tím?

Jde o to protavit to, co o křtu učíme a vyznáváme, do praxe. Jak praktikuji svůj křest?! S nadsázkou můžeme říct, že musíme křest životní praxí zviditelnit, uvést v život. Jen tak ho můžeme pochopit a mluvit o něm.

Křest začleňuje do společenství Kristovy církve. Jednoduše žiji v konkrétním sboru. Účast na společenství je nedílnou součástí našeho rodinného života. Nemusíme dětem a sobě složitě vysvětlovat, co to znamená být křtem připojen do těla Kristovy církve. Prostě chodíme s dalšími lidmi společně do kostela, případně se účastníme dalších aktivit sboru. Rodiče i děti. Konkrétní sbor je naším domovem a patří k naší rodinné identitě. Kdo to tak nemá a je mu život církve a sboru cizí, těžko bude o křtu mluvit.

Křest očišťuje od prvního hříchu a hříchů osobních, působí ospravedlnění, posvěcení a účast na novém životě v Kristu. To už je složitější. Jak to vysvětlit? Ale i tady pomáhá praxe: modlitba. Modlitba přece ukazuje, že jsem byl Bohem nalezen, přijat, obdarován, osvobozen, očištěn, ospravedlněn – to je Boží milost. Modlit se znamená vědět o Bohu a důvěřovat Bohu, který mi k sobě cestu otevřel. I v modlitbě se křest stává viditelný. Modlitba je přece naší odpovědí na Boží oslovení, které přichází první. Kdo si nenajde čas ani na krátkou modlitbu, ten s velkou těžkostí pochopí rozměr milosti, který se ve křtu otevírá.

Křest znamená, že mě Bůh přijímá ještě dřív, než jsem mohl já něco Bohu nabídnout, nebo ho ve svém srdci sám přijmout. Ještě dříve, než jsem já mohl říci své „věřím ti, Bože“, Bůh se přiznal ke mně. Vysvětlit tento rozměr „přijetí“ lze také snadno. Nemilujeme snad své děti ještě dříve, než se narodí? Nepřijímáme snad své děti už tehdy, kdy ještě nemohly nic dobrého či zlého učinit? A nejsme hotovi svým dětem odpouštět už ve chvíli, kdy se na ně za jejich dětské „hříchy“ zlobíme? Ba dokonce nejsme snad v jakémsi rodičovském permanentním stavu připravenosti odpouštět a přijímat své děti, ať už budou jakkoli „věrné“?
Jistě nelze srovnávat  lásku Boží a lidskou. Ale jestliže my jako rodiče milujeme své děti, nemiluje nás náš nebeský Otec kristovskou láskou o to více? Křest nám říká: miluji tě, člověče, a přijímám tě do své otcovské náruče. Jestliže mohou děti něco o křtu pochopit už v tom nejútlejším věku, pak je to přece motiv bezpodmínečné lásky a přijetí.
Je to však podmíněno: jako rodiče musíme sami Bohu důvěřovat jako milujícímu Otci skrze Krista v Duchu svatém. Jaký obraz máme o Bohu, takový budou mít i děti, a platí to i o křtu. Nebudeme-li mít žádné ponětí o Bohu, jak jej Kristus zjevuje, pak sotva něco smysluplného o křtu řekneme svým dětem.

Nakonec je dobré o křtu mluvit, křest si připomínat, v rodině, ve sboru, v bohoslužbách. Děti se dozvědí v nedělní škole mnoho z biblických příběhů, ale kolik se toho dozvědí o svém křtu a křtu svých rodičů a bratří a sester? Slavíme-li narozeniny jako samozřejmost, proč také neslavíme výročí křtu? Nemáme rozpaky nad křtem také proto, že máme křest vyřízený jako jednorázovou událost, ke které se už nevracíme?

David Sedláček