(ČB 4/2016) S Mirjam, tehdy Šebestovou, jsem se poprvé setkal na začátku padesátých let minulého století na Sázavě, v táboře, který krátce předtím vybudoval pro mládež Brněnský seniorát. Tábor byl předchůdcem pozdějšího Blažkova a přijeli jsme tam i my, ze sousedního seniorátu. Nejprve můj bratr Kája, další rok už i já. Mirjam patřila k těm, kteří způsobili, že jsem se tam už od začátku cítil velmi dobře.
Pak nás pojilo studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Mirjam byla o tři ročníky výš, v roce 1952/3 jsme tam byli společně a setkávali jsme se skoro každý den; na fakultě a hlavně v nezapomenutelném Husově bohosloveckém semináři, nejen v jídelně, ale i při ranních a večerních pobožnostech.
Děvče a studium teologie – byla v tom tehdy i nemalá dávka odvahy, a hlavně ovšem zaujetí pro věc. Duchovenská práce v ČCE byla totiž tehdy ještě záležitost s velkou převahou mužská. Mirjam to ovšem velmi dobře zvládla a po ukončení fakulty nastoupila jako seniorátní vikářka do Hradce Králové. A tady si opět dovolím hodně osobní větu: Jedna naše známá, která patřila k předním osobnostem královéhradeckého sboru, charakterizovala její první bohoslužby takto: „Vypadala jako holčička, ale statečně kráčela ke stolu Páně a kázání bylo velmi dobré.“
Byl to ovšem jiný seniorát, delší čas jsme se neviděli, s manželem Jiřím Doležalem působili na několika místech. To množné číslo „působili“ není náhodné a je zcela pravdivé. A to i tam, kde Mirjam oficiálně neměla samostatné místo. Tady si dovolím připojit osobní zkušenost, totiž jak důležitá je při sborové práci právě „paní farářová“, co všecko dělá, co všecko ve sboru na ní doslova leží, jak nesmírnou pomocí je pro manžela faráře. U Mirjam to bylo ještě znásobeno tím, že všude tam byla nejen paní farářovou, ale v řadě věcí i farářkou, byť ne úředně ustanovenou. Při pardubickém rozloučení se ozvalo, že jí vždycky byla blízká práce s dětmi. A byla pak vyzvána synodní radou k práci na „přípravkách pro učitele nedělní školy“. Pamětníci si vzpomenou na cyklostylem rozmnožované texty, které odbor pro děti posílal do sborů jako vzdělávací materiál pro učitele nedělní školy, s exegetickými poznámkami i návrhem výkladu pro různé věkové skupiny i dalšími poznámkami. Mirjam Doležalová byla členkou čtyřčlenné komise, jejíž práce posléze vyústila do vydání dvoudílné Cesty Božího lidu, v níž jsou zahrnuty všechny hlavní oddíly Starého i Nového zákona, probírané v nedělní škole ve čtyřletém cyklu. Tak jsme se jako přímí spolupracovníci delší čas pravidelně setkávali.
Po víceleté přestávce přišla poslední léta – Doležalovi občas přijeli přímo sem do Třebíče, a to už nejen pouze z církevních, ale i rodinných důvodů. Je přirozené, že jsem Mirjam vždycky viděl velice rád. Přeplněný pardubický kostel při posledním rozloučení byl dokladem, že jsem zdaleka nebyl sám.
Jan Trusina
(ČB 12/2016) „… Ona se teda nevdala, když myslíš, zůstala sama. Ani děcka neměla, jenom nás, žáky ve škole. A všichni ji měli vždycky rádi, to vím, protože učila i některý naše rodiče. A teďka už je stará a už měla jít do penze, jenomže je na světě sama a co by dělala, že jo? To mi sama řekla, když jsem se jí takhle nenápadně vyptávala,“ vypráví Helenka panu Pokornému o své paní učitelce. Ještě neřekne nahlas, že by se ti dva mohli spřátelit… Celá příhoda má docela uvěřitelný začátek. Panu Pokornému je skoro osmdesát, žije ve velikém městě na rozlehlém sídlišti a je sám. Manželka Libuška zemřela už před několika lety, děti s vnoučaty jsou daleko. V desátém patře domu, kde bydlí pan Pokorný,