(ČB 5/2020) „Tak kámo, toto je teda výzva. Dívej…,“ stálo v e-mailu, který se k nám nejspíš nikdy neměl dostat. Šlo o část vnitřní komunikace mezi dvěma pracovníky grafického studia. Jeden z nich takto spontánně reagoval na naše zadání a chtěl výzvu přeposlat svému kolegovi. Strohé sdělení o dvou větách je nefalšovaný údiv – jako by dotyčný zůstal stát s otevřenou pusou.

Poslechněte si článek:

Pravda je, že naše zadání patřilo k těm méně obvyklým: chtěli jsme nějaký jednoduchý grafický symbol, který by vystihoval téma „zbožnost, evangelizace, misie“. Grafik na druhém konci republiky byl z abstraktní zakázky v tu chvíli nejspíš v šoku a v mrákotách svou spontánní reakci poslal omylem nám, místo aby ji adresoval svému kolegovi, se kterým měl na úkolu posléze pracovat. Pokračování textu →

(ČB 7-8/2019) Cestujeme z jihokorejského Gwangju na sever do Soulu, vlak uhání takřka třísetkilometrovou rychlostí, již se setmělo, přesto světla okolních městeček nedovolí, aby tma zavládla. Na církevních budovách, které míjíme, nás zarážejí stále znovu se objevující červené a bílé kříže – osvícené symboly nového náboženství, kterému se Jižní Korea stala v posledních desítkách let domovem.

Poslechněte si článek:

Jižní Korea se podobá Izraeli. Také jí její geopolitická lokalita neumožňuje přestat bdít. Na jedné straně, co by kamenem dohodil, Japonsko, s nímž Korejci v historii učinili zkušenosti spíše negativní, na druhé straně, přes Žluté moře, Čína, která sice není vnímána tak záporně, je ale 20x početnější. Pokračování textu →