Český bratr 1/2014.

Tak to stálo v učebnici českého jazyka pro 2. třídy základních škol v roce 1985,  zatímco továrna je slovo spisovné, ale chladné. Mým srdcem nepohnula ani fabrika, i když jsem tušil, že dělníkovu srdci ještě tak docela nerozumím.

Nepocházel jsem z dělnické třídy, ale jednu fabriku – papírnu – jsme měli pod nosem, kdykoliv se nám se ségrou zachtělo vykouknout z okna pokoje. Snadno se malovala – střešní světlík vedle světlíku. Benediktínský klášter to zrovna nebyl a pivo se tam pít nesmělo. Ale bavilo nás z chodníku ulice pozorovat dělnice, jak bez úkroku stranou ovládají stroje – tiskárny samolepek. Z očí jsme jim vyčetli, že myslí na něco jiného, ale ruce byly u stroje. Přikovány k pákám, po nichž štosovaly. Tu a tam se nechaly uprosit a utrhly nám několik samolepek, když se mistr nedíval.

Marxistická strůjkyně učebnice pro školáčky měla pravdu, že fabrika je, na rozdíl od továrny, slovo citově zabarvené. Ale řekl bych, že cit radosti z něj prýští a prýštil jen pramálo. Spíš vidím dělníka, jak si odplivne, že šichta zase volá. Nutný prostředek k cíli… složitý, důmyslný, rafinovaný, ale bezcitná, špinavá, upachtěná a upocená pakárna. Když dělá někdo rád v průmyslu, říká s chloubou, že dělá ve Škodovce, Cisu nebo v Téerwéčku, a ne že rád dělá ve fabrice. Hrdí jsme na firmu, ne na výrobnu jako takovou.

Marxistům z ideologie vypadla modlitba. Vylili s vaničkou i dítě. Zůstal jim jen vnější svět a práce na lepším světě zítřka, na lepší budoucnosti. Chtěli reálnou moc, chtěli cit srdce, ale to třetí – modlitba srdce jako místo setkání s reálnou mocí tohoto světa u nich chybí. Srdce jako továrna, ve které se nevyrábějí jenom modly ani jen prostředky k nasycení ani jen prostředky k demonstraci a upevnění moci. Srdce jako továrna, ve které se potkává reálná moc a ve které se utváří. Člověk se před touto mocí rád poznává. Je osobně přítomen jako nikdy. Je to osobní setkání, které udává směr a dodává moc, postupně, v malém, na páse, ale vždy větší a vyšší, rozměrnější než doposud. Hlavně ale je tento posun fabriky srdce vždycky posunem celkovým. Neslouží jen dílčím sobeckým zájmům. Proti dílčím zájmům brojili a brojí i marxisté, ale z raba se jim stal zase jenom pán a někteří rovní si byli jenom o něco rovnější. V srdci jsme ale jen v modlitbě jako doma. Moc fabriky srdce se živí duchem a své základy skládá na pravdě a upřímnosti. Proto osobní účast dělníka srdce vychází z ducha a upřímnosti. Jaký má z toho příjem? Účinkem mu je plynutí moci z života od počátku a pro život, který je základní, ale široký a svobodný. Základna v něm není na nadstavbě nezávislá. V takovém životě má své místo prvok i člověk svobodný a radostný, který nemá proč závidět a proč se užírat. Člověk který nese svůj kříž každodenní práce a nestydí se za něj a nekouká, kam by se zašil. A hlavně: nejde mu jen o přežití.

Čtěte i Marxe! Ještě se vám bude hodit.

Adam Balcar

Český bratr 7–8/2013.

Katedra teologické etiky

Vstupem na akademickou půdu Univerzity Karlovy v Praze (1990) získala Komenského evangelická bohoslovecká fakulta nové jméno – Evangelická teologická fakulta. Katedra teologické etiky, pod vedením profesora Milana Opočenského, byla záhy doplněna o teologa Jindřicha Halamu a dlouholetého „bezsouhlasníka“ (státem zakázaná kazatelská činnost) doktora teologie a inženýra ekonomie Jakuba S. Trojana, signatáře Charty 77. Po přelomu tisíciletí byla katedra doplněna o teologa Pavla Keřkovského. Do nově otevřeného (2009) navazujícího magisterského studia ) Křesťanská krizová a pastorační práce – diakonika byli pozváni psycholožka Bohumila Baštecká a Ondřej Fišer. Od akademického roku 2013/2014 se otevírá mezinárodní diakonický projekt, který je organizován ve spolupráci s univerzitami v Oslu, Helsinkách a Heidelbergu.

Výuka etiky nesetrvala u jedné konfesní doktríny, protože etika ze samé povahy věci je nadkonfesní a mezioborová disciplina s přesahem do filozofie, kulturologie, religionistiky, práva i psychologie. Nejvíce se na fakultě etická disciplina opírá o biblistiku, systematickou teologii a historii. Od samého počátku působnosti katedry byli studenti seznamováni se základními etickými názory evangelických teologů, se sociálním učením římskokatolické církve i se sociálním učením Českobratrské církve evangelické (Zásady ČCE, 1968). Stranou nezůstávají problémy bioetické povahy. Klasické biblické texty, jako je Kázání na hoře a Desatero, jsou přednášejícími interpretovány ze zorného úhlu reformačních i současných teologů. Diakonický projekt seznamuje s problémy občanské společnosti a řešením krizových situací.

Prosemináře bakalářského studia uvádějí do celkové problematiky etické disciplíny. Semináře magisterského studia se vždy soustředí na jedno aktuální téma, které je podrobně probíráno formou referátů a společné diskuse. Prosemináře i semináře jsou pravidelně zakončeny závěrečnou písemnou prací, jež prokáže, jak student danému tématu porozuměl.

V roce 2003 katedra teologické etiky zorganizovala mezinárodní konferenci, která se týkala lidských práv. Někteří odborníci z Kanady, USA, Anglie, Tchaj-wanu, Řecka, Německa, Rakouska, Slovenska a Česka potvrdili, že lidská práva jsou legitimním teologickým tématem, protože jsou hluboce zakořeněna v židovsko-křesťanském náboženském podloží, tedy v období hluboce předosvícenském. Právo na odpočinek sedmého dne je v Desateru vyhlášeno svobodným, sloužícím, a dokonce i domácímu zvířectvu.

Následná konference v Samford University, Birmingham, Alabama 2004 potvrdila, že náboženství není jen porodní bábou lidských práv, ale je dokonce jejich matkou. Tvrdil to již historik práva Georg Jellinek, jehož některé články přeložil T. G. Masaryk v Naší době roku 1896. O přínosu Boženy Komárkové v Birminghamu referovala Joyce Michael.

Nechme se inspirovat lidsko-právní tradicí pro dlouhou cestu, která je před námi – cesta duchovní, společenské i hospodářské odluky církve a státu.

Pavel Keřkovský