Český bratr 1/2014.

Tak to stálo v učebnici českého jazyka pro 2. třídy základních škol v roce 1985,  zatímco továrna je slovo spisovné, ale chladné. Mým srdcem nepohnula ani fabrika, i když jsem tušil, že dělníkovu srdci ještě tak docela nerozumím.

Nepocházel jsem z dělnické třídy, ale jednu fabriku – papírnu – jsme měli pod nosem, kdykoliv se nám se ségrou zachtělo vykouknout z okna pokoje. Snadno se malovala – střešní světlík vedle světlíku. Benediktínský klášter to zrovna nebyl a pivo se tam pít nesmělo. Ale bavilo nás z chodníku ulice pozorovat dělnice, jak bez úkroku stranou ovládají stroje – tiskárny samolepek. Z očí jsme jim vyčetli, že myslí na něco jiného, ale ruce byly u stroje. Přikovány k pákám, po nichž štosovaly. Tu a tam se nechaly uprosit a utrhly nám několik samolepek, když se mistr nedíval.

Marxistická strůjkyně učebnice pro školáčky měla pravdu, že fabrika je, na rozdíl od továrny, slovo citově zabarvené. Ale řekl bych, že cit radosti z něj prýští a prýštil jen pramálo. Spíš vidím dělníka, jak si odplivne, že šichta zase volá. Nutný prostředek k cíli… složitý, důmyslný, rafinovaný, ale bezcitná, špinavá, upachtěná a upocená pakárna. Když dělá někdo rád v průmyslu, říká s chloubou, že dělá ve Škodovce, Cisu nebo v Téerwéčku, a ne že rád dělá ve fabrice. Hrdí jsme na firmu, ne na výrobnu jako takovou.

Marxistům z ideologie vypadla modlitba. Vylili s vaničkou i dítě. Zůstal jim jen vnější svět a práce na lepším světě zítřka, na lepší budoucnosti. Chtěli reálnou moc, chtěli cit srdce, ale to třetí – modlitba srdce jako místo setkání s reálnou mocí tohoto světa u nich chybí. Srdce jako továrna, ve které se nevyrábějí jenom modly ani jen prostředky k nasycení ani jen prostředky k demonstraci a upevnění moci. Srdce jako továrna, ve které se potkává reálná moc a ve které se utváří. Člověk se před touto mocí rád poznává. Je osobně přítomen jako nikdy. Je to osobní setkání, které udává směr a dodává moc, postupně, v malém, na páse, ale vždy větší a vyšší, rozměrnější než doposud. Hlavně ale je tento posun fabriky srdce vždycky posunem celkovým. Neslouží jen dílčím sobeckým zájmům. Proti dílčím zájmům brojili a brojí i marxisté, ale z raba se jim stal zase jenom pán a někteří rovní si byli jenom o něco rovnější. V srdci jsme ale jen v modlitbě jako doma. Moc fabriky srdce se živí duchem a své základy skládá na pravdě a upřímnosti. Proto osobní účast dělníka srdce vychází z ducha a upřímnosti. Jaký má z toho příjem? Účinkem mu je plynutí moci z života od počátku a pro život, který je základní, ale široký a svobodný. Základna v něm není na nadstavbě nezávislá. V takovém životě má své místo prvok i člověk svobodný a radostný, který nemá proč závidět a proč se užírat. Člověk který nese svůj kříž každodenní práce a nestydí se za něj a nekouká, kam by se zašil. A hlavně: nejde mu jen o přežití.

Čtěte i Marxe! Ještě se vám bude hodit.

Adam Balcar