(ČB 4/2016) Prof. PhDr. Miloslav Pojsl, posledních 25 let vedoucí Katedry církevních dějin a dějin křesťanského umění na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého a člen vědecké rady Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, zemřel 16. února 2016. Odešel náhle a dost neočekávaně v době, kdy se rozhodl skončit své vysokoškolské působení a přejít na zasloužený odpočinek.

Profesor Pojsl vyšel z katolického prostředí (jeho otec byl kustodem velehradského kláštera) a po ukončení studia archivnictví na Filosofické fakultě bývalé University J. E. Purkyně v Brně (dnes opět Univerzity Masarykovy) pokračoval ve studiu katolické teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Vlivem své manželky Dagmar se však začal postupně seznamovat i s nekatolickým křesťanským prostředím. Pan profesor dělil svou nedělní čas na účast při katolické mši a účast na shromáždění v evangelickém sboru po boku své manželky.

Předkoncilní katolická výchova mu neumožňovala bližší seznámení se zbožností a životem nekatolických křesťanů. Sama účast na nekatolických bohoslužbách byla tehdy tabu. I pro pana profesora Pojsla bylo tedy postupné seznamování s životem a způsobem víry nekatolíků velkým překvapením. Asi by se mezi evangelickými historiky nenašel nikdo, kdo by tak poctivě zpracovával historii a stav moravských evangelických sborů. Trvalo mu několik let, než objel téměř všechny evangelické sbory na Moravě, včetně sborů Slezské luterské církve. Zdokumentoval stav nemovitostí a seznamoval se s jejich historií, aby tak mohl rozšířit svou vědeckou práci, týkající se sakrálních prostor na Moravě, i o nekatolické bohoslužebné prostory. Profesor Pojsl také rád připomínal velkou hodnotu bohoslužebných prostor vybudovaných našimi předky. Zdůrazňoval tak Lutherův důraz na společné slavení dne Páně s celým sborem v kultivovaném a architektonicky krásném prostředí.

Miloslav Pojsl byl katolík. Vzhledem k velkým znalostem dějin církve postupně hledal vše pozitivní, co mohl získat jak z katolické věrouky, tak i z úsilí protestantských reformátorů o čistotu církve. Určitá současná, těžko překonávaná vyhraněnost na obou stranách ho trochu rmoutila. V jednom si však byl jist: přijde doba, kdy katolíci budou ochotni přijímat to pozitivní z evangelické tradice, a naopak evangelíci z katolické, a to bez jakéhokoliv neuváženého synkretismu. Že to ale bude trvat ještě dlouho, o tom bohužel svědčí právě i poslední rozloučení s bratrem Pojslem, když se olomoucká křesťanská veřejnost nedokázala ani v této věci sjednotit a jeden společný pohřeb vypravit.

Nám pak nezbývá nic jiného, než nebeskému Otci za život bratra Pojsla poděkovat. Mnohým evangelíkům rozšířil obzor nejen v oblasti historie a umění, ale také připomněl vše cenné, čím může Českobratrská církev evangelická obohatit širší křesťanské společenství.

Jan Bartušek