(ČB 4/2016) Po návštěvě Krkonoš se na naší pouti po poválečných chrámech zastavme v hlavním městě. V pražské čtvrti Braník stojí originální kostelík, který byl původně koncipován jako provizorium, ale jak už to tak bývá, i provizoria jsou často skoro na věčné časy. Což nemusí být vždycky ke škodě. Na rozdíl od pobytu sovětské armády je určitě dobře, že kostelík stále stojí, a to paradoxně možná i díky komunistickým úředníkům, kteří zamítli žádost

Poslechněte si článek:

o přidělení pozemku na definitivní kostel. Kostel byl postaven jako dřevostavba pro nedostatek stavebních materiálů v poválečné době. Na rozdíl od těžkých roubených a hrázděných dřevostaveb, kterých stojí tisíce, zejména v severní polovině Čech, se však jedná o lehký skelet, vyplněný tepelnou izolací a opláštěný deskami a prkny, jaký je běžnější spíše ve Skandinávií nebo USA.

Rychlost, nízká cena, rychlá obyvatelnost; tak pro Českého bratra v březnu 1948 popisoval architekt kostela a člen staršovstva Pavel Bareš výhody této nové veřejné budovy. Kostel byl slavnostně otevřen 9. května stejného roku, jen půl roku po zahájení výstavby. A hodně se vykonalo svépomocí – pro každého člena sboru staršovstvo schválilo 15 brigádnických hodin, někteří se však mohli vykoupit. Architekt Bareš se při návrhu možná inspiroval blízkou loděnicí v Podolí. Tato tehdy ojedinělá stavba je snad ještě i dnes největší dřevostavbou tohoto typu u nás. Ve srovnání se svou první církevní stavbou, funkcionalistickým železobetonovým chrámem v Lounech (viz Český bratr, 10/2008), architekt navrhl konstrukčně zcela jiný objekt. Další inspiraci prý čerpal na Valašsku ve Velké Lhotě, kde stojí zřejmě poslední dřevěná toleranční modlitebna. Ostatní později ustoupily chrámům z kamene a cihel, bohužel dnes často předimenzovaným a poloprázdným. Když padla toleranční omezení, dostaly i novou věž.

To ovšem není případ modlitebny v Braníku. Ta praská ve švech. Na růstu zdejšího sboru se nepodepisuje jen vliv velkoměsta, ale i popularita místních farářů, ať již dlouhodobě působícího Luďka Rejchrta, nebo současného pastýře Jaroslava F. Pechara. Kostel již kapacitně nestačí a chybí kvalitní zázemí, braničtí proto chystají rekonstrukci – prozatím kuchyňky a bezbariérového WC; podle faráře Pechara je technické zázemí v zoufalém a provizorním stavu. Plánují však také dostavbu zcela nové budovy, malého komunitního centra. „Přístavbou se zajistí místo pro již existující sborové aktivity, které se odehrávají v prostorách málo vyhovujících. V uvolněném zázemí vznikne místnost pro rodiče s menšími dětmi, oddělená skleněnou stěnou, takže bude možné sledovat bohoslužby a přitom si hrát s dítětem,“ dodává Pechar. Projekt vypracoval architekt David Vávra, který je i autorem apsidy, přistavěné ke kostelu v roce 1989. Zajímavé je, s jakým citem se při nynější dostavbě přistupuje k vysokým stromům v okolí; střecha nového sborového zázemí bude vytvarována podle jejich kmenů. Stromy dávají stín a v horkém létě snižují přehřívání budovy. Kostel má totiž špatnou tepelnou izolaci, takže v zimě velice rychle vystydne, naopak v létě se kvůli nízkému stropu i nízké tepelné akumulaci lehkých stěn rychle zahřeje. S tím se podle Pechara ale počítá; všechna velká okna po stranách se dají rychle a bezhlučně otevírat a díky krátké tepelné setrvačnosti lehké stavby se zase rychle vyvětrá. Do budoucna by bylo řešením odstranit vnitřní obklad a starou izolaci nahradit kvalitnější, jak se s tím počítá u nové přístavby, která je také navržena jako lehká dřevostavba.

Dispozice, architektura a umění v interiéru
Kostel má centrální dispozici s kazatelnou na delší straně tak jako u tolerančních modliteben. Lavice jsou uspořádány do tří stran místnosti a kopírují „toleranční nešvar“ (tehdy zřejmě proto, aby bylo v kostele co nejvíc míst k sezení) – některé lavice jsou umístěny dost blízko u sebe a přitom navzájem kolmo, takže lidé se na sebe dívají těsně z profilu. Centrální dispozice je dobré komunitní řešení, ale boční lavice by z frontální lodi měly být vysunuty tak, aby věřící seděli čelem k centru dění, ke stolu Páně, nikoliv k ostatním účastníkům. Málo prostoru kolem stolu Páně také neumožňuje větší kruh při vysluhování. Na rozdíl od jiných, poloprázdných chrámů, kde faráři často pláčou nad tím, že lidé sedí v posledních lavicích, je zde maximalizace vnitřní kapacity stále potřeba. Vnitřní prostor zdobí na žebrech stropu čtyři podobenství od B. Šebka, po stranách kazatelny pak jsou abstraktní obrazy Jiřiny Adamcové. Na zadní stěně je jemně naznačen kříž jako obecný křesťanský symbol. Kostel se zajímavou vstupní věží velmi pěkně zapadá pod strmý svah tyčící se na břehu řeky Vltavy. Interiér je možné navštívit i virtuálně na „Google Maps“.

V příštím čísle zamíříme na Moravu na prohlídku kostelů v Rožnově a Kateřinicích, postavených dle návrhu Barešova jmenovce Bohumila.

Jan Kirschner, foto autor a archiv sboru