Český bratr 6/2013.

Etno styl staré písně: slyšíte radost?

Zpěv v křesťanském prostředí žije z radosti evangelia Ježíše Krista. Na církevním zpěvu, především u chvalozpěvů, vyznání a také u písní o církvi, v nichž se církev prezentuje jako společenství, které žije z Kristových zaslíbení, by tato radost měla být slyšitelná. Zpívat neutrálním vlažným tónem o církvi, kterou Bůh shromažďuje z milosti a přivádí do radosti, je možné, ale takový zpěv pak nemá přesvědčující sílu. Píseň, v níž se zpívá se o tom, co může člověk získat, jaké nové perspektivy života se mu mohou odkrýt, když se stane vyznavačem Krista, působí na člověka, který je zakotvený v církevním životě, jako utvrzení ve víře, jako zdroj posily a naděje v různých zápasech. Věřím, že když je píseň dobře zazpívaná, může oslovit i ty, kdo váhají, zda mají vstoupit do církve. Píseň EZ 401 je vhodná pro kteroukoliv příležitost, při křtu dospělého, při instalaci nového faráře, při konfirmaci, o svatodušní neděli, při slibu nového staršovstva, při uvedení nových církevních pracovníků, jako narozeninová zdravice, a třeba i tehdy, když je důvod vyjádřit vděčnost za církev.

Píseň dozrává v lidském nitru
Písně přesvědčují nejen krásou svých nápěvů a textů, ale také výrazem, jak se zpívají. Výraz a způsob přednesu písně sehrávají velkou roli v hudební komunikaci. Každý hudebník cvičí nejen proto, aby zahrál skladbu technicky čistě, ale také proto, aby dokázal objevit a dále předávat její hloubku, poselství a krásu. Dobrým výrazem se odkrývá pravdivost písně. Jak může neznámá píseň být zpívána s výrazem? Třeba pravidelným cvičením pod vedením někoho, kdo tu píseň má už osvojenou. Člověk si píseň užívá tehdy, když ji zná, když ji nečte z listu, když ji neslabikuje. Aby se píseň zpívala dobře a s patřičným výrazem, je třeba si ji osvojit, dostat ji do podvědomí, do lidského nitra, kde dozrává. Tento proces bývá u některých písní rychlý, kdežto u písní obtížnějších či neobvyklých může chvilku trvat. Chce to trpělivost, která se však vyplatí. Hodně záleží na tom, jakým způsobem, při jaké příležitosti se píseň učí, zda se zpívá ráno, odpoledne, večer, doma v obýváku u klavíru, či v kostele při ýjimečné události, či jen tak spontánně při sešlosti s přáteli. Velkou roli má také způsob a styl doprovodu, aranže, muzikantské uchopení. U písně o církvi jsme tentokrát zkombinovali více elementů: starý bratrský text, napsaný na úderný luterský nápěv, který ve 3. verši moduluje do mixolydického modu (příbuzný „karpatskému“), s podmanivou rytmikou rumunského tance a východoslovanským typem vícehlasu. Tato aranže v stylu etno snad dodá šanci k novému oživení písně, aby mohla oslovit především mládež a napomáhala misijním snahám církve.

Temperament, atmosféra a dojem
Když jsme spolu se studenty semináře církevní hudby Evangelické akademie, nedávno provedli turbo-rychlý nácvik této písně, tak se dalo poznat, že ji zpíváme z listu, a píseň potřebuje čas, vhodnou příležitost, kdy si ji s chutí zazpíváme. Ten okamžik nastal po našem koncertu v Olomouci, když pronesl sváteční slovo náš synodní senior Joel Ruml, v kterém vyzdvihl význam pěstování církevní hudby v církvi. Jeho slova v nás vyvolala ještě větší nadšení a radost, což se pochopitelně projevilo na výrazu našeho zpěvu. Píseň jsme zazpívali jako přídavek ke koncertu spolu s publikem ve stoje. Sbor SCHEA exemplárně předzpíval dvě sloky s patřičným temperamentem, a to stačilo k tomu, aby publikum, z něhož velká část, nebyli lidé z církve, se mohlo přidat. A zpěv zněl krásně a radostně. Dojem z této příjemné atmosféry si budeme dlouho pamatovat.

Ladislav Moravetz

Český bratr 5/2013.

V práci na novém církevním zpěvníku je tradicionalismus viděn z optiky současné potřeby. Čím může píseň minulých dob dnešního člověka oslovit, obohatit, povznést? Kromě básnické kvality textu a hudební kvality nápěvu je důležité, aby trvanlivost, aktuálnost a síla historické písně nevypršela. Zda píseň (za předpokladu, že ji člověk zná) má platnou trvanlivost, se pozná také podle toho, že po jejím přezpívání se člověk cítí být osvěžen. Nezpíváme jen proto, že se to sluší, ale hlavně proto, že chceme, že máme k tomu důvod. Důvodem může být i skutečnost, že píseň má v sobě něco, co nás přitahuje. Může to být krásná melodie, trefná nebo působivá textová výpověď, nebo její zajímavé zpracování.

Píseň pro rodinné muzicírování
Kancionálové čtyřhlasé zpracování s koncertujícími vrchními hlasy za doprovodu basso continua – do této formy upravil skladatel Johann Crüger děkovnou píseň, jejíž text volně přebásnil Paul Gerhardt podle slov tzv. ranního požehnání Martina Luthera. Tím se Crüger projevil jako moderní skladatel a „velký mistr malé hudební formy“ (C. Bunners). V tomto zpracování je vokální homofonie zdobena hlasy koncertujících nástrojů. K čtyřhlasé vokální sazbě, doprovázené generálbasem, hraným na violoncello (příp. kontrabas či fagot) a klávesový nástroj, jsou připsány další instrumentální hlasy hrané na housle případně na flétny (původně to byly kornety, což jsou cinky). Tento způsob muzicírování, jež hojně využívali barokní skladatelé v kantátách, má své kořeny v Itálii, vychází z tzv. chorální symfonie a benátského koncertu. Podobně upravené písně zaznívaly při domácím muzicírování. Je to příjemná hudba pro vícegenerační zpívání. Díky českému překladu faráře Bohuslava Vika poslouží možná našim čtenářům při nějaké dobré příležitosti.

Johann Crüger (1598–1662)
Johann Crüger (lužickosrbsky Jan Grigaŕ), pocházel z dolnolužického Gubenu. Když mu bylo 15 let, vydal se na vandr do střední a východní Evropy: Žary, Vratislav (Polsko), Jezuitská kolej v Olomouci, Básnická škola v Řezně (zde jej hudbu učil P. Homberger, žák G. Gabrieliho), v Rakousku a v Maďarsku. Po svém návratu do Saska působil jako domácí učitel. Pak ještě studoval evangelickou teologii ve Wittembergu. V roce 1622 byl povolán na místo kantora do Nicolaikirche v Berlíně, aby pečoval o hudební život. Zde se setkal s farářem a básníkem Paulem Gerhardtem, s kterým vedl velmi zdařilou a kreativní farářsko-kantorskou spolupráci. Tu dovršil vydáním zpěvníku Praxis pietatis melica (Každodenní cvičení zbožnosti). Tento zpěvník měl v 18. století přes 40 vydání. Po třicetileté válce vydal své další skladby a hudebně-teoreticko-pedagogické spisy. Byl ženatý, měl 19 dětí. Je pohřben v berlínském kostele, kde působil. Crüger patří k nejlepším skladatelům církevních písní. Uměl spojovat uměleckou kvalitu s popularitou v tom smyslu, že jeho kvalitní nápěvy napsané v moderním duchu byly lidu blízké a oblíbené. Jeho geniální nápěvy, často omezené na dvě délky not (např. Krásná je modrá obloha, Nuž Bohu děkujme, Ježíši milý, co jsi spáchal zlého, atd.), jsou od počátku vloženy do konkrétního harmonického kontextu. Tím dokázal vytvořit zdařilou syntézu starého modelu nápěvu s moderní řečí tónů. Také díky této kvalitě se německá evangelická píseň proslavila na celém světě.

Ladislav Moravetz

Český bratr 4/2013.

Velkomoravský chorál v hlaholici

Již na počátku křesťanství vznikaly v naší zemi specifické bohoslužebné zpěvy, spojené s konkrétními událostmi či situacemi, kterými církev a společnost procházely. Na mnohé z nich se pozapomnělo. Dnešní církev používá jen malý zlomek z velkého počtu písní, chorálů a forem liturgického zpěvu z minulých dob. Každá doba přinášela nové zpěvy, jež nahrazovaly ty staré. Záznamy starých zpěvů, pokud se dochovaly v rukopisech či kancionálech, jsou uloženy v knihovnách, v archivech či jiných depozitářích. Zde jsou k dispozici badatelům a nadšeným hledačům hudebně-liturgických pokladů. Někdy se stane, že dojde ke znovunalezení a následnému zpracování zajímavého chorálu. Takový nález nám může posloužit jako podnět k liturgické obnově, a zároveň jako historický dokument, který nám sděluje důležitý odkaz. Těší nás, že Jiří Pavlica, autor hudebního zpracování nám poskytnul hudební zápis a souhlasí s jeho šířením u příležitosti letošních oslav, kdy si připomínáme 1150 let od příchodu významných misionářů a do jisté míry i reformátorů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.

Přímluvná modlitba Cyrila a Metoděje

Text tohoto chorálu sahá do doby začátku křesťanství u nás. Je v něm vyjádřena prosba za ochranu země a lidu v neklidných dobách. Autorství je připisováno Cyrilu a Metodějovi nebo sv. Gorazdovi, jednomu z žáků školy moravských věrozvěstů. Jde o modlitbu, jež je součástí tzv. všední mše a pochází z tzv. Kyjevských listů. Ty tvoří sedm pergamenových listů, které obsahují deset mešních formulářů s 38 modlitbami. Je to nejstarší zachovaná mešní literární památka z přelomu 9. a 10. století. Tyto mešní knížky (libelli missae) nebyly hotové bohoslužebné knihy, ale spíše texty, které si misionáři sestavovali podle svých pastorálních potřeb. V praxi tyto formule pravděpodobně doplňovaly římské liturgické texty. Označení listů „Kyjevské“ je spojeno s jejich objevením I. I. Szreznevským roku 1874 v kyjevské Duchovní akademii, kam se dostaly v polovině 19. století z Jeruzaléma. Jsou napsané velmi archaickým jazykem, nejstarším typem písma okrouhlé hlaholice, která je nejbližší prvotní hlaholici, používané Cyrilem a Metodějem. Jak některé specifické pojmy (velkomoravismy), tak i charakter modliteb je spojený s římskými (nikoliv byzantskými) zvyklostmi. Proto se usuzuje, že jejich původ je z Velké Moravy.

Autentické zhudebnění Jiřího Pavlici

Jak nápěv, tak i hudební zpracování vyhotovil Jiří Pavlica podle dobových specifických zákonitostí. Nápěv je zapsán v dórské tónině, ovšem obsahuje také aiolské znaky (snížený 6. stupeň). Jak dórská, tak i aiolská tónina bývají často používané k prosebným textům. Tato dvojí kombinace tónin umocňuje charakter naléhající lkající prosby o záchranu etnické a křesťanské identity lidu. Ve třetí frázi dochází k posunu tonálního centra z tónu d na g. V tomto modulačním úseku se melodie dotkne dalšího aiolského sníženého 6. stupně. Po repetici následuje krátký úsek (přel. „nevydej našeho cizím“) ve frygickém modu, což je modus používaný pro truchlení, ale zde vyznívá jako hlasité volání (viz CD Hradišťanu Ozvěny duše). Postupně se melodický průběh zklidňuje a dostává do původního modu. Vícehlasé zpracování využívá kromě starobylé techniky statického organa, typického pro byzantské zpěvy, také organum paralelní, jež dodá slovům ostřejší obrysy. Díky tomuto zpracování se chorál může nonmuzeálně užívat v církevním prostředí, třeba jako předzpěv k přímluvám.

Znějící symbol

Chorál ve staroslověnštině vyjadřuje tehdejší obavy a strach před nadvládou pohanů a cizích uzurpátorů. Byla to těžká doba. Nedovedeme si představit, jakým překážkám museli čelit Cyril a Metoděj nejen vůči pohanským živlům, ale také uvnitř církve, když prosazovali slovanskou liturgii, či když Metoděj a jeho žáci čelili všelijakým pomluvám; „Metoděj (tím že slouží ve slovanském jazyce) se oddává bludu a ne výstavbě víry, sváru a ne míru“ (list papeže Štěpána II. Svatoplukovi z roku 885). Dnes žijeme v jiném světě, máme jiné starosti. Církev je součástí svobodné země, kde většina lidí se nehlásí ke křesťanství. Otázky týkající se existence a budoucnosti církve mají dnes jiný kontext, ale zápasy a konfrontace se současnými jevy, jež ohrožují fungování církve, jsou stále aktuální. Velkomoravský chorál nám dnes může být „znějícím symbolem“, připomínajícím liturgický jazyk i kulturu první etapy křesťanství na Moravě, a jako takový může zapůsobit na lidi, kterým tento typ zpěvu umožní (třeba jen momentální) hluboký duchovní zážitek. Takový chorál je živou připomínkou, zamyšlením a vede k pobožnosti.

Ladislav Moravetz

Velkomoravský chorál v podání Hradišťanu ke shlédnutí na
http://www.youtube.com/watch?v=Ji83Swbysqg

Český bratr 3/2013.

foto: Creative Commons / Daniel Baránek

„Tematika velikonočních písní nezevšední,“ říká Jiří Pavlica k písni, kterou objevil ve sbírce Františka Bartoše a Leoše Janáčka (1899/1901) Národní písně moravské vnově nasbírané. Tuto píseň pak zpracoval pro skupinu Hradišťan a je nahrána na CD Live – Co se nevešlo. Na první poslech zní jako východoslovanský liturgický zpěv, ale také jako vícehlasý lidový zpěv z Moravy. Forma a struktura textu však mají znaky starých církevních písní (srov. EZ 343). Z toho lze usuzovat, že se jedná o zlidovělou kostelní píseň, kterou sběratelé objevili v okolí Vsetína. Ve sběratelské sbírce se píseň objevuje v menzurální notaci, ta však neodpovídá jejímu volnému charakteru. Proto jsme se rozhodli pro nový zápis do moderní notace chorální, která možná působí neobvykle, ale zato je čitelnější, umožňuje větší přednesovou svobodu dle přirozeného deklamačního principu. Takovýto volný zpěv, postavený na tomto principu, není automatický či stereotypní, ale naopak dynamický a vyžaduje mimořádné vnitřní soustředění a vnímání, pěveckou aktivitu a zapojení všech smyslů. Důležité je, aby „noty oživovaly text“ (Luther), aby jeho výpověď vyzněla.

Vícehlasá píseň bez doprovodu
Rozmanitost s cílem celistvosti – takto by se mohl charakterizovat plánovaný profil nového církevního zpěvníku. Ten snad bude zajímavým a bohatým produktem s širší pluralitou žánrů. Nabídne větší rozmanitost písní a bohoslužebných zpěvů, ale také „nekostelní“ duchovní paraliturgické zpěvy a písně pro osobní zbožnost v každodenním životě. Zpěvník má sloužit jak společnému užívání, tak i specifickým setkáváním a měl by přijít vhod v situacích, kdy je člověk sám. Novinkou bude také jistý počet vícehlasých písní a zpěvů v jednoduchém zpracování. Některé písně budou opatřeny čtyřhlasou vokální sazbou, ta však nebude normou. Objeví se také trojhlasé homofonní písně, vhodné pro spontánní uskupení zpěvavých lidí, pro různé typy sborů (mužské, ženské, smíšené, vícegenerační). Naše velikonoční píseň v Pavlicově úpravě vyzní komorně, když ji zpívají tři lidé. Při zpěvu většího smíšeného sboru vyzní jako působivý šestihlas. Obě varianty jsou svým způsobem krásné. Jelikož jde o čirou vokální formu, žádný instrumentální doprovod, včetně kytarových značek, zde není potřebný.

Nový způsob výrazového zpívání
Je úžasné, že se v poslední době v některých pěveckých sborech průběžně pěstuje nebo pěstovat začíná vícehlasý zpěv. To také dokazuje vysoký počet zájemců o sbormistrovské kurzy v Sola gratia. Nový zpěvník má právě do určité míry umožnit a podporovat, aby vícehlasá píseň zaznívala při bohoslužbách z kůru i z kostelních lavic, ale také v domácím prostředí. Je velmi žádoucí, aby se právě zpěvník – alespoň u některých písní – stal podnětem pro obnovu vícehlasu, aby při bohoslužbách vícehlas zazníval častěji. Důležité je, aby vícehlasé zpěvy ve zpěvníku byly pro dnešní zpěváky lákavé jak tématem, tak i zpracováním, aby byly zpívatelné v malém obsazení, aby přinášely radost jak účinkujícím, tak posluchačům.
O vícehlasé písně, které se v naší církvi pěstovaly před půl stoletím, možná už ve střední a mladší generaci takový zájem není. To může být jeden z důvodů, proč u mladší generace zájem o sborový zpěv poklesl. Možná i zde to chce nějakou změnu. Dnešní sboristé možná touží po něčem jiném, a to nemusí být za každou cenu „moderní“. Mnohdy se stane, že má-li starší píseň zajímavé originální zpracování, může být dnes účinnější také proto, že má nadčasovou hodnotu, která nevyprchala a kterou stojí za to znovu objevovat a nově interpretovat.
Poznání, pohlazení, poselství
Duchovní hudba je důležitá také proto, že díky ní mnozí lidé prožijí první zkušenosti transcendence. Při poslechu nebo zpěvu naší písně má vnímavý člověk někdy dojem, že do jeho přítomnosti vstupují jiné časové dimenze. Přítomnost je prožita jinak. Kromě toho, že se zpřítomňuje odkaz velikonočního poselství, jak bylo v minulosti zapsáno do evangelia, tak „mezi řádky“ místy probleskuje zaslíbení, které souvisí s časem budoucím, s Boží věčnosti. Ta píseň je úžasná jednoduchost a zároveň hluboké tajemství! Skoro by se chtělo říci s básníkem Janem Skácelem: „je to prosté jako zázrak, jako věčnost ve chvíli“. To se děje také proto, že se jedná o píseň, která souzní s krajem, s jeho minulosti, a díky svému specifickému výrazu rezonuje s duší lidí, kteří ji rádi zpívají. Za takové obohacení jsme vděčni. Kéž by píseň Hradišťanu přinášela nejen v letošním velikonočním čase ona „tři P“, jichž se hudba Jiřího Pavlici snaží docílit: poznání, pohlazení, poselství.

Ladislav Moravetz