Český bratr 10/2013.

Tato píseň z Kralického kancionálu (1615) zazněla v rámci jedné z interaktivních přednášek o kancionálech staré Jednoty bratrské, která proběhla při letošních oslavách Bible kralické v kostele sv. Martina v Kralicích nad Oslavou. Jde o adorační christologickou píseň, která může být slyšet častěji, ale nejlépe vyzní při bohoslužbách o nedělích na konci církevního roku (před adventem), při velikonoční vigilii, v povelikonočním čase nebo také na pohřbech. Biblickým základem je Kristovo velikonoční vítězství a citát z chvalozpěvu Kristu: „On jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem.“ (Ko 1,18) Tento verš je ve druhé polovině písně propojen s perspektivou věčného přebývání s Bohem, kterou svým věrným vydobyl Kristus. Je to úžasná píseň. Stojí za to se ji naučit.

Souzvuk s Kralickou biblí

Církevní zpěvníky a kancionály souvisí s dobou, ve které vznikají. Tak to bylo i v době 16. st., pro které jsou příznačné tři pojmy s progresivním nábojem: renesance, humanismus, reformace. Bylo to inovativní období, kdy se rodili dynamičtí lidé s mimořádnými schopnostmi jako např. Jan Blahoslav či později Jan Amos Komenský. Tyto osobnosti vytvořily mnoho vzácných děl, které významně obohatily nejen písňový repertoár církve, ale také přispěly k obecnému dobru v různých kulturních oblastech naší země. Zpěvy, které vznikaly ještě v době Lukáše Pražského tj. na počátku 16. st., až po Jana Amose Komenského, jehož Amsterodamský kancionál byl vydán v pol. 17. st., souzní s Kralickou biblí. V oblasti hymnodie je to ta nejplodnější doba českého protestantismu. Nic podobného se v takové míře v dějinách už neopakovalo. V tomto období se etablovala česká reformační píseň – charakteristický skladebný druh české reformace, který se nemusel ústně tradovat z generace na generaci, ale díky vynalezení knihtisku se mohl šířit formou kancionálů. Tím máme možnost zpívat stejné písně, které zpívali Bratří před mnohými lety, a kancionály Jednoty nám mohou sloužit jako inspirační zdroj. Tím mohou staré písně promlouvat do naší současnosti. Pokaždé když člověk zpívá písně předešlých generací, ponořuje se do světa jejich víry. Z takového vnitřního výletu do slavné bratrské éry se člověk může vracet obohacen, poučen a osvěžen.

Mistr Jan Hus – iniciátor české liturgické reformy

Mistr Jan Hus je zásadní postavou spojenou s opětovným zavedením bohoslužebného zpěvu písní, zpívaných celým shromážděním. Husovy inovace v oblasti duchovního zpěvu jsou významné hlavně proto, že se odehrály už na počátku 15. st., tedy o jedno století před tzv. světovou reformací. Je pozoruhodné, že to byla právě duchovní píseň, zpívaná shromážděným lidem, která sehrála v tomto procesu tak důležitou roli, že stala se jedním z nejvýraznějších projevů české reformace. Po Husově smrti láska k duchovní písni přetrvává a duchovní zpěv se rozvíjí dál jak v husitské utrakvistické církvi (kde se mj. pěstuje také figurální vícehlasá tvorba), tak i v Jednotě Bratří.

Význam kancionálů Jednoty

V období své legální existence byla Jednota bratrská kulturně nejplodnější reformační církví na českém území a zasáhla významně i do vývoje českého jazyka, literatury, hudby, knihtisku a školství. Mnoho písní Jednoty se dostalo i do různých zpěvníků v cizině. Hlavní impulzy k rozvoji bratrského zpěvu přinášel typ bratrské bohoslužby, která se odvrátila od latinské římské liturgie a omezila obřady hlavně na čtení z Bible, kázání, modlitby a duchovní píseň shromáždění. Bratří měli bohatý repertoár bohoslužebných zpěvů, jehož velkou část uměli zpívat i zpaměti. Nezpívalo se jen ve sborech, ale i doma, a to několikrát denně. Kancionály Jednoty vynikaly nad téměř všechny evropské reformační zpěvníky vydané před třicetiletou válkou svým rozsahem, mnohotvárným a promyšleně uspořádaným obsahem, pečlivou teologickou, jazykovou i hudební redakcí a jedinečnou typografickou úpravou. Zpěvníky s bohatými biblickými ilustracemi sloužily i k četbě textů jakožto veršovaná dějeprava, dogmatika a etika. V období od počátku 16. st. do r. 1620 vyšlo celkem 40 vydání různých typů českých zpěvníků, 32 německých a čtyři edice polské. Prvním dochovaným notovaným zpěvníkem Jednoty byl německý kancionál Michaela Weisseho (1531) – odtud přešla řada písní do kancionálů německé reformace. Nejvýznamnější české kancionály jsou: 1. anonymní nenotovaný kancionál (1501, první reformační zpěvník, pravděpodobně na něm pracoval Lukáš Pražský), Rohův kancionál (1541, sestavil Jan Roh, známý v německé oblasti jako Johannes Horn) a oba kancionály, jejichž „nejvyšším korrektorem“ byl Jan Blahoslav, tj. Šamotulský kancionál (r. 1561, 735 písní!) a Ivančický kancionál (1564). Blahoslavovy zpěvníky jsou skvosty českého typografického umění a jsou českými muzikology považovány za vynikající evropskou hodnotu svým rozsahem, promyšleně vystavěným a formulovaným obsahem, množstvím použitých nápěvů a jejich pečlivou redakcí. Oba Kralické kancionály (1615, 1618) navazují na Blahoslavovu koncepci a shrnují bratrskou písňovou tradici.

Evangelický zpěvník z roku 1979 významně pomohl obnově reformačních zpěvů staré Jednoty bratrské. V této linii pokračujeme i při práci na novém zpěvníku, neboť si uvědomujeme, že význam českých reformačních písní je pro naši církev stejně tak důležitý, jako gregoriánský chorál v katolické církvi či protestantský chorál v církvi luterské.

Ladislav Moravetz

Český bratr 9/2103.

Milé sestry a milí bratři,

v nedávné době jste dostali výzvu k vyjádření zájmu o nový připravovaný  evangelický zpěvník. Mnozí z vás se tak poprvé o práci na budoucím zpěvníku naší církve dozvěděli. Výzva však vyvolala také řadu otázek, úvah a nejistot nad tím, jaký že zpěvník se vlastně připravuje. Komise, která se již od roku 2004 z pověření synodu této obsáhlé práci a přípravě věnuje, se proto na vás obrací se stručným představením tohoto zpěvníku, se zprávou o jeho charakteristice, záměru a předpokládaném rozsahu.

Nejdůležitější složkou práce zpěvníkové komise je péče o poklad evangelického zpěvu, svěřený nám mnoha generacemi našich předchůdců. Písně patřící do tohoto dědictví otců tvoří v budoucím zpěvníku základní součást jeho obsahu. Ze současného evangelického zpěvníku je převzato zhruba sedmdesát procent písní; každá píseň prošla zevrubnou hudební i textovou redakcí. Pokud to bylo možné, použili jsme tyto písně beze změny, v některých případech bylo však potřeba opravit zjevné chyby či nedostatky melodií, textů i zápisů písní.
Podstatnější proměnu prodělala žalmová kapitola, v níž se komise pokusila hledat vedle ženevských žalmů širší okruh zpracování žalmových předloh z různých zdrojů. V současném stadiu práce je v této kapitole obsaženo celkem 150 žalmových zhudebnění, z toho 53 ženevských žalmů, zčásti opatřených novými texty. Dále jsou zde ve větším počtu zastoupeny žalmy ve zhudebnění Heinricha Schütze, Petra Ebena, Miloše Rejchrta a také je do tohoto kontextu zařazena řada žalmových písní, které byly původně začleněny do jiných kapitol zpěvníku.
Ve srovnání s dosavadními zpěvníky je pro celý nově vznikající evangelický zpěvník charakteristická větší hudební, stylová i vyznavačská různorodost a otevřenost. K hledání větší pestrosti a rozmanitosti zpěvu církve nás vedou tři základní skutečnosti, důvody, které si uvědomujeme při obsáhlých a otevřených rozhovorech o podobě současné církve i společnosti kolem nás:

1) Církev nežije a není tvořena jen nedělní bohoslužbou; existence sborů a nejrůznějších skupin uvnitř sborových společenství je provázena širokou škálou příležitostí a způsobů setkávání. Proto také není budoucí zpěvník zamýšlen jen jako soubor písní pro nedělní shromáždění, ale chce nabídnout písně pro různé druhy společenství a aktivit uvnitř sborů i pro pastorační a evangelizační práci mimo sbor. Zamýšlíme do zpěvníku zařadit také návrhy domácích pobožností, osobních ztišení a další možnosti využití liturgických textů tam, kde není možné zpívat (např. žalmy k recitaci).

2) Církev je velmi různorodá, jednotlivé sbory či oblasti církve se liší podobou zbožnosti i způsobem vyznávání, a to od zcela tradičních projevů reformované bohoslužby až po hledání nových a nekonformních způsobů zvěstování evangelia. Také z tohoto důvodu bychom rádi v novém zpěvníku nabídli širší možnosti liturgického zpěvu od tradičních chorálů a písní po moderní a nově vznikající písně, kánony, nepísňové liturgické zpěvy, responzoriální žalmy, vícehlasy či několik lidových duchovních písní. V několika písních myslíme také na děti a mládež.

3) Při konfrontaci se zpěvníky ze zemí od nás na západ si velmi zřetelně uvědomujeme jejich šíři pohledů, odvahu a otevřenost k přijímání nejrůznějších nových podnětů, například v rámci ekumenického soužití církví. Přímou inspirací pro tvůrce nového evangelického zpěvníku se stal právě díky těmto výrazným rysům //Zpěvník evangelických reformovaných církví německy mluvící části Švýcarska//. Zaujal nás také svým dokonalým zpracováním a hluboce promyšlenou vnitřní strukturou. Osnovu tohoto švýcarského zpěvníku jsme (s laskavým svolením autorů) převzali s drobnými úpravami i pro náš nový zpěvník. Švýcarští bratři nám navíc poskytují velmi účinnou praktickou pomoc při přípravách sazby, grafického zpracování a tiskových předloh a v mnoha dalších konkrétních problémech.

Naším cílem je práci na novém zpěvníku naší církve dokončit tak, aby mohl vyjít k významnému výročí naší církve v roce 2018. Předpokládáme, že bude obsahovat kolem 700 písní, zpěvů, modliteb a dalších textových oddílů. Do té doby je potřeba zodpovědět řadu konkrétních otázek týkajících se způsobu vydání zpěvníku, předpokládaného nákladu a nalezení finančních zdrojů pro tisk. Proto se na vás obracíme s prosbou o informace, které nám pomohou tyto otázky postupně řešit. Odhad počtu výtisků a předpokládaných finančních nákladů, který byl ústředím církve připojen k závěru zprávy pro synod, je jen velmi předběžný a není zatím podložen odezvou církve na dotazy předložené komisí.

Miloslav Esterle

Český bratr 9/2013.

Vezměme vážně Kristovu přímluvu za to, abychom byli jedno.

V novém evangelickém zpěvníku se jako nové objeví písně, které se zpívají u našich sousedů. Zeptali jsme se varhaníků a hudebníků z anglikánské církve, které písně považují za svůj „poklad“. Jako první v seznamu písní, které nám doporučili přeložit, je píseň pojednávající o večeři Páně. Takových mnoho nemáme, při vysluhování se jich zpívá jen několik. Píseň, kterou chceme nabídnout, pojednává o večeři Páně jako o „svátosti jednoty“. Eucharistii (doslova: díkůvzdání) vnímáme leckdy spíše jako svátost, která křesťany rozděluje, ale tak to Ježíš určitě nechtěl.

Originál písně začíná „O Thou, who at Thy Eucharist didst pray“ – „Ty, který jsi v eucharistii prosil“, aby všichni jedno byli (Jan 17,11). Autor měl na mysli Ježíšovo poslední slavení Hodu beránka s učedníky, resp. první slavení večeře Páně. Podle evangelisty Jana se ve večeřadle odehraje nejen společné jídlo (J 13,11.28), ale Ježíš také učedníkům umyje nohy (J 13), pronese k nim obsáhlou řeč na rozloučenou (J 13–16) a modlí se za ně (J 17), mj. právě za jejich jednotu – asi tušil, jak to s nimi dopadne.

Všichni jsme jedno tělo
Myslím si, že i v písních má smysl přiznat si něco, co nás bolí nebo co by nás aspoň mělo pálit, co by nám nemělo být lhostejné. Kristus nás zve, abychom i dnes, po dvou tisících letech, byli jeho učedníky. Má nám jít o to, aby církev byla opravdu tělem, tedy živým organismem, ve kterém se jednotlivé části o sebe zajímají, sdílejí radost i bolest (1K 12,26), ale také se ptají na názor druhého a snaží se jej pochopit. Píseň nás vyzývá, abychom vzali vážně Kristovu přímluvu za nás, za to, abychom byli jedno. A abychom srdcem i duší toužili po tom, aby se to splnilo. Být jedním chlebem a jedním tělem (v originálu písně) nemusí znamenat uniformitu či unifikaci, ale jednotu a součinnost různých částí těla.

Nejsme důvěryhodní
Prostřední dvě sloky nás vyzývají, abychom se přimlouvali za církev (tedy i za jiné církve, odlišná společenství) i za celý svět, za ztracené či vzdálené, aby pro ně víra byla něčím, čeho se mohou chytit, a aby nalezli v církvi domov. Toto téma také souvisí s jednotou, která nám chybí: Nemůžeme se divit, že se lidé nevracejí do církví a nemají v ně důvěru; dokud nepominou smutná rozdělení, jak můžeme být svědectvím světu? Sotva můžeme zrcadlit Krista v našem světě, když jsme jako rozbité zrcadlo, když se mezi sebou hádáme nebo se diplomaticky míjíme (toho si lidé také všimnou) nebo když považujeme druhé za fanatiky či hlupáky.
Myslím si, že dnešního člověka, který se na církve dívá zvenčí, snad ani tolik nepohoršuje, že je jich víc, že existují různá pojetí, ale nemůže pochopit, proč se k sobě církve nechovají kolegiálně, proč se různí křesťané navzájem posuzují a pomlouvají.

Smutné rozdělení
Někteří křesťané říkají, že to přece nevadí, když je na světě více církví, že je dobře, když si každý člověk může na náboženském tržišti najít to, co mu vyhovuje, pojetí, které je mu blízké. Jistě je dobře, že se dnes lidé mohou svobodně rozhodovat. Jsem přesvědčen i o tom, že Božím záměrem není uniformní jednota, ale pestrost – ovšem jako různost provázená vzájemným respektem. Bylo by ovšem škoda, kdybychom prohlásili, že je to tak v pořádku a že je vlastně dobré, že církev není jedna. Nemohu si pomoci – rozdělení křesťanstva je smutná věc. Bůh jistě může i takovou věc, jako je rozdělení církve obrátit k dobrému, může využít i toho, co jsme pokazili, k něčemu, co nám a celému světu může pomoci. Nedělá to ovšem bez naší účasti – proměňuje naše postoje. A právě o to jde v modlitbě (a nabízená píseň je modlitbou): Když se za někoho modlím, proměňuje se můj vztah k němu, záleží mi na něm, už si nemohu myslet, že má nesprávný názor a že nemá smysl s ním mluvit.
Když slavíme večeři Páně, vyznáváme svůj podíl viny na tom, co nás dělí od Boha i od druhých lidí. Vyznáváme však i svou víru s nadějí, přimlouváme se za druhé a prosíme o pokoj, který si také navzájem přejeme, vděčně přijímáme Boží dary, sytíme se jeho slovem i duchovním pokrmem. Odevzdáváme se mu a jdeme (odcházíme) v pokoji, abychom hledali a plnili jeho vůli. To vše nás přitahuje ke Kristu a skrze to jsme (v původním textu) přitahováni k sobě navzájem.
I svátosti jsou jen do času
O poslední sloce píše Brannon Hancock ve svém komentáři k této písni: „Až Kristus zavolá domů svou nevěstu, církev, pak už nebudeme dostávat pouze ochutnávku nebeského banketu, ale opravdu zasedneme ke stolu na té kosmické slavnosti. Tato víra nás nevede k tomu, abychom přestali pracovat pro jednotu teď a tady. Ale zároveň víme, že až tehdy církev bude vpravdě jedna, v trvalém pokoji a lásce bez hranic. Do té doby jsme Kristovým tělem – zlomeným, rozbitým, rozervaným, ale požehnaným, které se má vydávat pro život světa.“
Ještě jedno téma ke mně z této písně zní: interkomunie, společné slavení večeře Páně. Určitě bych přál některým vyznavačským církvím, aby nevylučovaly od stolu Páně ty, kteří nějak mravně selhali, a katolické církvi bych přál, aby eucharistii vyvázala z područí církevního práva, aby ji otevřela například rozvedeným (resp. znovu sezdaným) lidem a věřícím z jiných církví. Ale otázka je, jestli jsme ochotni vstoupit do dialogu, vyslechnout stanovisko druhých, snažit se je pochopit a srozumitelně a nepovýšeně nabídnout svůj (jiný) pohled. Kéž by nám k těmto snahám pomohla i tato píseň.

Daniel Heller ml.

Český bratr 7+8/2013.

Večeře Páně je díkůvzdání.

Komise pro přípravu nového evangelického zpěvníku hledá ve zpěvnících jiných církví kvalitní písně, které by stálo za to převzít do našeho nového zpěvníku. U textu je pro nás důležité, aby byl obsahově zajímavý, avšak nebyl v rozporu s reformační teologií.

Některé písně v letošním ročníku Českého bratra souvisejí s večeří Páně. Prvotní církev přejala do přípravy k jejímu slavení výzvu ze synagogální bohoslužby „vzhůru srdce“ (latinsky „sursum corda“). Jednu z písní, kterou považujeme za obohacující právě pro naše slavení večeře Páně, je píseň z dílny Vítězslava Tugendlieba, varhaníka v Hranicích na Moravě. Text je společným dílem redakce českého římskokatolického zpěvníku z osmdesátých let minulého století.
Začátek písně se nám může zdát divný: jako bychom si počítali za zásluhu, že se scházíme ke společnému slavení. Ve skutečnosti však postihuje to, na co leckdy zapomínáme: že nám Kristus přikázal slavit jeho večeři (1K 11,24.25 aj.). Scházíme se k ní ne proto, že se to má, často možná ani proto, že bychom po ní toužili, ale proto, že to bylo Kristovo přání.

Jeden z výrazů, které se v prvotní církvi používaly pro večeři Páně, je díkůvzdání, řecky eucharistia (i v moderní řečtině se „děkuji“ řekne eucharistó). Vzdáváme díky „…za dar života a všechno jeho bohatství, za evangelium, které jsi zjevil národům i nám, za lásku, do které jsme se narodili, za církev, ve které jsme byli pokřtěni, za všechna tvá dobrodiní, zjevná i skrytě působící. A zvláště ti děkujeme za nevýslovnou lásku, kterou jsi prokázal ke svému stvoření, když jsi poslal na svět svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista…“ (Agenda ČCE, díl II, s. 298).
Večeře Páně je společenství vděčných lidí, hříšníků, kterým bylo odpuštěno; lidí, kteří se setkávají se vzkříšeným Pánem i spolu navzájem a kteří dokonce tvoří jeden kruh i s těmi, kteří nás k Pánu předešli. Je to společenství těch, kdo očekávají Boží království a ve večeři Páně už z něho něco zakoušejí – právě tehdy, kdy jsou vděční, nebo se o to alespoň snaží. Večeře Páně je především díkůvzdání. Místa či okamžiky v evangeliích, která odkazují na tuto hostinu, uvádějí slova o tom, že Ježíš „vzdal díky“.

V modlitbách před jejím slavením často prosíme za to, aby nás Duch svatý proměnil ve společenství pokory a vděčnosti, abychom byli živými kameny, ze kterých se staví živý chrám (srov. 1Pt 2,5; Ef 2,22). I v živém sboru je někdy těžké docílit toho, aby se nikdo necítil sám. Chvíle, kdy při vysluhování večeře Páně stojíme společně v kruhu, je jistě pro mnohé lidi jedinečná.

Mohu přinést něco svého?

K tomu, abychom mohli prožít opravdové společenství, je třeba, abychom alespoň do určité míry odložili či upozadili to, co je naše, a měli ohled na to, co je společné. To zná každý, kdo někdy připravoval modlitbu pro bohoslužby či jiné společné setkání ve sboru nebo kdo se zde modlil i za ostatní přítomné.

Reformační teologie nechce příliš připomínat to, co pro večeři Páně konáme my (chystáme chleba a víno; těšíme se na ni) – abychom si nemysleli, že máme nějakou zásluhu na tom, co se děje u stolu Páně, kde se nám Kristus rozdává zcela bez našich zásluh. Jistě je podstatné to, co do eucharistie vložil Kristus, ne to, co do ní vkládáme my. Žalmista volá: „Ne nás, Hospodine, ale svoje jméno oslav…“ (Ž 115).

Evangelista Jan (21,1–14) vypráví o nádherné snídani Páně na břehu Genezaretského jezera, kde se učedníci setkají se vzkříšeným Ježíšem a on jim jako kdysi (Lk 5,1–11) dá prožít zázračný rybolov. Když jej poznají a přijedou na loďce ke břehu (Petr se brodí vodou), vidí, že Pán už jim snídani (chléb a rybu) nachystal, ale řekl jim: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili“ (J 21,10). Určitě to nebylo třeba, ale Ježíš chtěl, aby se mohli přičinit, aby se mohli podílet jak na zázračném rybolovu, tak na následném slavení. Dobře věděli, že bez Ježíše by nebylo nic.

Myslím, že Bůh nás nechce spasit bez nás, a také počítá s tím, že večeři Páně slavíme uprostřed našeho obyčejného života. Skutek záchrany celého světa se odráží i v životě jednotlivce. Proto i při večeři Páně můžeme před tvář našeho Pána něco přinést, tak jako i v jiných modlitbách, a prosit jej o to, aby to proměnil (tak jako zármutek mění v radost) a aby nás přijal – takové, jací jsme, s tím, co máme na srdci. Proto smíme, obrazně řečeno, vložit na misku s chlebem to, co chováme ve svém nitru. Můžeme tak přijímat jistotu, že Bůh počítá s našimi dětmi nebo třeba i s prací, která se nám zdála jako marná, tedy že náš obyčejný život u něj má své místo, že jej zahrne do svého díla záchrany.

Jak se projevuje díkůvzdání

Když Bůh, který nám v Kristu nabídl přátelství (J 15,15), promění naše smýšlení, když mění naše postoje, pak jsme schopni děkovat i za slunce skryté v oblaku; pak vnímáme mnoho věcí jako nesamozřejmý zázrak a jsme vděčni za ty, kteří jsou pro nás jako sestry a bratři.

Večeře Páně je pro nás obrazem Boží lásky, ve které se Bůh rozdává, dělí se s námi o všechno a nic si nenechává pro sebe (Fp 2,6–8). Když to prožiji, uvědomuji si ten kontrast, že já sám sebe Bohu neodevzdávám, nebo zdaleka ne zcela, protože se o sebe bojím. Potřebuji uzdravení, vždyť „kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1J 4,18).

Zvolání „svaté svatým“ je ze starocírkevní liturgie – znamená to, že ten „svatý“ pokrm je pro ty, které apoštol Pavel nazývá „bratři“ (Ř 12,13 aj. – u vysvětlivky v ekum. překladu bývá napsáno, že v původním textu je místo „bratři“ slovo „svatí“). V liturgii však na toto pozvání ke stolu Páně shromáždění odpovídalo slovy „jen jediný je svatý, jediný je Pán, Ježíš Kristus, k slávě Boha Otce“.
Setkání u stolu Páně se nejen v latině, ale i v mnoha jiných dnešních jazycích nazývá „communio“, sjednocení. Dobře víme, že se nemůžeme sjednotit s Bohem, který je tolik jiný, než my, a že se nám to sotva podaří se sestrami a bratry.

Nejsme jedno, ale jednou snad budeme (1Kor 15,28; 1J 3,2). U stolu Páně můžeme na okamžik prožít to, co přijde jednou v plnosti. Můžeme vidět záblesk toho, od čeho jsme asi ještě daleko, můžeme prohlédnout paprskem světla do Boží náruče a nechat proměňovat svou vůli v to, co si přeje Bůh (Žd 13,21).
Dnešní člověk netouží jen po odpuštění a možnosti nového začátku, ale také po tom, aby měl smysl jeho život i jeho epizody. Ptáme se po smyslu bolesti a utrpení a tušíme, že to snad někdy i smysl má, někdy je nám dáno poznat v životě i to, že utrpení, které jsme přijali (neodmítli, neutekli jsme o něho) nás proměnilo. Že Bůh dává smysl i hrám a jiným věcem, které na první pohled nemají nějaký účel a ničemu neslouží, i to je jedno z poznání srdce, které prožilo díkůvzdání, eucharistii.

Daniel Heller