Archiv pro rubriku: Cesta k novému zpěvníku

Protestantská liturgie jako otevřená otázka

Český bratr číslo 1/2012.


Liturgická stránka bohoslužeb v Českobratrské církvi evangelické, pokládaná řadu let za otázku do jisté míry vyřešenou a ne zcela živou, nabývá v poslední době mezi mladší generací evangelických věřících i duchovních na aktuálnosti. Zamýšlení se nad dějinami liturgie protestantských církví na našem území je proto důležitou podmínkou nalezení nových východisek při hledání liturgické praxe, v níž by se odráželo to nejlepší z dědictví církevní tradice a která by zároveň poskytovala přístupnou i ekumenicky otevřenou alternativu pro dnešek.

Hledání liturgické praxe

K tomuto přemýšlení chce pomoci i seriál, s nímž se budete po celý rok 2012 setkávat na stránkách Českého bratra. Čerpá z výzkumu podniknutého v letech 2006–2007 v rámci Semináře hudby 20. století na Ústavu hudební vědy FF UK, zastřešeného pod názvem Zpívaná liturgie v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické.

Ráda bych tímto seriálem vyjádřila vděčnost a věnovala celý text Milanovi Slavickému k jeho nedožitým 65. narozeninám. Tento významný český hudební skladatel, režisér a muzikolog se zásadně zasloužil o to, aby takové uvažování vůbec mohlo být rozvíjeno, a sám byl velkým vzorem skromnosti, víry i erudice – vzorem vědeckým i lidským.

Dědictví Jednoty bratrské

Vnímání bohoslužebného řádu v Českobratrské církvi evangelické je stále do značné míry ovlivněno historickým postojem Jednoty bratrské, která ve své konfesi, vydané Komenským v roce 1662, v článku „O věcech případných, to jest ustanoveních, řádích, obyčejích a ceremoniích církve, a přitom o svobodě křesťanské“ takto vyznává: „O věcech lidmi ustanovených smýšlíme, že jsou menší váhy a potřeby nežli služebné (tj. Slovo Boží, svátosti a pastýřská služba neboli klíče Kristovy), (…) avšak že i onyno v lidu křesťanském ostříhány býti mají v společném obcování a náboženství konání. (…) Avšak tak a s tím obmezením, aby věci takové případné nebyly držané za služebné, Bohem zřízené, ovšem pak [tím méně] za podstatné, nevyhnutedlně k spasení potřebné.“ (Říčan, Rudolf a kol. (ed.): Čtyři vyznání, Praha 1951, s. 163–164)

Co všechno nevíme

O tom, že zpívaná liturgie je luterské církvi vlastní a že právě luterské chrámové prostředí dalo vzniknout významným kompozicím hudebních dějin, není pochyb. Hudební provoz ve sborech dnešní Českobratrské církve evangelické, které se do roku 1918 hlásily k luterství a které si dodnes zachovaly některé znaky luterské liturgie, však tvoří jakýsi protipól tohoto vývoje: Jde o oblast takřka neprobádanou a z hlediska hudebních i liturgických dějin zcela okrajovou. Hlubší výzkum ale přesto ukazuje, jak bezprostředně se zde můžeme učit mnohé o principech vzniku a fungování bohoslužebných řádů i jejich konkrétní hudební náplně.

Na začátku zkoumání zbytků luterské liturgie byla ovšem situace dost nejasná: chyběl jasnější přehled o konkrétních sborech, kde se zpívaná liturgie provozuje, i o tom, jaké faktory k dnešnímu stavu vedly, postrádali jsme hlubší analýzu vztahu zpěvu v původně luterských sborech u nás k luterské liturgii na Slovensku (jejíž dějiny jsou popsány poměrně pečlivě, viz: Petrík, Ján: Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích, Liptovský Mikuláš 1946 a týž: Chrámové agendy slovenskej evanj. a. v. církvi, Liptovský Mikuláš 1948) i analýzu vzájemného ovlivňování obou praxí po roce 1918. Neznámá byla též míra fixace liturgických zpěvů na notový zápis a tedy i podíl ústní tradice. Popsaná nebyla ani hudební struktura zpěvů, natož jejich proměny ve 20. století. Na zodpovězení čekaly též otázky vlivu společenských a politických událostí či etnografických faktorů na provozování této liturgie. Jedna tendence se však jevila poměrně zřetelně: sbory, o kterých bude řeč, tvoří ve svém nepatrném množství jisté „skanzeny“ luterství u nás, kde je liturgie sice živou součástí bohoslužeb, ale zároveň i posledním torzem jedné ze dvou potolerančních větví evangelictví v Českých zemích.

Hledání odpovědí

Při hledání odpovědí jsem se snažila obracet se nejen k literatuře a nejrůznějším pramenům, ale především k samotným členům sborů, kde tradice zpívané liturgie trvá. Podnikla jsem rozhovory s faráři, varhaníky i s dalšími členy těchto sborů a hleděla především na jejich vztah k tradované liturgii. Proto, že zde máme co do činění s ústní tradicí, se do konkrétní podoby liturgie promítají i životní osudy a osobní založení těch, kteří liturgii zpívají.

V tak velké šíři neznámých nebylo samozřejmě možné zodpovědět všechny nabízející se otázky. Cílem bylo tedy především shromáždit dostatek materiálu k popsání současné podoby této zpívané liturgie a alespoň zčásti zaplnit uvedená bílá místa v bádání, aby tak mohl být položen základ k dalším srovnávacím či historickým analýzám. Zda se to alespoň zčásti podařilo, nechť posoudí laskavý čtenář sám.

Eliška Baťová