Český bratr 5/2012.

Mapka moravských seniorátů (sborů) s původní zpívanou luterskou liturgií

Ze zkoumání bohoslužebné praxe v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické – kterým vás postupně provází náš seriál – vyplývá, že pohled na zpívanou liturgii není možno zredukovat na samotnou hudební či textovou složku a ty sledovat odděleně. Při nahlédnutí do dějin sborů, v nichž se původní zpívaná liturgie zachovala, vidíme, že mnohé aspekty zasahují také do oblasti sociologie, antropologie či obecné historie a zasloužily by si samostatná pojednání. Proto chci nyní alespoň stručně nastínit několik problémů, které nesouvisejí s hudbou ani s teologií, ale které jsou podstatné pro pohled na dochovanou luterskou liturgii jako na osobitý fenomén.

Ústní tradice předávání
Nejdůležitějším specifikem původní luterské liturgie je ústní tradice. Ta je základem předávání jednotlivých zpěvů až do dnešní doby. Vsetínský sbor měl sice ještě před spojením obou tolerančních církví vlastní tištěný zpěvník s notovanou liturgií (//Evangelický kancionál// vydaný zde v roce 1909), jinde však až do konce sedmdesátých let 20. století nebyla žádná oficiální verze liturgie k dispozici. Sbory nechávaly tisknout pouze texty antifon, melodii zpíval lid zpaměti podle varhanního doprovodu. Varhaníkům a kazatelům pomáhaly notované materiály ze Slovenska. Svoboda vlastní odpovědnosti za podobu liturgie tak za pomoci ústní tradice způsobila v jednotlivých sborech vytvoření individuálních variant téhož hudebního základu, tedy svébytné lokální praxe, jež se udržela přes publikování liturgie v //Evangelickém zpěvníku// (1979) a v //Agendě// (1983). Vznikla tak paradoxní situace, kdy jediná oficiální notovaná verze původní luterské liturgie u nás se jako celek v žádném sboru neužívá. Odlišnosti jednotlivých praxí budou popsány v dalších dílech tohoto seriálu, nyní chci jen vyzdvihnout fakt, že posuzujeme-li melodické proměny užívaných zpěvů již od jejich nejstarších dohledatelných vzorů, nacházíme zde unikátní variační proces, který se dosud nezastavil.

Liturgie jako životní tradice
Dalším samostatným okruhem úvah nad dochovanou podobou bohoslužeb je vnímání liturgie jako tradice a života v tradici vůbec. Pamětníci a členové sborů, kde se původní zpívaná liturgie provozuje, mluví nejčastěji o „dědictví po předcích“, „tradici, kterou je třeba zachovat“, „převzetí podoby, která dávno existovala“ apod. Požadavek udržet tradiční liturgii kladou často přímo jako podmínku působení nového faráře. Když si však na základě dostupných rukopisných záznamů liturgie uvědomíme, že se těmto strážcům tradice dokázala konkrétní podoba zpěvů téměř před očima značně proměnit (přičemž zásadní roli hrály autorské zásahy varhaníků, často konané ve snaze „vracet se k původní podobě“), musíme vnímat uvedené výpovědi spíš jako výraz snahy o zachování liturgie coby „umění, které dělá bohoslužby slavnostnější“, „zpestřuje a pozdvihuje je“ a zároveň touhy po zachování „víry otců“. Tradice je zde tedy spíše vědomým kladným přijetím životního postoje, jenž je tvořen působením sborového společenství, vnímajícího svou minulost. (Všechny uváděné citáty čerpají ze záznamu rozhovorů se členy sborů, které jsem uskutečnila na jaře roku 2007.)

Vliv etnického teritoria?
Problém lokalizace sborů, kde se zpívaná liturgie zachovala, byl už zčásti zmíněn v předchozích číslech našeho seriálu. Vzhledem k tomu, že na území Čech došlo v minulosti k potlačení luterských prvků liturgie, sbory začaly samy sebe rychle vnímat jako „českobratrské evangelické“ a původní konfese přestala hrát roli, je logické usuzovat, že podmínky na Valašsku a Těšínsku byly odlišné. Vývoj postojů valašských evangelíků ke kněžím ze Slovenska, přicházejícím sem po vyhlášení tolerančního patentu, byl již dříve zmíněn, na Těšínsku měla navíc vliv provázanost s luterskou německo-polskou kulturou, i když vazba na Slovensko byla také zde silná. Vyloučit však nemůžeme ani úvahy spojené s vlivem etnického teritoria a jeho odlišné kultury.

Spojení etnické a konfesionální identity
Je jisté, že území, na němž se původní zpívaná liturgie dochovala, splňuje kritéria pro označení „etnografické“. Jaroslav Štika uvádí ve své knize //Etnografický region Moravské Valašsko// mezi faktory, ovlivňujícími utvoření určitého „etnografického regionu“, především geografické podmínky, hranice panství, kolonizaci a jiné osidlovací záměry vrchnosti, církevní příslušnost obyvatel a pocit historické tradice. V tomto směru je zajímavé, že do valašského regionu (jehož centrum je tradičně umisťováno do okolí Vsetína) bylo ještě v 19. století zahrnováno též panství frýdecké a hukvaldské. Teprve vlivem //Dialektologie moravské// Františka Bartoše z roku 1886 začal být pro toto území užíván název Lašsko, přestože zdejší obyvatelé se dál považovali za Valachy. Oprávněnost úvah o spojitosti dějin dochované liturgie s vývojem etnické kultury na Valašsku může potvrzovat provázanost a překrývání pramenů pro výzkum etnografického regionu s dokumenty o moravském evangelictví (výslechy vzbouřeného evangelického lidu, záznamy farářů apod.). Byl to kupříkladu právě slovenský luterský kněz Daniel Sloboda působící ve sboru v Rusavě, kdo popsal rozdíly zdejší kultury od sousední kultury hanácké i slovenské a poprvé užil termínu Valašsko. Podobným způsobem mohli i jiní vzdělaní evangeličtí faráři ovlivňovat formování názoru Valachů na vlastní etnickou identitu (stejně jako dříve již zmíněné formování názoru na svoji konfesi). A tak je možné vést uvažování o vzájemných vlivech etnické příslušnosti a dochované liturgie i opačně: Liturgická tradice je na valašském území pevnější také proto, že se podílela na tvorbě etnické identity Valachů.

Eliška Baťová

Český bratr 4/2012.

V minulém čísle našeho seriálu jsme si krátce připomněli předtoleranční i nejstarší toleranční historii valašských luterských sborů, které nás zajímají při zkoumání zdejších zbytků zpívané liturgie. Dnes se ohlédneme za dalším liturgickým vývojem těchto sborů od toleranční doby až do současnosti.

Vazby na Slovensko a odklon od luterských obřadů

Luterská církev zůstala na Valašsku po celou dobu své existence pod vlivem evangelické církve a. v. na Slovensku. Značná část farářů pocházela ze Slovenska a i kazatelé českého původu byli většinou odchovanci slovenských gymnázií a akademií. Bohuslav Burian proto ve své knize Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861) soudí, že „valašské evangelické (tj. luterské) sbory byly vlastně po celou toleranci filiální církví daleko větší a živější slovenské sesterské církve“.

O dobově převažující podobě bohoslužeb vypovídá mnohé už sám rychlý odklon od luterství na Valašsku (uskutečněný již v prvních několika letech po vydání tolerančního patentu) a obliba starých bratrských kancionálů. Klíčovým svědectvím o vývoji luterské liturgie na Valašsku v rané toleranční době je ovšem Burianem citovaný pamětní spis, který byl vypracován vsetínským, hošťálkovským a jasenským farářem jako doklad o „zasahování reformovaných kazatelů do pravomoci evangelické církve“. V textu předloženém 13. prosince 1790 vídeňské konsistoři stojí mimo jiné: „Pokud jde o obřady, byly téměř všecky se souhlasem veleslavného c. k. konsistoria a. v. odstraněny, aby nedávaly reformovaným pohoršení, a přece jsou evangelíci nazýváni polopapeženci a nekřesťansky pronásledováni.“

Karel Eduard Lány a situace v Čechách

Obdobná situace trvala i v následujícím století a panovala též v Čechách. Dokladem toho byla činnost Karla Eduarda Lányho, jenž se ve druhé polovině 19. století marně snažil zavést v Čechách luterskou liturgii. Ta měla respektovat jak bohoslužebné pořádky na Moravě a na Slovensku, tak dědictví předků i luterské německé vzory – jak můžeme číst v Říčanově knize Životní dílo Karla Eduarda Lányho. Tento významný český teolog a církevní organizátor se kriticky zmiňoval o „nahé jednoduchosti služeb Božích“ v dobové luterské církvi, ačkoli v dopise jemu adresovaném čteme námitku, že při snaze o provozování liturgie „celá jedna strana větří Řím, vidí ho všude a ve všem“.

Domnívám se, že mnohá hodnocení Rudolfa Říčana, která se týkají stavu v české luterské církvi před jejím sloučením s církví reformovanou, jsou trefná i pro slavení liturgie ve 20. století. Proto si nyní dovolím uvést z knihy Životní dílo Karla Eduarda Lányho delší pasáž: „Luterský konfesionalismus u nás zůstával především programem farářů. Údové sboru přijímali jej z veliké části buď s respektem k osobě svých duchovních správců, ale bez vnitřního zaujetí, buď s protestem projevovaným tu méně určitě, tu určitěji. (…) Vždy měl vrch odpor proti ceremoniím a symbolům, jež připomínaly způsoby římské. Reformovaná zásada jednoduchosti nacházela proto v evangelickém lidu českém vždy více ohlasu než luterské středocestí.“

Liturgie po sloučení církví

Vývoj liturgie, kterým procházely evangelické sbory po sloučení církví, zůstává zatím většinou přehlížen. Kromě charakteristik jednotlivých typů bohoslužebných pořadů v agendách, o nichž byla řeč ve druhém čísle našeho seriálu, nacházíme hodnocení vývoje po roce 1918 v knize Jiřího Ottera a Josefa Veselého První sjednocená církev v srdci Evropy, kde čteme: „někdejší mezicírkevní konfesijní rozdíly nezpůsobovaly žádné zvláštní problémy. Bývalí luteráni si ponechali i nadále své liturgické zvláštnosti, zatímco reformovaná většina nelpěla přísně na žádném článku kalvínského učení, než že se nevzdala zásadního důrazu na presbyterní zřízení a řády. Faráři jedné konfese byli bez nesnází voleni ve sborech druhé konfese.“ Na základě toho, o čem svědčí výše zmíněná svědectví, se však zdá, že liturgické zvláštnosti luteránů byly již v té době značně omezeny a navíc právě působení kalvínsky laděných farářů v luterských sborech mělo často zásadní vliv na zrušení liturgie, či dokonce odstranění oltáře (například v Huslenkách, Hošťálkové i jinde). Svou roli hrála také liberální teologie, která zmírňovala konfesijní výlučnost, a tedy i odstraňovala tradiční obřady.

Proč byla na Valašsku liturgie zachována?

Otevírá se tak spíše otázka, co způsobilo, že byla v několika dříve jmenovaných sborech na Valašsku a Těšínsku liturgie zachována, když celková tendence mířila k jejímu vyloučení. Dostáváme se tak již přímo do situace totalitního režimu druhé poloviny 20. století, kdy se poprvé zdá, že si sbory začínají být své liturgické tradice nejen výrazněji vědomy, ale začínají se k bohatství liturgie vracet a spojovat s ním svoji identitu. Šlo samozřejmě hlavně o sbory, v nichž zůstala linie zpěvu liturgie nepřerušená, tedy tam, kde se faráři neodmítli přizpůsobit místním zvyklostem. Trochu paradoxně, ale vlastně zcela logicky tu vidíme skutečnost, že stejně jako pobělohorská uzavřenost moravských evangelíků plodila snahu uchovat si vlastní identitu a vedla k omezování liturgie v toleranční době, podobná uzavřenost a snaha o zachování identity luterských sborů směřovala v době komunismu k uvědomění vlastní tradice, a tedy k posílení „tradiční“ liturgie. Tento pocit tradice je jedním z nejzajímavějších prvků celé současné valašské liturgické situace a bude předmětem našeho dalšího uvažování.

Eliška Baťová

Český bratr 3/2012.

Při zkoumání zpívané liturgie v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické (které jsme v posledních číslech započali pohledem na zpěvníky a bohoslužebné knihy, v nichž se nám zápisy liturgické praxe zachovaly) je třeba nyní zamířit přímo do tří moravských seniorátů: Brněnského, Východomoravského a Moravskoslezského. Ty zahrnují celkem 77 sborů s 80 kazatelskými stanicemi. Původní liturgie se ovšem v rozsáhlejší podobě zpívá jen v pěti sborech, jedna či dvě zpívané části jako doklad dřívějšího provádění liturgie pak zůstávají v dalších dvou.

Kde všude se původní liturgie zpívá?

Když jsem v roce 2007 objížděla zmíněné senioráty s úmyslem zmapovat, kde všude se ještě tradiční liturgie provozuje, dospěla jsem k těmto (dnes aktualizovaným) výsledkům: v brněnském seniorátu nalezneme zpívanou liturgii ve sboru v Jevišovce, jde však o zvláštní případ tradování, o kterém bude ještě řeč. Typickým příkladem sborů s původní zpívanou luterskou liturgií je ve Východomoravském seniorátu vsetínký dolní sbor (Bronislav Czudek) a sbor v Pržně (Zdeněk Píštěk). Zbytek liturgie jsem nalezla také ve sboru v Ratiboři. Posledním seniorátem, který poutá naši pozornost, je Seniorát moravskoslezský. Zde se liturgie provozuje především ve Frýdku–Místku (Pavel Křivohlavý) a v Českém Těšíně, který jsem však jako zvláštní případ do svého zkoumání nakonec nezahrnula. Zbytky liturgie se dochovaly také ve sboru v Ostravici.

Proč právě zde?

Jaké jsou však příčiny zachování dnes již (z pohledu většinové liturgické praxe) archaických liturgických pořadů právě v těchto sborech? Při hledání dějinných souvislostí nám nyní poslouží kniha Bohuslava Buriana  //Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861)//, v níž jsou kvalitně shrnuty dějiny valašského evangelictví.
Valašsko je tradičně považováno za jakousi tvrz evangelictví, jež zůstala přes veškeré protireformační snahy nedobyta. Není to však dáno jen geografickými či etnografickými podmínkami, přestože význam blízkosti Slovenska byl pro Valašsko i Slezsko v mnoha ohledech rozhodující (důležité je navíc zmínit, že významnou část horského obyvatelstva tvořili od 16. století kolonisté slovenské, polské, ukrajinské či rumunské národnosti, jak můžeme číst v knize Jaroslava Štiky //Etnografický region Moravské Valašsko//). Významnou úlohu pro „nedobytnost“ valašského evangelictví hrála podle Buriana také skutečnost, že katolické církvi trvalo po třicetileté válce na Valašsku desítky let, než obsadila někdejší protestantské fary svými duchovními. Katoličtí představitelé dokonce dobrovolně přiznávali, že nejsou schopni místní lid získat na svoji stranu. Bohuslav Burian se proto domnívá, že o „tajných evangelících“ lze na Valašsku mluvit jen s určitou opatrností, neboť valašské poměry v protireformační době byly zřejmě daleko volnější než v jiných krajích.

Nahlédnutí do dějin valašského evangelictví

Svou evangelickou identitu spojovali Valaši s bratrskými i luterskými bohoslužebnými knihami (modlitbami, postilami, kancionály a především s Biblí kralickou), které ctili nade vše a užívali je doma i při shromážděních na odlehlých místech. Kromě tajných návštěv evangelických farářů z Uher se o výklad Písma starali lidoví kazatelé. Nelze však mluvit o úplné izolaci: velmi živé byly v 17. i v 18. století styky se Slovenskem a Slezskem, zvláště „artikulární chrámy“ (vždy dva chrámy v každé slovenské župě, ve kterých bylo povoleno veřejně kázat a vést matriku) v Trenčíně a v Prietrži byly Valachy pravidelně vyhledávány. Mimořádný význam pro shromažďování valašských evangelíků měl pak „chrám milosti“ v Těšíně (jeden ze šesti chrámů postavených po roce 1707 ve Slezsku jako výraz určité svobody protestantů).

Toleranční patent z října 1781 znamenal pro evangelický lid nejen svobodu, ale též nárok existovat jako organizovaná církev. Mezi mnoha omezujícími podmínkami byla povinnost přihlásit se k jednomu ze dvou v Evropě rozšířených vyznání, vystačit s vlastními finančními prostředky a hledat si duchovní jen na území císařských zemí. Proto valašští evangelíci zprvu poměrně samozřejmě požádali o pomoc slovenskou luterskou církev, která navíc používala jako bohoslužebný jazyk biblickou češtinu. Do roku 1785 tedy vzniklo na malém území třináct poměrně velkých sborů, které obsadili zkušení duchovní ze Slovenska.

Po tolerančním patentu

Již v průběhu prvních dvou let po vydání tolerančního patentu se začalo ukazovat, že přenést tradiční slovenské luterské obřady na Valašsko, které bylo po léta zvyklé na osobitý ráz bohoslužeb i zbožnosti, nebude zcela možné. Příklon Valachů k bratrským bohoslužebným knihám a obliba Strejcových ženevských žalmů, souznících v myslích věřících s dlouhodobým pocitem útlaku, byly slovenskými kněžími kritizovány a považovány za znak kalvinismu. Stačilo, aby se Valaši dozvěděli o možnosti pozvat „jim bližší“ kazatele helvetského vyznání z Maďarska, a v brzké době přestoupila polovina sborů k reformované církvi. Na Valašsku zůstalo tedy po celé toleranční období sedm luterských sborů, což byla více než třetina všech luterských sborů v českých zemích (Hošťálková, Ratiboř, Pržno, Hodslavice, Jasenná, Rusava a Vsetín – dolní sbor. Vsetínský sbor se rozdělil, „dolní“ zůstal věrný luterské církvi, „horní“ přestoupil k církvi reformované). Celkem bylo v českých zemích 19 sborů luterských a 54 reformovaných. Reformovaná církev měla tedy zásadní převahu.
A jak se dál vyvíjela liturgie v těchto zbylých luterských sborech? Odpovědi budeme hledat v příštích číslech našeho seriálu.

Eliška Baťová

Český bratr 2/2012.

Úvahy nad liturgickým dědictvím původně luterských sborů Českobratrské církve evangelické, které jsme v minulém čísle na těchto stránkách započali, nás nutí se hlouběji podívat do bohoslužebných knih, zpěvníků a dalších dokumentů, jež nám mohou zprostředkovat liturgické smýšlení našich předků. Drobné nahlédnutí do těchto sfér se vám pokusí zprostředkovat následující řádky.

Liturgie v agendách po sloučení církví
Po sloučení luterské a reformované církve v roce 1918 vycházely sbory nové Českobratrské církve evangelické zprvu zcela přirozeně ze svých předešlých bohoslužebných zvyků. Narozdíl od velmi prosté reformované tradice nenacházela však luterská liturgie v nové spojené církvi potřebný ohlas. Kromě odporu ke všemu, co připomínalo katolickou mši, hrálo významnou roli jistě i stěhování obyvatelstva, které narušovalo stávající zvyklosti. Můžeme to vidět i v naší oficiální bohoslužebné Knize modliteb a služebností z roku 1939, jejíž upravené vydání vyšlo ještě v roce 1953. Jsou zde sice postupně stručně uvedeny oba dobové pořady bohoslužeb („Pořádek prostý“, který odpovídá reformované tradici a „Rozmanitější způsob bohoslužby“, který vychází z luterské tradice), ale už toto jejich řazení a označení vypovídá o směřování k reformovaným vzorům. Takový přístup k liturgii vychází evidentně z textu starší agendy reformovaných sborů, která vyšla v roce 1881 ve Vídni. V průběhu 20. století pak „prostý“ pořad převážil natolik, že do nedávné doby se luterské liturgické prvky v Českobratrské církvi evangelické omezily jen na zpěv určitých částí v několika sborech na Valašsku a Těšínsku. A právě těmi se budeme zabývat v dalších číslech našeho seriálu.

Záznamy původní luterské liturgie v ČCE v současnosti
Jak asi všichni víme, současnou liturgickou příručkou ČCE je Agenda Českobratrské církve evangelické, vydaná postupně ve dvou dílech v letech 1983 a 1988. Pro přemýšlení o zbytcích původní luterské liturgie u nás je významné, že do ní byl zahrnut jako jeden z možných bohoslužebných formulářů (formulář C) i pořad obsahující zpívané části. Představuje tak vedle současného Evangelického zpěvníku z roku 1979, jehož liturgickou část vytvořila stejná redakce, jediný tištěný notovaný záznam těchto liturgických zpěvů u nás, který platí pro celou církev. Starší Zpěvník Českobratrské církve evangelické, který vyšel poprvé roku 1923, obsahuje jen části zpívané celým shromážděním, a to až v dodatcích ve svých pozdějších vydáních. Důležitý a velmi zajímavý pohled na současnou podobu původní luterské liturgie u nás poskytují rukopisné notované materiály z archivu jednotlivých farářů či sborových varhaníků. Právě proto, že oficiálních tištěných verzí této zpívané liturgie byl v naší církvi nedostatek, byly varhaníky a faráři pořizovány v průběhu 20. století různé zápisy jejich aktuální praxe včetně harmonizace. Propojujícím prvkem všech dodnes zpívaných částí je vazba na bohoslužebný pořádek Evangelické církve a. v. na Slovensku. Ta má svůj počátek již v tolerančních dobách díky příchodu luterských kněží ze Slovenska, kteří s sebou přinášeli své formy konání bohoslužeb.

Slovenská luterská liturgie přejímaná v ČCE
Konkrétní podobu i proměny této slovenské liturgie můžeme vidět v mnohých dochovaných bohoslužebných knihách a kancionálech. Nejdůležitějším z nich je slavný zpěvník známého kněze a písňového autora Jiřího Třanovského zvaný Cithara Sanctorum. Vyšel poprvé v roce 1636 a je mimořádný nepřetržitým užíváním, plynoucím z opakovaného a postupně rozšiřovaného vydávání. Dodnes má na Slovensku pozici téměř nedotknutelné, posvátné liturgické knihy. Notovaná jsou však jen jeho vydání z let 1636, 1653, 1674, 1684 a 1696, ostatní vydání uvádějí pouze texty písní. Nově pak zaznamenává nápěvy k textům například Veľká partitúra ku Tranosciusu a k Zpěníku ev. a. v. cirkvi na Slovensku z roku 1936. Další velmi významnou historickou bohoslužebnou knihou slovenských luteránů je agenda vytvořená Danielem Krmanem, která vyšla v roce 1734. Na Slovensku vycházely v uplynulých desetiletích také samostatné brožurky věnované liturgickým nápěvům a antifonám (např. Liturgické nápevy Jána Jamnického z roku 1933). Nejnovější Chrámová agenda Slovenskej evanjelickej cirkvi a. v. vyšla v roce 1954 a současný Evanjelický spevník pochází z roku 1995 – zde tedy prozatím končí dlouhá tradice slovenské luterské liturgie. Všechny tyto knihy, jejichž soupis se může zdát na první pohled jako suchý výčet neosobních dat, k nám obracejí svou zajímavou a živou tvář ve chvíli, když z nich začínají znít liturgické zpěvy, a nebo – jak to ještě uvidíme – když nám ukazují vzor liturgie důvěrně známé členům několika moravských a slezských sborů.Ještě jeden mimořádný notovaný zpěvník z doby existence samostatné luterské a reformované církve u nás je zde třeba zmínit: Jde oEvangelický kancionál vydaný luterským sborem ve Vsetíně v roce 1909, který vychází z Třanovského Cithary Sanctorum a obsahuje i liturgické nápěvy.

Zkoumání sborových i soukromých archivů a rozhovory s pamětníky
Chceme-li hledat odpovědi na naše otázky ohledně liturgie také v archivech jednotlivých sborů, setkáváme se většinou s neúspěchem. Zdá se, že staršovstva necítila potřebu zahrnovat problémy liturgie do zápisů ani výročních zpráv. Krátkou zmínku o zpívání již ojedinělé tradiční luterské liturgie obsahuje jen Zpráva o sboru Českobratrské církve evangelické v Pržně z roku 1970 a povolací listina faráře ve Frýdku-Místku. Dokladem o dřívější rozšířenosti zpívané liturgie jsou však jednotlivými sbory ve 40. letech vydávané dodatky ke zpěvníku, obsahující texty antifon podle církevního roku (např. Přídavek ke zpěvníku, Antifony z Pozděchova z roku 1941 a šenovské Antifony z roku 1948).Při zkoumání zbytků luterské liturgie na Valašsku a Těšínsku bylo proto nutné – a také velmi podnětné a milé – uchylovat se k rozhovorům s pamětníky mezi faráři, varhaníky i členy staršovstev. Důležité jsou také zvukové záznamy bohoslužeb, historické i nově pořízené. To vše nám v dalších číslech seriálu poslouží jako zajímavý a podstatný základ pro odkrývání těchto liturgických dějin. Jedním z unikátních dokladů vývoje bohoslužebné praxe je tak například amatérsky pořízená nahrávka vánočních bohoslužeb ve vsetínském sboru v roce 1968.

Eliška Baťová