Český bratr 10/2012.

Při mapování původu jednotlivých liturgických částí, které se dodnes zpívají v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické, nahlédneme nyní do několika dalších zajímavých případů hudebních proměn způsobených mimořádně dlouhou historií tradování.

Malá doxologie (Gloria Patri)

Jde o responsoriálně prováděnou liturgickou část (tedy hudební útvar, kdy se střídá zpěv faráře s odpovědí sborového shromáždění), jejíž umístění v bohoslužbě je do značné míry sporné a zřejmě nebylo ani pevné, ani skutečně historické. Mezi dnes zpívané části byla znovu zařazena v 70. letech 20. století ve snaze o návrat k bohatší podobě liturgie. Zasloužil se o to prženský farář Tomáš Holeček, který ji začlenil do publikované verze liturgických zpěvů a snažil se ji prosadit také přímo v Pržně, kde se postupně ujala a v době mého výzkumu se zde jako v jediném sboru zpívala mezi pozdravem a kolektou. Z pohledu liturgických dějin se však jeví jako plod několika mylných přesunů. Melodicky je shodná s malou doxologií zpívanou v luterských sborech v Německu, kde je spojena se žalmem a zpívá se po introitu, stejně jako v katolické mši od středověku až do 2. vatikánského koncilu. Již vsetínský zpěvník z roku 1909 však potvrzuje posun, ke kterému došlo zařazením malé doxologie po Kyrie, tedy na místo Gloria (viz obr.). Zdá se zřejmé, že došlo k záměně textu „Sláva na výsostech Bohu…“ za „Sláva Bohu Otci…“ a navíc k vytržení z vazby se žalmovým textem, k němuž tradičně pevně přiléhá. Ve slovenské luterské církvi se dnes malá doxologie užívá s jiným nápěvem při slavnostních příležitostech právě po žalmu, který stojí na místě prvního čtení. Stejná praxe funguje nejméně od poloviny 20. století také ve Vsetíně. Nehledíme-li na spornost liturgického zařazení této části, vyniká její přímý vztah s nápěvem užívaným v luterském Německu, jenž je v rámci ostatních sledovaných zpěvů ojedinělý.

Ustanovení večeře Páně

Kazatelem zpívané ustanovení večeře Páně prošlo podobným vývojem jako v minulém čísle popsaná kolekta: Původní modální melodie byla postupně tonálně ukotvována, což přineslo jisté melodické změny (zdůraznění I., III., V. a VII. stupně tóniny a pohybu mezi nimi) a také zvětšení rozsahu. V Agendě české z roku 1581 nalézáme nápěv, jenž byl pravděpodobně základem další tradice, kterou v 18. století zaznamenal Daniel Krman ve své agendě. Hlavní melodický obrys jednotlivých úseků a zvláště jejich konce se shodují. Opět se zdá, že největší krok k dnešnímu mollovému nápěvu byl učiněn v 19. století, neboť v roce 1933 nacházíme ve slovenských Liturgických nápěvech již vyprofilovanou, dodnes až na drobné varianty užívanou melodii (viz obr.). Velmi podobné charakteristiky nese také v minulosti užívaná melodie modlitby Otče náš (proti dnešní praxi typická sólovým přednášením kněze – další z připomínek katolického mešního obřadu před 2. vatikánským koncilem).

Áronské požehnání

Tato závěrečná, kazatelem zpívaná část na text z knihy Numeri (6,24-26) si zachovala svůj recitační charakter a její odvození od nápěvu zaznamenaného v Agendě české z roku 1581 (viz obr.) je zde na první pohled patrné. Přestože Daniel Krman ve své agendě melodii neuvádí, srovnání se záznamy z 20. století ukazuje, že zde v dějinách docházelo pouze k drobným změnám.

Slavnostní žalm

Sváteční část liturgie zpívaná kazatelem místo prvního čtení nevychází na rozdíl od žalmového versiculu (antifony) z tradiční žalmové recitace. Ve starších pramenech jsem k ní nenalezla hudební paralely, nápěv se však nápadně podobá dnešnímu nápěvu kolekty (rozsahem i melodickými postupy) a zřejmě s ním má společné kořeny. Končí jako tradičně malou doxologií.

Eliška Baťová

Český bratr 9/2012.

V minulých dílech našeho seriálu jsme se seznámili se sbory, v nichž se dodnes užívají liturgické zpěvy pocházející většinou ze slovenské luterské tradice. Nahlédli jsme také do některých okolností vzniku a provozování této zpívané liturgie. Přestože vystopovat historii tradování konkrétních jejích částí je téměř nemožné, pokusme se nyní ve dvou dílech shrnout alespoň nejvýznamnější specifika a původ jednotlivých zpěvů.

Introit (Předzpěv)
Jde vlastně o mnohými změnami prošlou procesní antifonu Veni Sancte Spiritus s textem „Nejsvětější Bože všemohoucí! Pro Syna svého jednorozeného, (…) sešliž nám Ducha svatého.“ Do nepřetržitého užívání ji ještě s označením „Antifony de Spiritu S.“ zavedl Jiří Třanovský, jenž ji s tímto textem převzal z rukopisné Bystrické agendy z roku 1585, kde již byla zařazena jako předzpěv (v souladu s Lutherovým požadavkem vzývání Ducha svatého v úvodu mše). S jiným českým textem se dříve objevila v Agendě české vytištěné v roce 1581, kde je zařazena v oddílu svatebních obřadů. Na stejný nápěv vytvořil Třanovský pro slavnostní část církevního roku nový text Ó Ježíši, který se přizpůsobuje konkrétním svátkům. Tyto dva introity převzaly téměř všechny pozdější agendy a tvoří nejpevnější prvek v jinak proměnlivých dějinách slovenské liturgie. Řada variant, kterými předzpěv procházel, došla v 19. století jistého ustálení v rytmizované modulující podobě, jakou nacházíme například ve 3. vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 (viz obr.).

Úvodní a závěrečná antifona
Pod takto nazývanou liturgickou částí nacházíme krátký žalmový útvar, označovaný tradičně jako versiculus. Třanovský i Krman tuto terminologii ve svých agendách zachovávají, podle Jána Petríka užívá termínu „antifona“ až Baltík v agendě z roku 1904. Její umístění před úvodní a závěrečnou kolektou předepisuje již Třanovského kancionál a potvrzuje Krmanova i Baltíkova agenda. Obdobná praxe je v některých německých zemských církvích, kde se v úvodní části bohoslužby zpívá antifonou orámovaný žalm jako v katolickém hodinkovém officiu. U nás užívaná antifona oproti tomu představuje pouze krátkou zpěvnou recitaci kazatele vystřídanou odpovědí sboru, texty se mění podle církevního roku. Stejně jako u předzpěvu se verze zapsaná v Evangelickém kancionálu ze Vsetína v roce 1909 (viz obr.) už téměř neliší od verze zpívané dnes.

Pozdrav
Knězem zpívaný pozdrav s odpovědí sboru, shodný se slovenskou praxí, má původ v chorálních recitacích. Jeho nápěvy, tedy konkrétní melodické formule se zřejmě v dějinách slovenské luterské církve různily. Nyní se však na Slovensku i na Moravě shodují, přestože vsetínský zpěvník z roku 1909 se tentokrát v použitém nápěvu liší. Dnes rozšířená podoba má základ v notovaném pozdravu z Agendy české (viz obr.).

Úvodní a závěrečná kolekta
Podobně jako pozdrav vychází i farářem zpívaná kolekta z jednoduché chorální recitace, postupně však došlo ke zvětšení jejího tónového rozsahu a přizpůsobení mollovému tónorodu. Nápěv jsem nenašla v žádné z přístupných agend starších 20. století. Krman uvádí pouze úvod ke kolektě, z něhož však lze nápěv modlitby usuzovat. Melodie byla zřejmě v jeho době ještě velmi prostá, přestože se již začala jasněji tonálně orientovat. Dnešní podoba melodie je ve sborech ČCE shodná s nápěvem užívaným na Slovensku, který se zpíval jistě již v první polovině 20. století, jak o tom svědčí Liturgické nápevy z roku 1933 (viz. obr.). Charakter melodie však svým pevným tonálním zasazením ukazuje na vznik v 19. století.

Eliška Baťová

Český bratr 8/2012.

Při popisu pořadu bohoslužeb v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické a jeho srovnání se slovenskou luterskou liturgickou praxí se otevírá několik zajímavých otázek, jimž bude věnován dnešní text.

Absence zpěvů ordinaria
Blíže sledované sbory na našem území (Vsetín, Pržno, Frýdek-Místek) neužívají na rozdíl od slovenské praxe většinu zpěvů ordinaria, tedy částí s celoročně neměnnými texty (jen v Pržně se recituje Sanctus a stejně jako ve Frýdku Agnus Dei). Zachoval se zde tedy pouze určitý okruh liturgických částí. Příčiny jsou těžko rozpoznatelné a je jich pravděpodobně několik: zásadní roli hrál jistě odpor ke katolickým prvkům, odpověď však může být skryta i v zastřené otázce konkrétních agend, které slovenští kněží přinášeli na Moravu. Již v 19. století totiž na Slovensku existovaly bohoslužebné pořádky bez částí ordinaria (například Agenda z roku 1867), u německých luteránů na Slovensku dokonce můžeme takový vliv racionalismu sledovat už od poslední čtvrtiny 18. století, jak nám svědčí kniha Jána Petríka Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích. Třetí vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 však ukazuje, že ve Vsetíně se až do sloučení církví pravděpodobně ordinarium provozovalo.

Dodnes zpívané části
Shrneme-li všechny části liturgie, které se ve sledovaných třech sborech (mimo písně) zpívají, dospějeme k následujícím: introit, úvodní antifona, liturgický pozdrav, úvodní kolekta, malá doxologie (tedy zpěv „Sláva budiž Bohu“), ustanovení večeře Páně, závěrečná antifona, závěrečná kolekta a áronské požehnání, příležitostně pak slavnostní žalm. Ve starších záznamech vsetínské liturgie je zachycen též zpívaný otčenáš, charakterově spřízněný s úpravami ostatních liturgických zpěvů. Dnes se však již ve všech sborech zpívá otčenáš husitský.
Stejně jako vynechání částí ordinaria jsou i dnešní pořadí a podoba liturgických zpěvů důsledkem dlouhého vývoje, byť by se někdy mohlo zdát, že jsme svědky jakýchsi nedávných, omylem vzniklých přesunů v posloupnosti bohoslužby. Zásadní otázkou v tomto ohledu je, zda a případně kdy se vývoj na Slovensku a na Moravě oddělil.

Tradice liturgie ve slovenských agendách
Slovenští luteráni stejně jako moravští a slezští evangelíci odvozují svou liturgii od luterského kněze, spisovatele a hymnografa Jiřího Třanovského (1592–1637). Přestože Třanovský nevydal agendu, lze z jeho kancionálu vyčíst dobový pořádek bohoslužeb na Slovensku, který se – jak shrnul Ján Petrík – opírá o tehdy platné hornotrenčianské zákony z roku 1580 a wittenberskou agendu z roku 1564. Kromě písňově prováděného ordinaria, čtení a písní obsahuje specifické, dále přebírané části: introitus „Nejsvětější“ a „Ó Ježíši“ a versikuly, zvané dnes antifony. Kodifikace ve smyslu tištěné agendy se tento pořádek dočkal až v Krmanově agendě z roku 1734. V 19. století panuje na Slovensku vlivem liberalismu a racionalismu obrovská různost v provádění bohoslužeb, přesto se zdá, že „tradiční“ (Krmanův) pořádek hrál stále významnou roli. Nejvýrazněji se k němu vrací na počátku 20. století Baltíkova Agenda, to jest pořádek práce církevní vydaná v Budapešti roku 1904, jejíž tradiční duch se projevuje právě i v tom, že obsahuje ordinarium. Pro pastorální konferenci v Pukanci v roce 1911 byl vykonán průzkum zjišťující bohoslužebnou praxi v jednotlivých slovenských sborech, který potvrdil nejednotnost v počtu čtení, pozdravů, užívání antifon a kolekt. Na základě tohoto výzkumu byl sestaven návrh nové agendy, jenž byl později s drobnými změnami schválen. Je základem pro dnešní podobu slovenské liturgie.

Otevřená otázka původu valašské liturgie
Která agenda však měla největší vliv na provozování liturgie na Valašsku těsně před spojením církví v roce 1918 (a tedy před přerušením přímého slovenského luterského vlivu) je těžké soudit. Pořádek částí i znění úvodu ke kolektě a také doba vzniku ukazují k agendě Baltíkově. Bližší pohled by snad poskytlo podrobné zkoumání původu a působišť farářů přicházejících ze Slovenska na Valašsko. Jelikož se ve vlastnictví farářů a varhaníků ČCE dochovaly slovenské agendy a jiné liturgické materiály především z první poloviny 20. století, je jisté, že k úplnému oddělení od slovenského vlivu nedošlo, že pouze začal mít již zcela individuální charakter.

Eliška Baťová

Český bratr 6/2012.

V předchozích částech našeho seriálu jsme zmínili, že podoba bohoslužeb, které zachovávají tradici původní luterské zpívané liturgie, vychází z pořadu evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku. Dnešní díl se pokusí zprostředkovat přehled jednotlivých částí bohoslužeb, jak se konaly při zkoumání živé liturgické praxe ve třech vybraných sborech v roce 2007. Důležitým srovnávacím parametrem, jehož budeme při popisu „valašské“ liturgie používat, je tedy vztah k oficiální slovenské luterské liturgii.

Vstupní části bohoslužeb
Po varhanní předehře začínají bohoslužby v Pržně i Frýdku-Místku oslovením shromážděných, které je ovšem ve vsetínském Dolním sboru přesunuto až za vstupní slovo z Písma (introit) a liturgický pozdrav.
Introit, tedy úvodní zpěv (ve Frýdku-Místku již nahrazený za čtený text podobně jako v ostatních sborech ČCE) se ve Vsetíně a Pržně – na rozdíl od současné slovenské praxe – omezuje pouze na dva texty: „Ó Ježíši“ se zpívá v první části církevního roku počínaje adventem, od svatodušní neděle se pak užívá předzpěv „Nejsvětější“. Kazatel přednese sólově tzv. intonaci (první slova textu), na níž odpovídá shromáždění doprovázené varhanami. Confiteor neboli vyznání vin, které v luterské praxi na Slovensku následuje, se v dochované liturgii v našich sborech vypouští. Následuje přímo varhanami doprovázená společná píseň shromáždění.
Dalším zpěvem typickým pro původní luterskou liturgii je následující antifona, prováděná ve všech třech sborech jako odpověď sboru s varhanami na sólový zpěv kazatele (tzv. responsoriálně). Její text se mění podle církevního roku. Jeden z nejstarších bohoslužebných textů, Kyrie eleison, kterým zde slovenská praxe (byť někdy v podobě písně) pokračuje, se v liturgii dochované u nás nevyskytuje.
Podobně je tomu s tradičně následujícím textem Gloria in excelcis Deo („Sláva na výsostech Bohu“). Ve sboru v Pržně se sice část nazývaná Gloria zpívá po následujícím, opět responsoriálně prováděném liturgickém pozdravu („Pán Bůh budiž s vámi.“ – „I s duchem tvým.“), který později zaznívá i ve sboru ve Frýdku-Místku, tato „Sláva budiž Bohu“ je však ve skutečnosti textem zvaným tradičně „malá doxologie“ (Gloria Patri). Ten se odedávna užíval k zakončení zpěvu žalmu a ve Frýdecké verzi dochované liturgie zakončuje ve stejném duchu následující modlitbu neboli kolektu, završený zde dvojitým taktéž zpívaným „amen“.
Kolekta, tedy modlitba uzavírající vstupní obřady, je v tradici i v současné slovenské praxi opatřena notami a zpívána, dnes se však ve všech třech našich sledovaných sborech většinou už jen recituje, pouze ve Frýdku-Místku nacházíme její zpívaný úvod a zmíněnou malou doxologii.

Bohoslužba Slova
Další část bohoslužeb začíná ve Frýdku-Místku výše zmíněným pozdravem (podobně jako v katolické liturgické tradici před evangeliem), ve zbylých dvou sborech (stejně jako na Slovensku) pak přímo prvním čtením, které je u nás již vždy v mluvené podobě. Jedinou výjimku tvoří ve vsetínském sboru při mimořádných příležitostech zpívaný slavnostní žalm. Navazuje společná píseň, které ve Vsetíně předchází recitace apoštolského vyznání víry.
Druhé čtení, opět v mluvené podobě, je pak následováno kázáním a modlitbou. Tyto části se nijak neliší od převažující liturgické praxe v ČCE. Následující modlitba Páně je sice ve Vsetíně dochována v písemném záznamu v původní zpívané podobě odlišné od dnes známějšího tzv. „Husitského Otčenáše“, dnes se však již v tomto znění neprovozuje. Bohoslužbu Slova uzavírá píseň, která je v Pržně zároveň vyznáním víry, pokud zde Credo písni již nepředchází.

Slavení večeře Páně a závěr bohoslužeb
Jedinou zpívanou částí, dochovanou ve sledovaných sborech v tradiční podobě před přijímáním Večeře Páně, jsou slova ustanovení, která ve Vsetíně a Frýdku-Místku zpívá sólově kazatel za doprovodu varhan. Ve sboru v Pržně je již liturgie při eucharistické části bohoslužby tvořena bez závislosti na původních místních vzorech.
Závěrečná část bohoslužeb navazuje další responsoriálně prováděnou antifonou, která je zpívána ve všech třech sledovaných sborech. Následuje závěrečná, kazatelem sólově zpívaná kolekta, zakončená tentokrát ve Vsetíně malou doxologií. Sbor s varhanami odpovídají společným „amen“. V Pržně se kolekta vynechává a farář čte naopak třetí čtení (poslání), které ze zbylých dvou sborů ani ze slovenské liturgické praxe neznáme.
Bohoslužby uzavírá tradiční Áronské požehnání, dochované ve všech třech sborech jako sólový zpěv kazatele s varhanami a potvrzené sborovým „amen“, na které navazuje píseň a varhanní dohra.

Zbytky liturgie v dalších sborech
Z dalších sborů se zpívaná liturgie v obdobném rozsahu dochovala také v Českém Těšíně. V době mého zkoumání se zde zpívala antifona, pozdrav, kolekta, Otče náš, ustanovení večeře Páně a Áronské požehnání. Pro určité odlišnosti těšínského sboru od ostatních (jež například ukazují na historickou blízkost Slezské církvi evangelické a. v.), jsem však Český Těšín do podrobného srovnání nezahrnula. Podobně se záměru našeho uvažování vymyká i sbor v Jevišovce, kde se sice provozují zpívané části ve velkém rozsahu, jde však o společenství složené ze slovenských luteránů, odsunutých z maďarsko-rumunského pomezí, kteří nalezli svůj nový domov na jižní Moravě. Liturgie se zde slouží podle slovenského „Tranoscia“ z roku 1968. Zbývající sbory provozují jen zbytky původní liturgie omezené na předzpěv (v Ratiboři a příležitostně v Ostravici) a áronské požehnání (příležitostně v Ostravici).

Eliška Baťová

Na obrázku: Farář Čeněk Holeček (hlavní propagátor původní zpívané liturgie na Valašsku) a staršovstvo v Pržně na snímku ze sborového archivu.