Český bratr 9/2012.

V minulých dílech našeho seriálu jsme se seznámili se sbory, v nichž se dodnes užívají liturgické zpěvy pocházející většinou ze slovenské luterské tradice. Nahlédli jsme také do některých okolností vzniku a provozování této zpívané liturgie. Přestože vystopovat historii tradování konkrétních jejích částí je téměř nemožné, pokusme se nyní ve dvou dílech shrnout alespoň nejvýznamnější specifika a původ jednotlivých zpěvů.

Introit (Předzpěv)
Jde vlastně o mnohými změnami prošlou procesní antifonu Veni Sancte Spiritus s textem „Nejsvětější Bože všemohoucí! Pro Syna svého jednorozeného, (…) sešliž nám Ducha svatého.“ Do nepřetržitého užívání ji ještě s označením „Antifony de Spiritu S.“ zavedl Jiří Třanovský, jenž ji s tímto textem převzal z rukopisné Bystrické agendy z roku 1585, kde již byla zařazena jako předzpěv (v souladu s Lutherovým požadavkem vzývání Ducha svatého v úvodu mše). S jiným českým textem se dříve objevila v Agendě české vytištěné v roce 1581, kde je zařazena v oddílu svatebních obřadů. Na stejný nápěv vytvořil Třanovský pro slavnostní část církevního roku nový text Ó Ježíši, který se přizpůsobuje konkrétním svátkům. Tyto dva introity převzaly téměř všechny pozdější agendy a tvoří nejpevnější prvek v jinak proměnlivých dějinách slovenské liturgie. Řada variant, kterými předzpěv procházel, došla v 19. století jistého ustálení v rytmizované modulující podobě, jakou nacházíme například ve 3. vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 (viz obr.).

Úvodní a závěrečná antifona
Pod takto nazývanou liturgickou částí nacházíme krátký žalmový útvar, označovaný tradičně jako versiculus. Třanovský i Krman tuto terminologii ve svých agendách zachovávají, podle Jána Petríka užívá termínu „antifona“ až Baltík v agendě z roku 1904. Její umístění před úvodní a závěrečnou kolektou předepisuje již Třanovského kancionál a potvrzuje Krmanova i Baltíkova agenda. Obdobná praxe je v některých německých zemských církvích, kde se v úvodní části bohoslužby zpívá antifonou orámovaný žalm jako v katolickém hodinkovém officiu. U nás užívaná antifona oproti tomu představuje pouze krátkou zpěvnou recitaci kazatele vystřídanou odpovědí sboru, texty se mění podle církevního roku. Stejně jako u předzpěvu se verze zapsaná v Evangelickém kancionálu ze Vsetína v roce 1909 (viz obr.) už téměř neliší od verze zpívané dnes.

Pozdrav
Knězem zpívaný pozdrav s odpovědí sboru, shodný se slovenskou praxí, má původ v chorálních recitacích. Jeho nápěvy, tedy konkrétní melodické formule se zřejmě v dějinách slovenské luterské církve různily. Nyní se však na Slovensku i na Moravě shodují, přestože vsetínský zpěvník z roku 1909 se tentokrát v použitém nápěvu liší. Dnes rozšířená podoba má základ v notovaném pozdravu z Agendy české (viz obr.).

Úvodní a závěrečná kolekta
Podobně jako pozdrav vychází i farářem zpívaná kolekta z jednoduché chorální recitace, postupně však došlo ke zvětšení jejího tónového rozsahu a přizpůsobení mollovému tónorodu. Nápěv jsem nenašla v žádné z přístupných agend starších 20. století. Krman uvádí pouze úvod ke kolektě, z něhož však lze nápěv modlitby usuzovat. Melodie byla zřejmě v jeho době ještě velmi prostá, přestože se již začala jasněji tonálně orientovat. Dnešní podoba melodie je ve sborech ČCE shodná s nápěvem užívaným na Slovensku, který se zpíval jistě již v první polovině 20. století, jak o tom svědčí Liturgické nápevy z roku 1933 (viz. obr.). Charakter melodie však svým pevným tonálním zasazením ukazuje na vznik v 19. století.

Eliška Baťová