Český bratr 9/2012.

Rozhovor s Ludvíkem Ballonem o naději a moci Božího slova

Ludvík Ballon (1969) se narodil na Kladně a vyrůstal s jedním starším a dvěma mladšími bratry v  problematické rodině. Jeho život již v mladém věku zásadně ovlivnil alkohol. Ve vězení našel cestu k Bohu. Rozhodl se pro nový život s lepším začátkem a po propuštění ze sedmiletého trestu se mu krůček po krůčku daří předsevzetí plnit.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Do šesti let jsem bydlel ve Stochově, pak naši postavili dům v nedalekém Novém Strašecí, kde jsme od mé první třídy bydleli. Tam jsme s bratry vyrůstali. S odstupem času na své dětství vzpomínám docela dobře, ale tehdy jsme s bratry utíkali z domova a žili spíše mimo rodinu. Domů jsme se vraceli až večer, většinou pro bití. Na ulici bylo bezpečněji než doma.

Došlo v pubertě k nějakému zvratu?
Na člověku to samozřejmě nechalo následky. Abych byl schopný se začlenit mezi ostatní, co žili a byli vychováváni normálně, potřeboval jsem nějaký doping. Tak začaly mé problémy s alkoholem. Myslel jsem si tenkrát, že se tak ostatním vyrovnám. Opíjel jsem se vlastně denně, abych se jim přiblížil. Tenkrát jsem to neviděl, ale dnes vím, že to byl špatný start do života.

Změnilo se něco k lepšímu, když jste vyšel školu a šel do učení?
Chtěl jsem jít co nejdál od domova. Našel jsem si učňák v Chomutově, kde jsem se začal učit klempířem. Tam jsem hned první rok zfalšoval podpis rodičů a šel z internátu bydlet k dívce, kterou jsem si našel ve čtrnácti letech. V její rodině jsem zůstal až do vyučení. Když mně bylo sedmnáct a dívce o rok víc, narodil se nám syn. Byli jsme ještě děti.

Jak se přihodilo, že jste se octl za zdmi s ostnatým drátem?
Neplatil jsem alimenty. Byl jsem v té době již alkoholik, na všechno jsem kašlal, bylo mi to jedno. Když jsem šel na vojnu, našla si má dívka jiného. Dnes to chápu, stejně jsem jako otec nesloužil. Vyhledával jsem jen pijatiky, mejdany a jiné ženy. Druhý trest byl za nedovolené ozbrojování. Vystřídal jsem potom spoustu zaměstnání, ale ona práce s pitím nejde moc dohromady. Tělo si žádá po pitce nějakou rekonvalescenci, a člověk nestíhá chodit do práce. Ve vězení jsem samozřejmě abstinoval, po návratu čtyři a půl roku také. Pak jsem se jednou napil, udělal to nešťastné loupežné přepadení a byl tam zas. Na sedm let.

Jak vypadá takový všední den odsouzeného?
Vězení je řád, žije se podle harmonogramu. Je tam budíček, hygiena, snídaně, pak volnočasové aktivity. Většina vězňů chodí do práce, ale já měl kvůli dřívějšímu pití plný invalidní důchod. To mě svým způsobem zachránilo. Díky invaliditě jsem měl větší komfort. Na malé cimře bydlí normálně šestnáct vězňů, spí se na palandách a kromě skříněk se do místnosti už nic nevejde. Nás bylo na stejné cimře pět, maximálně sedm, dalo se tam dýchat. Snažil jsem se nějakým způsobem rozvíjet. Chodil jsem do terapeutických dílen a dělal keramiku, začal jsem tvořit koláže. Zajímavý byl výtvarný projekt s malíři zvenku, taková soutěž. Já jsem spolupracoval s malířem Pavlem Stercem, vznikla výstava v pražském Doxu a v brněnské Národní galerii, kde jsem koláže vystavoval. Bohužel jsem ani jednu z výstav neviděl. Psal jsem básně, hodně jsem si dopisoval s rodinou, hlavně s bratrem, který je taky ve vězení. Hodně času jsem věnoval i Bohu. Ve vězení jsem uvěřil. Četl jsem Bibli i jiné texty, modlil se.

Jak jste došel k rozhodnutí, že chcete začít život znovu a lépe? Dozrálo to v hlavě?
Bylo to velice těžké. Byl jsem člověk bez vůle, alkohol mi dost narušil myšlení a mozek. Sám bych to nezvládl. To rozhodnutí přišlo s Boží láskou, kterou jsem přijal. Tehdy se to začalo formovat naplno. Skončil jsem se všemi závislostmi. I s kouřením a kafem. Dnes jsem čistý, svobodný člověk.

Jak jste Boha našel?
Ve vězení jsem měl spoustu času na přemýšlení. Cítil jsem, že to takhle dál nejde. A tak jsem jednou požádal vychovatele, zda by mi nezprostředkoval kontakt s někým z vězeňské duchovenské péče. Poznal jsem vězeňského kaplana, evangelického faráře, a často jsme spolu hovořili. Pochopil jsem, že se pro mě otvírá nová cesta. Naděje na nový život. Asi rok a půl před propuštěním jsem se nechal ve věznici pokřtít. Bylo to loni o velikonocích

Jakou roli hraje víra v Boha ve vašem dnešním životě?
Velkou. Prožívám jeho každodenní přítomnost. Bůh je se mnou od rána do večera všude. I přes noc. Mám zažité rituály, které jsem si vytvořil ještě ve vězení. Studuju Bibli, čtu texty, sbližuju se v modlitbách s Bohem. Modlitby jsou velice intenzivní. Čas, který takto prožívám, je moc hezký. Hrozně mi to pomáhá i psychicky. Díky tomu všemu jsem přestal užívat i psychiatrické léky, které jsem musel předtím brát, a cítím se dobře. Pocity vykořeněnosti a sociálních fobií se jaksi vytrácejí. V tom je síla Boha. Cítím, že to tak funguje. Nějaké potíže mám dál, ale nejsou tak tíživé a naléhavé jako dřív. Pocity stísněnosti a studu už mě nesvazují. Díky Bohu je dokážu překonat.

Čím se živíte teď, po propuštění z výkonu trestu?
Pracuji jako koordinátor veřejné služby a údržbář v Diakonii ve Valašském Meziříčí. Práce je to zajímavá, rozhodně se nenudím. S několika pracovníky poslanými z úřadu práce, kteří pokud chtějí dostávat podporu, musí odpracovat dvacet hodin týdně, dáváme do pořádku zanedbaný park mezi hospicem a domem služeb. Jsou to všelijací lidičkové ze sociálně slabého prostředí. A já jim rozděluji práci, starám se o nářadí a veškeré organizační věci. Samozřejmě s nimi i pracuji.

Vím, že jste se po propuštění snažil po letech sblížit s rodinou a pokusil se o smíření s lidmi, kterým jste ublížil. Jak to dopadlo?
V rodině to dopadlo velice dobře, až nad mé očekávání. Rodina mě přijala, s bráchou jsem každou chvilku na skypu, s maminkou si voláme. Teď jedu na víkend za bratrem, který má dvě děti, uvidím se s matkou i otcem. S lidmi, kterým jsem ublížil, jsem se dohodl na splácení dluhu, a i když odpuštění by bylo asi silné slovo, rozešli jsme se v dobrém. Já své závazky plním a ti lidé mě nijak neatakují. Je to v klidu.

Jaké máte plány do budoucna?
No, mám na paměti, že budoucnost je vždycky nejistá. Rád bych zůstal ve Valašském Meziříčí. Líbí se mi tu, připomíná mi to krajinu dětství, Berounsko. Rád bych zůstal i v Diakonii, práce i prostředí se mi líbí. Pan ředitel hospice se se mnou bavil i o vyhlídkách, že bych si mohl udělat ošetřovatelský kurz a pak bych mohl zaskakovat a vypomáhat ošetřujícímu personálu třeba v době dovolených. V domě služeb bych mohl pomáhat třeba s krmením nebo přebalováním klientů, prostě co by bylo potřeba. To by mě bavilo a byl bych užitečný, pomáhal bych druhým. To by bylo super.

Ptala se Daniela Ženatá