(ČB 2/2014) Skotský žalm. „The Lord´s my light and saving health“, tak začíná píseň ve skotském žaltáři z roku 1929, kterou Eliška Baťová krásně přeložila do češtiny. Jde o volnější přebásnění 27. žalmu, který je ve znamení velkého povzbuzení a neochvějné důvěry v Hospodina. Rétorika žalmového textu je v písni transformována do slov vděčnosti, ujištění a odhodlání jít s Bohem, který je ochráncem a osvoboditelem. Pokračování textu →

(ČB 1/2014) Pod tímto příznačným názvem budeme publikovat další komentáře k písním a liturgickým zpěvům, které zpěvníková komise zařadila do nového církevního zpěvníku. Tento způsob prezentace má sloužit především k průběžnému informování všude tam, kam náš časopis doputuje. Tím také dáváme příležitost, aby se nové písně a zpěvy nacvičovaly a používaly ještě před vydáním zpěvníku. A k tomu zveme naše církevní hudebníky, sbormistry, varhaníky, pěvecké sbory – aby naplňovali zvěstovatelskému poslání církevní hudby a nácviku se vesele ujali. Případné dotazy a jakékoliv reakce můžete posílat na e-mail: zpevnik@evangnet.net Pokračování textu →

Český bratr 12/2013.

Letošní rubriku Sursum corda (Vzhůru srdce) uzavíráme představením písně, jejíž text můžeme najít také v Evangelickém zpěvníku (EZ 460). Při revizní práci zpěvníkové komise jsme se zabývali důvody, proč se tato píseň v církvi moc nepoužívá. Důvodem může být i tvar starobylého nápěvu z Třeboňského rukopisu (1450), který v kombinaci s textem jednotlivých slok působí těžkopádně. Proto vznikl nápěv nový, jehož fráze mají pravidelnou metrickou strukturu, umožňující plynulejší pěvecký přednes. Zpracování písně chce posloužit k hlubšímu niternému usebrání. Naším přáním je, aby byl krásný starodávný text v naší církvi znovu zpíván.

To čiňte na mou památku
Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22,19–20) Známe dobře slova ustanovení, která řekl Ježíš při poslední večeři, kdy nadešla hodina, pro kterou přišel na tento svět. Tomáš Halík v jednom svém kázání píše, že památka Kristovy velikonoční oběti nám pokaždé připomíná, že jeho smrt není konečné ztroskotání, není absolutním koncem – je darem. Ježíš se vším co jest a co má, dává se strávit ve výhni smrti, avšak zároveň touto smrtí prochází jako branou – stal se pokrmem: jeho oběť jako chléb a víno „sytí a napájí“, dává život a s ním novou naději, dává energii – „milost“, dává sílu a také zakládá společenství. Ti kdo jsou shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jedno tělo. U Kristova stolu skrze společný kalich máme k sobě blíž. Je to příležitost, kdy všechny rozdílnosti a překážky, které mezi námi jsou, se mají rozmělnit, abychom se v Kristu sjednotili, a tím obnovili náš vztah s Bohem. O tuto jednotu prosil sám Kristus: „… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,21) Za opravdovou jednotu všech, kteří v Krista věří, přes všechny církevní hranice a denominace, je důležité nejen prosit, ale také něco dělat, a to ve všech oblastech, kde jsme aktivní, kde se setkáváme, kde spolupracujeme s lidmi z jiných církví. Také církevní hudba a hymnologie by mohly vést k větší ekumenické otevřenosti, ke vzájemnému obohacování a sblížení mezi církvemi.

Původ v klášterní mystice
Naše píseň je odpovědí na Ježíšovo pozvání ke stolu. Předlohou písně je nádherný latinský hymnus Jesu, dulcis memoria, jehož autorem je člen cisterciáckého řádu Bernard z Clairvaux (1090–1151), významný středověký teolog, filozof, představitel mysticismu 12. století. O něm se píše, že byl první, kdo prolomil dosavadní obavy středověké křesťanské literatury dávat všanc svoje vlastní intimní duchovní zážitky. Jde o subjektivní ponoření do tajemství eucharistie. Tento hymnus, stejně jako každé jeho dílo, vznikl ze specifické potřeby a měl sloužit praxi. Slova hymnů vyjadřují vzácnost prožité přítomnosti s Ježíšem, která je „sladší než stred (strdí, med)“. Takovéto obraty jsou v mystice Bernarda specifické a prozrazují uchvacující emoční náboj, vycházející z niterné meditace. Originální překrásný gregoriánský hymnus se zpíval při nešporách. V době reformace byl přeložen pravděpodobně Mistrem Jakoubkem ze Stříbra do češtiny. Nově vzniklá píseň byla pak rozšířena o další sloky.

Mše za svět
Tímto obratem označil Teilhard de Chardin vyjádření eucharistie, když ji nelze uskutečnit svátostným způsobem. Tím nesnižuje význam jejího liturgického slavení, ale vyjadřuje hlubokou oběť, jež by měla a může podněcovat každého křesťana v každodenním životě. Takto se Chardin modlil v roce 1923 v asijské stepi: „Pane, opět nemám – nikoli v lesích francouzského kraje Aisne, nýbrž v asijských stepích – ani chléb ani víno, proto pozvedám nad symboly až k čistému majestátu Skutečnosti a obětuji ti já, tvůj kněz, na oltáři celé Země, práci a námahu světa. Slunce již začíná osvěcovat nejvýchodnější cíp Východu. A znovu se pod pohyblivým povrchem jeho erupcí Země probouzí, zachvívá a započíná svou hroznou práci. Na paténu položím, můj Bože, očekávanou žeň tohoto nového úsilí. Do kalicha vliji šťávu všech plodů, které dnes budou rozdrceny. Můj kalich a moje paténa jsou hlubiny duše, která je doširoka otevřena všem silám, které se v jediném okamžiku pozvednou ze všech bodů zeměkoule, aby směřovaly k Duchu.“

Ladislav Moravetz

Český bratr 11/2013.

Vícehlasá symfonie plná tónů vděčnosti

Na letošní Evropské konferenci evangelické církevní hudby ve Štrasburku hymnolog Pieter Endedijk a církevní hudebník Wim Ruessink představili nový zpěvník Protestantské církve Holandska (PKN) Liedboek – Zingen en bidden in huis en kerk (Zpěvník – zpívat a modlit se doma i v kostele). Tento zpěvník má dohromady přes 1200 písní a liturgických zpěvů, 130 textů modliteb, básní a meditací. Vyšel v květnu letošního roku, přesně 40 let od vydání předchozího zpěvníku Liedboek voor de kerken. Mnohé změny, které souvisejí s vývojem církve, liturgie a hudby se v něm výrazně promítly.

Inspirace v cizině?
Po 2. světové válce vzniklo v protestantských církvích v Nizozemí liturgické hnutí, jež vedlo k vytvoření nových liturgických zpěvů, které se doposud nepoužívaly. Kolem roku 1973 toto hnutí dosáhlo v tvorbě kmenových autorů (Willem Barnard, Ad den Besten, Muus Jakobse, Jan Willem Schulte Nordholt, Jan Wit) i katolických autorů (Tom Naastepad a Huub Oosterhuis) svůj vrchol. V reformačních církvích tak vznikl nový ekumenicky protestantský směr, který se nechal inspirovat luterskou, katolickou a anglikánskou liturgií. Liturgické zpěvy starých církevních tradic byly znovu objevovány a znovu oživovány. V tomto mezidobí vyšlo 200 zpěvníků v různých církevních kruzích (ekumenicky protestantské, klasicky reformované, evangelické a tzv. základní hnutí). Nový zpěvník, na němž se pracovalo pět let, vznikal v roztříštěné liturgické krajině, kdy polarizace různých hnutí uvnitř církve byla silnější. Obecně se projevila potřeba po zpěvech jiného (nového) jazykového a hudebního idiomu.

Rozmanitost s pevným zakotvením
Synod Protestantské církve Holandska požadoval, aby nový zpěvník zvýraznil identitu spojené církve s ohledem na jazykovou a hudebně-kulturní rozmanitost. Ta je totiž pro jednotu zásadním znakem, stejně jako „společný střed“ (katolicita, obecnost církve), jak ji vyznáváme v Krédu. Cílem je, aby se nový zpěvník  používal nejen v kostele, ale i doma, v pastoraci atd.

Na redakčním procesu se podíleli supervizoři osmi protestantských církví. Vedoucím byl Pieter Endedijk, který koordinoval osm pracovních skupin, každá měla osm kompetentních členů v oblastech hudba, teologie, liturgie a hymnologie. Neproběhl žádný průzkum uvnitř církve. Velká naděje byla vložena na kompetenci a moudrost pracovních skupin. Tím se docílilo otevřenosti, a schopnosti vážit si písně toho druhého, aby i jeho spiritualita měla právo na existenci, stejně jako ta vlastní. Od nového rozsáhlého společného zpěvníku nelze očekávat, že každý sbor bude zpívat všechno, ale přispěl k tomu, aby fiktivní hranice mezi jednotlivými proudy nebyly rozpoznatelné. Je to pestrobarevný celek s bohatou nabídkou pro pluralitu liturgie a zbožností.

Doprovázejme na různé nástroje, zpívejme
„Alles wat adem heeft, love de Heer…“ tak začíná refrén jedinečného písňového žalmu z nového holandského zpěvníku. Je v něm použit antifonální princip střídavých sborů a volná recitace v akordech. Varhanní doprovod zájemcům rádi poskytneme. Autorem hudby je Antoine Oomen, bývalý kantor Amsterdamse Studentenekklesia. V žalmu 150 je popsána rozmanitost hudebních nástrojů k Hospodinově chvále. Biblický žaltář končí slovy, jež „legitimizují“ užívání hudebních nástrojů k bohoslužebným účelům. Přestože v tomto kontextu není poslání církevní hudby něčím limitováno či omezeno, v dějinách křesťanství docházelo k tomu, že hudba si svou roli a své uznání v životě církve musela vydobýt, aby patřila k základním projevům církve (martyria, diakonia a leiturgia). Prvotní církev nepoužívala hudební nástroje záměrně, neboť byly svázány s pohanskými kulty. Ve východní církvi se hudební nástroje nepoužívají. V západním křesťanství také docházelo ke konfrontacím v otázkách nových forem a stylů provozování bohoslužebné hudby. S fenoménem „tradičního dogmatu“ se můžeme setkat v každé době.

Občas může dojít k problémům, když místo obvyklé, standardní, tzv. důstojné liturgické hudby, zazní něco neobvyklého. A lidé v kostele, když slyší jinou hudbu, než tu, na kterou jsou zvyklí, bývají někdy příjemně překvapeni, rozradostněni, duchovně obohaceni, nebo také nespokojeni, podrážděni, až zlí. Někdy člověku chybí pochopení přijímat i hudební projevy, které má rád jeho bližní. Jak je to s hudbou v našem prostředí? Věřím, že se smíme těšit z plurality hudebních projevů, jež souzní se slovy 150. žalmu, který vyzývá celé stvoření, aby se připojilo do vícehlasé symfonie, plné tónů vděčnosti. Do tohoto tělesa jsme zváni také my, abychom se přidali zpěvem a hrou na hudební nástroje.

Ladislav Moravetz