Český bratr 12/2013.

Letošní rubriku Sursum corda (Vzhůru srdce) uzavíráme představením písně, jejíž text můžeme najít také v Evangelickém zpěvníku (EZ 460). Při revizní práci zpěvníkové komise jsme se zabývali důvody, proč se tato píseň v církvi moc nepoužívá. Důvodem může být i tvar starobylého nápěvu z Třeboňského rukopisu (1450), který v kombinaci s textem jednotlivých slok působí těžkopádně. Proto vznikl nápěv nový, jehož fráze mají pravidelnou metrickou strukturu, umožňující plynulejší pěvecký přednes. Zpracování písně chce posloužit k hlubšímu niternému usebrání. Naším přáním je, aby byl krásný starodávný text v naší církvi znovu zpíván.

To čiňte na mou památku
Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22,19–20) Známe dobře slova ustanovení, která řekl Ježíš při poslední večeři, kdy nadešla hodina, pro kterou přišel na tento svět. Tomáš Halík v jednom svém kázání píše, že památka Kristovy velikonoční oběti nám pokaždé připomíná, že jeho smrt není konečné ztroskotání, není absolutním koncem – je darem. Ježíš se vším co jest a co má, dává se strávit ve výhni smrti, avšak zároveň touto smrtí prochází jako branou – stal se pokrmem: jeho oběť jako chléb a víno „sytí a napájí“, dává život a s ním novou naději, dává energii – „milost“, dává sílu a také zakládá společenství. Ti kdo jsou shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jedno tělo. U Kristova stolu skrze společný kalich máme k sobě blíž. Je to příležitost, kdy všechny rozdílnosti a překážky, které mezi námi jsou, se mají rozmělnit, abychom se v Kristu sjednotili, a tím obnovili náš vztah s Bohem. O tuto jednotu prosil sám Kristus: „… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,21) Za opravdovou jednotu všech, kteří v Krista věří, přes všechny církevní hranice a denominace, je důležité nejen prosit, ale také něco dělat, a to ve všech oblastech, kde jsme aktivní, kde se setkáváme, kde spolupracujeme s lidmi z jiných církví. Také církevní hudba a hymnologie by mohly vést k větší ekumenické otevřenosti, ke vzájemnému obohacování a sblížení mezi církvemi.

Původ v klášterní mystice
Naše píseň je odpovědí na Ježíšovo pozvání ke stolu. Předlohou písně je nádherný latinský hymnus Jesu, dulcis memoria, jehož autorem je člen cisterciáckého řádu Bernard z Clairvaux (1090–1151), významný středověký teolog, filozof, představitel mysticismu 12. století. O něm se píše, že byl první, kdo prolomil dosavadní obavy středověké křesťanské literatury dávat všanc svoje vlastní intimní duchovní zážitky. Jde o subjektivní ponoření do tajemství eucharistie. Tento hymnus, stejně jako každé jeho dílo, vznikl ze specifické potřeby a měl sloužit praxi. Slova hymnů vyjadřují vzácnost prožité přítomnosti s Ježíšem, která je „sladší než stred (strdí, med)“. Takovéto obraty jsou v mystice Bernarda specifické a prozrazují uchvacující emoční náboj, vycházející z niterné meditace. Originální překrásný gregoriánský hymnus se zpíval při nešporách. V době reformace byl přeložen pravděpodobně Mistrem Jakoubkem ze Stříbra do češtiny. Nově vzniklá píseň byla pak rozšířena o další sloky.

Mše za svět
Tímto obratem označil Teilhard de Chardin vyjádření eucharistie, když ji nelze uskutečnit svátostným způsobem. Tím nesnižuje význam jejího liturgického slavení, ale vyjadřuje hlubokou oběť, jež by měla a může podněcovat každého křesťana v každodenním životě. Takto se Chardin modlil v roce 1923 v asijské stepi: „Pane, opět nemám – nikoli v lesích francouzského kraje Aisne, nýbrž v asijských stepích – ani chléb ani víno, proto pozvedám nad symboly až k čistému majestátu Skutečnosti a obětuji ti já, tvůj kněz, na oltáři celé Země, práci a námahu světa. Slunce již začíná osvěcovat nejvýchodnější cíp Východu. A znovu se pod pohyblivým povrchem jeho erupcí Země probouzí, zachvívá a započíná svou hroznou práci. Na paténu položím, můj Bože, očekávanou žeň tohoto nového úsilí. Do kalicha vliji šťávu všech plodů, které dnes budou rozdrceny. Můj kalich a moje paténa jsou hlubiny duše, která je doširoka otevřena všem silám, které se v jediném okamžiku pozvednou ze všech bodů zeměkoule, aby směřovaly k Duchu.“

Ladislav Moravetz