(ČB 3/2016) Pavel Pokorný (1960) je „mým farářem“ už 15 roků. A teď se budeme potkávat i na půdě Ústřední církevní kanceláře. Byl totiž na šest let zvolen do synodní rady ČCE – jako první náměstek synodního seniora. Jako farář má za sebou dvanáctiletou službu ve sboru v Trutnově, od roku 2000 je farářem v pražských Střešovicích. Předtím ale ještě strávil jeden rok v USA, ve státě Texas; vzdělával se tam v pastoraci, Pokračování textu →

(ČB 3/2016) Pro mé drahé a nezbytné spolupacienty: Jolku, Andrejku, Anežku, Elišku, Janu, Karin, Budhu, Peťu, Martina.

Už je to tu zas, hluboká tíseň, pořád ta stejná – zmizí nebe, země. Nic. Nikde nikdo. Zase začínám před očima vidět krev, jako vždycky předtím, než zkolabuju. Nevím, jestli je to štěstí, když už člověk svou nemoc zná, ví, jak funguje. Mám periodickou středně těžkou depresi. Jako definice mi nejlépe vyhovuje ta MUDr. Radkina Honzáka, podle něhož dochází k závažnému rozvratu řídicích systémů. Pokračování textu →

(ČB 3/2016) Vyrůstala jsem v malém městě jako prostřední ze tří sester. Nebyli jsme žádní andílci. Cigarety, vodka, kolik mně tehdy bylo? Čtrnáct? Patnáct? Maminka nás měla ráda, ale otec byl tyran. Jinak to byl vážený úředník na Národním výboru, nebo jak se to tehdy jmenovalo. Když jsme donesli ze školy špatnou známku, museli jsme se postavit do chodby a stát zpříma. Několik minut chodil mlčky kolem. Pak jsem musela předpažit, stát a Pokračování textu →

(ČB 3/2016)

Petra Procházková, novinářka
Moje děti a jejich vášnivá závislost, která vzbuzuje naději, že na světě bude někdo, kdo mne bude potřebovat i za třicet let.

Petr Vaďura, kazatel a rozhlasový redaktor
Ale vždyť já chuť žít spíš nemám. Žiju, protože je to zadání od Hospodina. Žiju, protože cítím odpovědnost za děti, manželku, Pokračování textu →