Český bratr 1/2013.

Proč se nám líbí balíky slámy na poli po žních

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil, uvádí druhá zpráva o stvoření světa. Proto je tedy člověk na světě. A aby byl obrazem Božím, jak uvádí zpráva první.

Na obdělávání země se dá nejlépe ukázat, jakým způsobem je člověk Božím obrazem. Pracuje se zemí, která už tu byla, seje do ní rostliny, které sám nestvořil, kterým dal život někdo jiný. Člověk po Bohu jen předělává – a přece tvoří něco nového. Pole vypadá úplně jinak než divočina.

Bůh pustin

Skutečná divočina ohromuje, vzbuzuje respekt před Stvořitelem – ale žít se v ní nedá. Divoká příroda zůstala na zemi tam, kde se nedá žít. Ne nadarmo nazývaly okolní národy Hospodina Bohem pouště. Hospodin je Bůh, který na rozdíl od různých baalů daleko přesahuje potřeby člověka. Hospodin je Bůh, který klidně stvoří i poušť, stovky čtverečních kilometrů pouště, kde není nic k jídlu, kde se nedá žít. Stovky kilometrů krásné pouštní scenérie, kterou ale nikdo nevidí, protože nemá proč tam chodit. A to už ani nemluvíme o tom množství planet, kam se nikdy nepodíváme a které vidí jen Bůh.

Celé stvoření není pro člověka. Celek stvoření je tu proto, aby tajemnou řečí oslavoval Boha. Ale pro člověka vysadil Bůh zahradu. Zahrada, to je vždy nakonec jen hra na přírodu. Na zahradu si nenasadíte trní, nechováte tam hady a škorpiony. Bůh vysadil pro člověka zahradu, protože člověk měl poznat jen dobré. Jen dobré zamýšlel Bůh pro člověka; proč stvořil zbytek světa, například pavouky velké jako talíř, ví jen Bůh sám.

Pěkné to je!

Člověk, který obdělává zemi, zjednodušuje přírodu. Pole zryje do čtverhranu – v přírodě nemá nic jen čtyři hrany, pokud to vůbec nějaké hrany má. Pole oseje jen pšenicí – na žádné louce přitom neroste jen jedna bylina. Člověk si tedy z přírody vybírá – ale pěkné to je! Komu se nelíbí zlaté pole v srpnu, komu se nelíbí ty balíky slámy, rozmístěné pravidelně po poli. Je to něco jiného než příroda, je to daleko jednodušší, je to méně – ale je to skoro stejně krásné jako divočina. A udělali jsme to my.

A podle stejného vzorce funguje všechno lidské konání. Třeba takový vědec: někdo, kdo sedí v bílém plášti bez poskvrny ve městě, mluví napůl latinsky a rukama vlastně nic nedělá, někdo, zdálo by se, na úplně opačném konci společenského spektra, dělá nakonec úplně totéž jako zemědělec. Podobně jako zemědělec vidí svět v pravých úhlech. Zjednodušuje svět, kreslí si ho tužkou na čtverečkovaný papír a nechá z něho jen to, co se mu hodí. A i když bude znát vždy jen maličkou výseč Božího řádu, i když to, na co přišel, nikdy nepostihne celou skutečnost, pokud o tom umí zajímavě vyprávět, máme pocit, jako bychom sami byli u stvoření světa. Orat pole stejně jako bádat znamená tvořit svět, kterému rozumíme, kde jsme doma, kde máme všechny věci tam, kde je čekáme.

Když odstoupíme od jednotlivých profesí a soustředíme se na slovo samo, jímž Bůh stvořil svět, pak podobně naše slova jsou semínky budoucích věcí, dobrých i zlých. Aby člověk udělal něco velkého, musí o tom nejdříve mluvit. Musí si nejdřív říci, že to udělá. A když si dovede stát za svým slovem, když mu slovo, které jednou vypustil z úst, nedá uhnout, nakonec věc udělá. Bůh promluví – a věc se hned stane. Člověk promluví — a žena mu pak říká: „Táto, dodělej už ten plot, mluvíš o tom každý rok.“ Člověk to nakonec udělá. Nemáme na rozdíl od Boha slovo pro všechno. Naše řeč není přesná, a co řekneme, není nikdy hned a nikdy přesně tak, jak jsme to mysleli. Mluvení je stejné jako zemědělství – na omezeném prostoru a s omezenými možnostmi jsme přece podobni Bohu, pokud jsme spravedliví. Řekneme – a ono se časem stane.

Trní a hloží

Zemědělství dal Bůh člověk jako základní požehnání před pádem a uvalil je také na něj jako základní kletbu po pádu. „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ Dnešní zemědělství už není tak hravé, jako mělo být v Edenu. Na zahrádku vstoupila divočina, trní a hloží. Bodlák nebo šípek přitom krásně kvete; i koukol, chrpa, svlačec nebo vlčí mák. Rostou si ale po své vůli; stejně tak prší nebo svítí slunce jindy, než by se to hodilo. Slunce nesvítí špatně; i z mraků padá déšť a ne síra. Ale funguje si to po svém. Člověk je součástí světa, který nebyl stvořen v prvním plánu pro něj. Krom toho, co si lidé udělají navzájem, jim nejvíc škodí příroda, která si, stejně jako hříšný člověk, dělá, co chce.

V údělu zemědělce se s největší jasností ukazuje úděl člověka. Snad proto užívá Kristus Pán tolik zemědělských podobenství (i když jeho učedníci byli většinou spíš rybáři). Zemědělec se musí smířit s tím, že vše není v jeho ruce. Že úspěch záleží na Božím požehnání, které si nejde nárokovat, které Bůh dává podle své tajuplné rady, tedy ne podle zásluh. Zemědělec nejvíc ze všech lidí musí přemáhat hořkost. Zaseje včas, všechno poctivě vykoná – ale ouha, nezaprší. To už není na něm. Že nezapršelo ovšem hned neznamená, že má Bůh něco proti němu osobně. Déšť se prostě nedá nárokovat.

Skrz to pole

Jinak smýšlí první zemědělec Kain: „Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.“ Tolik práce si dal Kain a nikdo to neocení. Bůh mu ale říká: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Práce všeho druhu patří k člověku jako jeho úděl. Zemědělec, i kdyby jeden rok nesklidil, stejně další rok zaseje znovu. Pracovat se prostě musí, ale co se nakonec počítá, je konání dobra.

Na každého člověka číhá pokušení odstranit domnělou překážku úspěchu. Kain kdovíjakým způsobem dojde k tomu, že překážkou jeho ocenění je Ábel, kterého na svém poli odstraní. Jako se v zemědělství skrývá základní požehnání člověka, skrývá se v něm i jeho prokletí. Nevím, zda znáte ten pocit: když jsem na své zahradě vyryl první řádku nového záhonu, začal jsem si velmi zálibně pohrávat s myšlenkou zrýt úplně všechno. Zvětšit ten obdélník co nejvíc, stromy vytrhat i s pařezy. Naštěstí jsem při svém pracovním tempu uryl sotva pár metrů. V noci se mi zdálo o zetoru 10540 (76 kW) a obrovské cisterně herbicidu. A o obrovském čtverci zúrodněné země.

Nejlíp to napsal Karel Čapek v povídce Zločin v chalupě, asi ji všichni znáte. Sedlák Vondráček zabije svého tchána, protože prodal pole, které by jinak šlo krásně scelit se sousedním. Nejde mu o peníze, jde mu o to, jak pěkně by ta pole šla k sobě. V nejzákladnějším povolání se ukrývá to nejzákladnější pokušení: zjednodušit celý svět na moje políčko, na mou práci, na mou vůli. Na hranicích pole, za plotem je nepotřebný svět. Svět, který nám leze do zelí. Který netuší, kolik nám to dalo práce. Sousedi se tak soudí o hrušku spadlou přes plot, bolševik rozorává meze. Filozof, myslitel, vědec prostě ignoruje, co nezapadá do jeho teorie, v skrytu vše takové nenávidí. A vůbec každý člověk má sklon vykládat svět jako historii svých snah, svého úsilí – a příkoří, která se mu od ostatních dějí.

Za hranicemi našeho pole působnosti vždy ale byl, je a bude Hospodinův svět. Jeho divočina, svět Boha pouště. Ať děláme cokoliv, ať je naše pole působnosti jakékoliv, je to vždy jen zahrádka, kterou nám Bůh přenechal ve svém světě.

Bez Božího požehnání marné lidské namáhání!

Tomáš Pavelka

Český bratr 1/2013.

Kdybychom se nedokázali uživit, nemůžeme to dělat!

Ne moc daleko od křížlického kostela, u silnice dolů směrem na Víchovou žije početná rodina Radka Vališky. Vališkovi jsou zemědělskou rodinou po generace a zatím si svůj „status“ drží neochvějně.
Radek Vališka v dobrém slova smyslu „dře“ od rána do večera, v zimě, v létě… Však se taky uprostřed našeho rozhovoru, takřka v půlce věty, najednou zvedl a odkráčel, prý že musí „umýt slepice“, dokud svítí slunce.
Hospodaří se svým mladším bratrem, zemědělským inženýrem. Má ženu a čtyři děti; tři syny v rozpětí sedmnáct až jedenáct let a nakonec sedmiletou „princezničku“.
V kuchyni s námi seděla a hovoru se účastnila i maminka pana Vališky. Kvůli vážným komplikacím po nevydařené operaci kyčelního kloubu se pohybuje jen s velkými potížemi, a jak sama říká, lepší to už bude sotva.
Díky mamince jsem mohla nahlédnout do Křížlického zrcadla, zažloutlého bulletinu z roku 1881, vydaného ke stoleté památce tolerančního patentu a připomínajícího počátky církve evangelické augsburského vyznání v tomto kraji.
V kostele při bohoslužbách má Radek Vališka už spoustu let ohlášky. Kurátor totiž hraje na varhany.

Tak jak je to s tou vaší zemědělskou tradicí?
Tady se hospodařilo odnepaměti! Na sedmi hektarech, se starým chlévem, dědeček s babičkou bydleli v chaloupce kryté doškami, tu dědeček stavěl v šestatřicátém roce. Tenhle dům pak postavil v padesátých letech. O stavbu jsme měli prý požádáno daleko dřív, ale nepovolili nám to.

To se muselo žádat?
No jistě. Ale na výboru byl přípis, ať nám nic nepovolují, dědeček byl označen za kulaka. Hospodařilo se pořád. V chlévě byl kůň, patnáct kusů dobytka… V roce 1975 pak tady to všechno přiřadili ke státnímu statku ve Vítkovicích. Do té doby jsme fungovali na svém.

No ale co v padesátých letech – copak vás nenutili jít do družstva?
Vyhrožovali. Prý že nás nevezmou do školy, samozřejmě jsme museli odevzdávat dávky – mléko, brambory. Maminčina sestra byla učitelka, kolikrát ta byla na okrese, i kvůli církvi… Ale tak strašné to tady zas nebylo. Víte proč? Protože tady, v těch kopcích, hospodařit není jednoduché. Ve Vítkovicích se založilo vůbec první družstvo v okrese, a ono se rozpadlo! Nešlo to, soudruzi to neutáhli. Když tu potom vznikl ten státní statek a my jsme měli velký chlév, udělali nám z něj teletník! Státní telata v našem chlévě! Přitom my jsme pro ta telata sušili naše seno!

Máte tady dvě domácnosti; jak se stalo, že jste takhle rozděleni?
Tady v tom domě bydlí teď už jen máma a můj bratr. Táta umřel před čtyřmi lety. Ale bývávalo nás tady sedm. Já jsem se v roce 1993 oženil, v tom druhém domě teď tedy žije má rodina, žena odtamtud pochází. Je to ve vsi, dole pod kostelem. No ale práci mám tady, chlévy, stroje, všechno. I děti tu mají vlastně takovou přestupní stanici, domů jdou až večer. I moje žena přes den bývá tady, vaří, pomůže taky mámě.

Jaká zvířata vůbec máte? A kolik?
Přes čtyřicet kusů dobytka. Býků je teď pět, ti jsou zvlášť, telata mají taky bydlení jinde.
A pak máme asi třicet slepic. Králíky jsme už zlikvidovali. A ještě je tu štěně, co si nedávno přivedl domů syn, a hodně koček.

A co pěstujete?
Kromě našich pozemků hospodaříme i na padesáti osmi hektarech pronajatých pozemků církevních. Pěstujeme všechny druhy obilí, ale prodá se jen málo, šrotujeme to a většina se zkrmí. A pak brambory – ty prodáváme, vozíme je i do školky.

Myslíte, že děti hospodářství převezmou?
Což o to, pracovití jsou. Někdo přece pokračovat musí. Nechali jsme tu už kus života; a já vím, že mi síly ubývají, za rok mi bude padesát; dvacet let dennodenně vstávat… Do chlíva ráno musíte. Večer taky. Když se má kráva k telení, jdete k ní v noci a už pak třeba neusnete.

A co vaše paní?
Ta táhne domácnosti v těch našich dvou domech.

Nebylo úplně snadné domluvit si s vámi čas naší schůzky, co všechno patří k těm vašim povinnostem?
Vstávám tak po půl šesté. Autem přejedu ten jeden kilometr z našeho domu sem a asi hodinu dělám s bratrem v chlévě. Předkrmit, vykydat, vyčistit, dojit, připravit další krmení…

To stihnete za hodinu?
Taky jsme pěkně zpocení! Někdo si myslí, že sedlák v zimě nemá co dělat. To není pravda, zas jde všechno hůř, musí se odklízet sníh a tak dále. Brácha pak odváží mléko do mlékárny a já jedu zpátky domů pro děti a jede se do školy. Ve Víchové vysadím dcerku, dole v Jilemnici rozvezu kluky. A v poledne znovu. To už se musím ptát – jak pro koho jet. Autobus je pryč, přece je tam nenechám hodinu a půl čekat. V té džungli, jaká tam dnes mezi dětmi je. Třeba včera jsem tam byl třikrát.

Sem vůbec žádný autobus z Jilemnice nejezdí?
Jede, ale málokdy. Dnes se to už vůbec nekoordinuje, škola končí a autobus zrovna odjede. Tohle řeknu naplno: za minulého režimu by si to nikdo nedovolil. Protože tím autobusem jezdily i děti funkcionářů!

Takže být tu dnes bez auta?
Úplný nesmysl! Jenže má žena se bojí jezdit, tak musím všechno já.
Když se vrátím, jdu zpátky do chlíva; navážet krmení, pak ty slepice, občas opravit nějaký stroj, do toho někdo přijde, něco potřebuje…

Co ale teprv v létě?!
Proto blahořečím Pánu Bohu, že máme taková děcka. Bez kluků si to vůbec neumím představit. Nejstarší si zapojí za traktor rotačky a jde sekat, to je už kolik let. Letos se to ale teprve legalizovalo, bylo mu sedmnáct, udělal si na traktor řidičák, do té doby jezdil načerno. Místní policajti to vědí.

Jedete někdy taky někam na prázdniny?
No to by mě rozesmálo.

Co roky neúrody? Jak moc jste závislí na počasí? Musíte s tím počítat?
Je to někdy horší, ale nikdy se nestala nějaká katastrofa. A vždycky nějakou zásobu máme. Uživíme se dobře. Kdybychom se neuživili, nemůžeme to dělat!

Co si myslíte o zemědělských dotacích z Evropské unie?
Tohle se možná někomu nebude líbit: dotace zrušit! Všechny! Jak budeš dělat, tak se budeš mít. Proč dotovat zemědělce? Ať dotují ten obchod, ty obchodníky, a budou to mít pod kontrolou.
Mléko prodáváme tady sousedům za dvanáct korun. Mlékárna nám dává za litr 7,50. No jo, ale za komunistů dávali třeba 3,50. To přece nehraje! Když rohlík stál třicet haléřů a dnes aspoň tři koruny? A tohle právě oni řeší těmi dotacemi, a to je hloupost.

Co vy jste vlastně dělal za školu?
Zemědělské učiliště – opravář zemědělských strojů, pak jsem dva roky chodil do Chvaletic na nástavbu po tom učilišti, tam jsem maturoval. Přitom jsem pracoval v tom družstvu, byl jsem tam od roku 1978 čtrnáct let, do roku 1992. To se mi stal dost ošklivý úraz – kolo od přívěsu mi přejelo přes nohu. Noha na kusy, otevřená zlomenina. Šest týdnů jsem ležel s nohou na špagátě. Špatně to srůstalo, marodil jsem dva roky. A to byl takový podstatný zlom v mém životě. Rozhodl jsem se z družstva odejít a začít sám s bratrem naplno.

„Podstatný zlom“ doslova, že? Kdo se tehdy staral místo vás?
Ještě náš otec; máma taky mohla, bratr se mezitím vrátil z vojny. Ale tenkrát jsme ještě neměli velké hospodářství.

A jak jste se tedy dostali na tu dnešní úroveň?
Přišly restituce a dostali jsme zpátky své pozemky.

Slyšela jsem, že jste prý darovali pozemek na kostel a pro hřbitov, je to tak?
To je moc dávno, to byl náš prapraprapředek Matěj Zelinka. Propůjčil stodolu evangelíkům, když se museli schovávat a měli tajné bohoslužby. A protože katolíci nechtěli evangelíkům povolit na jejich hřbitově ani pohřbívat, rozhodl se právě pro ten kostel a hřbitov pozemek darovat. Místo muselo být schované, odlehlé, ale jak je tam nádherně!

Vaše rodina se asi hlásí k evangelické víře odedávna, pravda?
Ano. Ale i u nás doma se to mění. Děti všeobecně určitě „odpadají“. My jsme do kostela museli, o tom se vůbec nediskutovalo. A já dnes vidím, že to bylo správně. Máma vždycky řekla – to vás nezabije, ta hodina vám nic neudělá. Dnes dětem vadí vstát a já tomu i rozumím, jsou za týden z té školy tak „dobité“ a pak mi řeknou – aspoň nás nech vyspat. Máma s chodítkem už taky nemůže, tak jdu většinou sám.

Vy vlastně chodit i musíte, když máte ohlášky.
Mám i klíč od kostela. A když se něco v kostele pokazí, přestane fungovat, volají vždycky mne. Taky jsem tady nablízku.

A pokud jde o tu vaši nekončící domácí šichtu, neříkáte si někdy – že já s tím radši nepraštím…?
To víte, když se něco nedaří… Člověk má všelijaké chvíle. Ale že bych opravdu uvažoval o tom, že přestaneme? To ne. Co jiného bychom dělali?

Ptala se Jana Plíšková

Český bratr 1/2013.

Daniel Havlíček, zemědělec, Ledce
Asi nejvíce svobodu, po které jsem jako narozený před listopadem 89 tolik toužil. Říká se, že sedlákem se člověk musí narodit. To je asi ten pocit, který vnímám při práci na poli – dobře se cítím, srdce je spokojené a duše volně dýchá. Mám rád vůni čerstvě obrácené země, když se oře.

Jan Chroust, hospodář, Jimramov
Zemědělství je podle mne nejhezčí a nejsvobodnější povolání. Je to do jisté míry dobrodružství, při kterém, ačkoli mohu být přesvědčen, že ho ovládám a rozumím jeho problematice, vždycky musím nakonec přiznat, že pod nebeskou střechou je vždy vrchním hospodářem sám Hospodin. Na důkaz mohu uvést, že moje rozhodnutí  např. v minulém roce o té či oné hnojařské záležitosti mohlo být naprosto správné a přineslo dobrý výsledek, letos se to samé ukázalo přinejmenším sporné, nebo špatné. Potvrzuje se tím i staré přísloví, že sedlák se celý život učí a nakonec umírá hloupý. Jsem velice rád, že mně toto povolání bylo předurčeno. Nikdy jsem ho nechtěl měnit a až dodnes mě činí spokojeným a šťastným. Musím dodat, že stejně posedlá je i moje životní partnerka. Naše větev Chroustů se zemědělstvím prokazatelně zabývá od roku 1578. Nová generace nás už vystřídala a doufám, že další dorůstá.

Miroslav Kadeřávek, zemědělec a varhaník, Věcov
První, co mě napadlo, je, že jsem stále v práci se svou manželkou, ale někdy to není jen klad. Vidím výsledky své práce – narozené jehně, sklizené pole či louku. Při své práci zemědělce vidím i Boží požehnání. Těší mě i pohled na moderní techniku, kterou máme. Rád vlastním věci a to se mi v zemědělství bohatě splnilo. Mám kladný vztah k majetku. Přesto doufám, že projdu uchem jehly. Jsem rád, že mám pokračovatele ve svém synovi.

Jindřich Klein, zemědělec a vinař, Nosislav
Nejvíce mám rád sklizeň obilí, brambor, kukuřice a hlavně sklizeň hroznů – vinobraní!

Josef Dvořák, chovatel dobytka, Telecí
Na své práci mám rád, že jsem stále ve styku s přírodou, mohu pracovat pod širým nebem, mám volnou pracovní dobu a jsem svým pánem. Velkou radost mám z narození mláďat.

Honza Chroust, zemědělec, Jimramov
Mám rád svobodné rozhodování a také smysluplnou a potřebnou činnost, což zemědělství je. Práce není jednotvárná, ale nemůže to dělat každý.

DaZ