Český bratr 1/2013.

Miroslav Špaček (1962) je pracovníkem v sociálních službách. Od roku 2003 pracoval s bezdomovci v rámci Střediska křesťanské pomoci. Zakládal nízkoprahové centrum pro lidi bez přístřeší, vedl azylový dům pro muže, od roku 2008 pracuje v sociální službě střediska domácí péče Kamilka v Pardubicích. V sociální práci vidí své poslání a studium magisterského oboru Křesťanská humanitární a pastorační práce – krátce diakonika – mu rozšířilo obzory.

Vystudoval jsi diakoniku na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Co vlastně ten pojem diakonika znamená?

Chápu význam slova diakonika jako práci diakona. Ne jako službu duchovní, ale ve smyslu reformačních důrazů jako pomoc komukoli potřebnému, čili službu charitativní. Jako v prvotní církvi, kde diakoni nejen chystali společné jídlo, večeři Páně, ale také dbali na to, aby se pomoci dostalo i vdovám, sirotkům a potřebným. Oficiálně se studijní obor jmenuje Křesťanská humanitární a pastorační práce. To je dost dlouhé, proto ve zkratce – diakonika. Na Evangelické teologické fakultě byl původně jen jeden pětiletý studijní obor – teologie. Absolventi jsou většinou faráři. Pak byl otevřen tříletý bakalářský program Sociální a pastorační práce. A na něj navazuje diakonika. Když jsem na tento obor nastupoval, byl právě otevřen poprvé. Kromě vyjmenovaných oborů lze na ETF studovat ještě bakalářský program Teologie křesťanských tradic.

Sociální práci jsi dělal už dávno před tím, než ses pustil do studia. Co ti škola dala?

Umožnila mi rozšířit si obzor, vidět trošku za roh. Sociální práce tu není prezentována jenom ze sociálního hlediska, ale v návaznosti na pastorační práci, na humanitární pomoc. Díky tomu jsem pak svoji práci viděl trochu z odstupu. Ve škole bylo dobré to, že kromě klasických přednášek jsme měli hodně hostů, kteří přinášeli postřehy z praxe, někdy i své životní osudy.

Co například?

Nezapomenutelný je pro mě zážitek s paní, která přežila železniční neštěstí ve Studénce, když se tam tehdy zřítil most na trať a do jeho trosek najel vlak. Byla to zdravotní sestra, která tím vlakem cestovala, a řídila tam první pomoc, než přijeli záchranáři a sanitky. Velice mě zasáhlo, jak i po letech stále bojuje s traumatem, které tam prožila, a jak ho postupně zpracovává. Jako nezaujatý pozorovatel jsem měl pocit, že už se to stalo dávno, že už by měly prožitky odeznít, a ono ne. Té paní se stále ještě chvěl hlas. Došlo mi najednou, jak je pro pozůstalé obětí důležité se setkávat, mluvit o tom, co se stalo, v den výročí zajet na místo neštěstí, vybudovat pomníček. To všechno jim pomáhá trauma ze ztráty někoho blízkého překonat. A je to velice dlouhodobá věc.

Zajímavý byl také pohled vězeňského kaplana. Sám jsem ve vězení nikdy nebyl, neuměl jsem si to představit. Přitom mezi bezdomovci bylo mnoho takových, co byli někdy trestáni, ale oni o vězení nechtěli moc mluvit. Nebo setkání s člověkem, který způsobil dopravní nehodu, vlastně nechtěně zabil druhého člověka, a teď se s tím těžce vyrovnává. Tak takové věci mi studium dalo. Pohledy z různých úhlů a setkání s mnoha zajímavými lidmi. Osobní prožitky mnohých z nich mě hluboce zasáhly. Člověk má samozřejmě tendenci promítat si jejich příběhy do svých životních situací. Já třeba od té doby, co jsem viděl obrázky ze zmíněného železničního neštěstí, nenastupuji nikdy do prvního vagonu.

Co je páteří studijního oboru?

Základem tříletého bakalářského studia je sociální práce. Samozřejmě tam jsou základy filozofie, psychologie, pedagogiky, etiky a další předměty. U navazujícího magisterského stupně – diakoniky – se předpokládá znalost toho všeho a nosným předmětem je humanitární pomoc, zejména pomoc obětem neštěstí a katastrof. Hlavní předmět se jmenuje pastorační práce v mezních situacích a navazuje na tu pomoc hmotnou a praktickou. Taková pomoc je samozřejmě v každé krizové situaci jiná. Takže nějaký přesný návod, jak pastoračně působit, ani není možný. Ale dozvěděli jsme se určitá pravidla, čemu se vyhnout, jak pastoraci uchopit. Co dělat, aby člověk druhého ještě více nezranil. To mě posunulo dál. Někteří moji spolužáci pracují jako pastorační pracovníci.

Co pro tebe bylo impulsem ke studiu, proč jsi začal diakoniku studovat?

Bakalářský obor jsem začal studovat docela pragmaticky proto, že jsem si jako sociální pracovník potřeboval doplnit vzdělání, abych mohl pracovat ve Středisku křesťanské pomoci (SKP) v Pardubicích. Navazující magisterské studium už jsem nutně nepotřeboval, rozšířit si vzdělání v oboru spíš byl můj osobní zájem. Paradoxní bylo, že mě původně přemluvili spolužáci z bakalářského studia, ať s nimi zkusím jít dál, a zatímco oni odpadli, já jsem studium dokončil.

Co ti studium přineslo osobně?

Rozhodně nelituju, že jsem do toho šel. Každému vřele doporučuji. Šel bych znovu, i když to bylo náročné. Za největší přínos považuji, že jsem se naučil vyhledávat informace. Naučil jsem se pracovat s literaturou, mnohem více vytěžit z internetu. Museli jsme připravovat prezentace, vypracovávat seminární práce. A to musím vyzdvihnout. Taková seminární práce je cosi protivného. Omezuje, bere čas. Člověk se musí zabývat najednou něčím, co by ho možná ani nenapadlo řešit. Ale zpětně vidím, jak se takové dovednosti hodí. Jak prezentace, tak všelijaké zprávy píšu teď často. A vím, jak na to. Třeba při školení našich zaměstnanců. Nebo komunikační dovednosti. Pod vedením psycholožky jsme se učili, jak například říkat nepříjemné věci, jak komunikovat. Jak školit personál.

Byl jsem donucen se i na pastorační práci podívat trochu jinak. Ujasnit si, co je cílem a co je pouze prostředkem. Například co je pomoc? Dříve jsem to řešil intuitivně, dopředu jsem měl představu, co je pro koho dobré a správné. Pracoval jsem s bezdomovci, tam jsem měl (jako většina lidí) jasno v tom, co by měl a co by neměl bezdomovec dělat. Že by měl pracovat, neměl by pít a podobně. Pak jsem pochopil, že co je standardně dobré pro většinu, nemusí být dobré pro všechny. Rozdíly mezi lidmi, etniky a skupinami jsou velké. Někteří lidé budou bezdomovci za jakéhokoli režimu a sociálních podmínek. Chod většinové společnosti pro ně není přijatelný. Zažil jsem ve své praxi člověka, bezdomovce, který vyhrál sto šedesát tisíc. A do měsíce se vrátil do azylového domu bez koruny. Štěstí ho potkalo a on tu šanci propil, ačkoli úmysl měl dobrý. Účinná pomoc potřebným lidem spočívá v něčem jiném.

Kde nyní pracuješ a co děláš?

Pracuji v domácí ošetřovatelské péči s názvem Kamilka. Tato péče má dvě části: zdravotní a sociální. Tu zdravotní vykonává pět zdravotních a jedna rehabilitační sestra a je hrazena pojišťovnou na základě indikace lékaře. Sociální práci zajišťují tři pečovatelky ve stálém pracovním poměru a několik na dohodu podle momentální potřeby, placena je zčásti státem, zčásti se na ní podílí i klient. Sociální práci mám na starosti já. Navštěvuji rodiny žadatelů, dělám sociální šetření, navrhuji rozsah poskytovaných služeb na základě rozhovoru s klientem a jeho rodinou. Aby bylo jasné, co má pečovatelka dělat, až do domácnosti klienta přijde. A pak taky v Kamilce provádím různé chlapské práce, například teď v listopadu jsem přezouval v garáži všech jedenáct služebních aut do zimních pneumatik, abychom ušetřili na autoservisu.

Jaké činnosti vlastně pečovatelky vykonávají? Čím slouží klientům v domácí péči?

To je dáno zákonem o sociálních službách, který přesně definuje rozsah prací, které může pečovatelka v rámci sociálních služeb dělat. Je to péče o tělo – oblékání, česání, překládání z postele na vozík a zpět, péče o hygienu – ranní a večerní mytí, koupání, mytí vlasů, ošetření nehtů. Pak péče o stravu – donáška a ohřátí jídla, mytí nádobí. Péče o domácnost – to je úklid, nákupy, pochůzky. A pak takzvaný kontakt se společenským prostředím – za tím se skrývá doprovázení klienta na procházku, na úřad. Mnoho seniorů si přeje jen tak jít nebo jet na vozíku ven, aby viděli trávu, stromy, děti, lidi. I to se snažíme naší péčí umožnit. Pobyt venku na sluníčku je bez debaty blahodárný. Mladším vozíčkářům zase pomáháme dostat se do kina nebo do divadla, doprovodit je, kam si přejí.

Čím je Kamilka jedinečná?

Tím, že poskytuje jak zdravotní, tak sociální péči. Může tak vhodnou kombinací služeb vyjít klientům maximálně vstříc. Zdravotní sestry často zjistí, že by bylo potřeba u klienta začít se sociálními službami, že žije ve špatných podmínkách. Kontakt už je navázaný a tak můžeme rozšířit služby. Jinak bychom se třeba o sociální potřebnosti klienta ani nedozvěděli.

Jak se o Kamilce lidé dozvědí?

Kupodivu nejčastěji zjišťujeme, že si nás lidé našli na internetu. Zpravidla dospělé děti našich klientů. Když se přijdou ptát, zda bychom babičku či dědečka vzali do péče, mají už nastudované služby i ceníky. I šiřiteli informací jsou většinou oni – padesátníci, kteří mají problém se svými stárnoucími a nemocnými rodiči. Řeknou si to mezi sebou. Běžný model je, že soběstačný senior se octne v nemocnici pro nějakou nemoc nebo úraz a po příchodu domů je najednou jasné, že už nemůže být sám v bytě, že už se o sebe nepostará. A děti začnou jeho jménem jednat. A my pak hledáme model, jak zajistit, aby klient mohl zůstat ve svém prostředí a vše kolem se zvládlo. Aby mohl dožít doma, nebo tam aspoň co nejdéle zůstat.

Jak velký region obsluhujete?

Pro zdravotní služby celé Pardubicko od Bohdanče po Horní Jelení. To musí být smluvně dohodnuto s pojišťovnami. A v sociální oblasti pokrýváme město Pardubice, čili menší území.

Co ti to dává osobně?

Sociální práce mě naplňuje, vidím v ní své poslání. Rozhodně se necítím vyhořelý. Služba lidem je krásná a potřebná práce a já jsem rád, že k tomu můžu svými silami přispět. Praxe je tak košatá a barevná, že člověk nikdy nemůže být připraven na všechno, ale studium diakoniky mi k tomu dalo dobrou teoretickou i praktickou výbavu.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 1/2013.

Při bohoslužbách v neděli 16. prosince obdržela z rukou prvního náměstka synodní kurátorky Pavla Stolaře Medaili vděčnosti ČCE Věra Lukášová. S trochou nadsázky se dá říci, že vztah mezi oceněnými a oceněním je dvojího druhu. Většinou je medaile ozdobou člověka. Jsou však i lidé, kteří jsou ozdobou medaile. O Věře Lukášové zcela jistě platí to druhé.

V jarovském sboru žije už od 21. srpna 1968. Nejprve jako nadstandardní paní farářová, po smrti svého muže pak v letech 1988 až 1995 jako diakonka vedoucí sbor. V té době kromě farářské práce nesla hlavní břímě organizačních úkolů při přestavbě sborového domu. Jako členka staršovstva se angažovala ve vleklém soudním sporu o jarovský sborový dům a dodnes týden co týden vede setkání pamětníků.

To ale není všechno. Věra Lukášová má též lví podíl na zakládání obchodu fair trade v České republice a přes svůj – jak se v Bibli psává – pokročilý věk dodnes jako dobrovolnice prodává ve vinohradském Obchůdku. Jednoho světa a přednáší o hnutí fair trade všude, kde projeví zájem. Kromě toho založila tradici Ekumenických setkání s Biblí a uměním (ESBU), která několik let sama organizovala.

Příznačným rysem Věry Lukášové je to, že se vždy nalézá tam, kde se něco pozoruhodného děje. Začíná to věcmi nenápadnými, jako je biblická hodina či nedělní vaření kávy, pokračuje kurzy celoživotního vzdělávání na Evangelické teologické fakultě či koncerty komorní hudby ve vinohradském sboru a končí nedávnou návštěvou německého ministra financí Wolfganga Schäubla, jíž se účastnila spolu s německými přítelkyněmi. V prostojích mezi těmito aktivitami píše do sborového časopisu, a protože má mimořádný dar slova, tu a tam něco přeloží z němčiny. Letos například pro pondělní schůzky pamětníků pořídila obsáhlý výtah z německé knihy Williho Marxena Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých.

Na diplomu, který je průvodním listem medaile, ale o ničem z toho není řeč. Zdůvodnění zvíci několika slov zní: „za dlouhodobou láskyplnou péči o své bližní“. Při všech svých zmíněných aktivitách se totiž Věra Lukášová dokáže pravidelně nalézat i tam, kde někoho něco trápí. Kdyby to slovo nebylo tak asepticky technické, dalo by se tomu říkat pastorace. Jenže jí ti lidé docela prostě leží na srdci.

Z života prožívaného na dřeň se pod vláhou milosti rodí moudrost, v tomto případě umocněná důvěrným obcováním s Biblí a neobyčejným vypravěčským darem. Posluchači ani nedutají, když Věra Lukášová vypráví, jak na vlastní oči viděla, že se moře rozestoupilo (to v listopadu 89 účastníci demonstrace uvolňovali prostor sanitce). Možná proto mám trochu sklon vidět v ní biblickou postavu. Znáte tu ženu pokročilého věku, která bydlila v chrámě (v našem případě zvaném fara), dnem i nocí sloužila Bohu a čekala, až se přihodí něco dobrého, aby se z toho mohla radovat a chválit Hospodina? Pro mě bude mít už navždy tvář Věry Lukášové.

Šárka Grauová

Český bratr 1/2013.

Svět se kymácel, ale jejich kříž stál pevně

Jak všichni dobře víme, ve středu 27. května 1942 v deset hodin třicet pět minut byla v Praze-Libni po dlouhých přípravách dvojicí československých výsadkářů Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem realizována vojenská operace Anthropoid zaměřená na likvidaci zastupujícího říšského protektora, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), generála policie, SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. V Protektorátu Čechy a Morava je okamžitě vyhlášen civilní výjimečný stav, je obnoveno stanné právo. Rozhlas, i všudypřítomné vyhlášky varovaly obyvatelstvo: kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o takové osobě nebo jejím pobytu a neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.

Ve snaze vypátrat co nejrychleji útočníky a zastrašit obyvatelstvo byla v protektorátu zavedena celá řada dalších represivních opatření. Pod vedením Heinze Pannwitze byla vytvořena zvláštní vyšetřovací komise, která měla k dispozici dvanáct set říšských úředníků, příslušníků gestapa a policejních specialistů. Naplno se rozběhla propagandistická kampaň, do které se zapojila i protektorátní vláda. V takto stísněné atmosféře doposud nevídané surovosti a strachu nabídly rodiny podporovatelů a dosavadních ubytovatelů parašutistů včetně rodiny Fafkových, na kterou bychom  rádi vzpomněli především, životy své i svých blízkých.

Nepostradatelnou vůdčí postavou mezi nejbližšími podporovateli a ubytovateli „pražských parašutistů“ byl sokolský činovník, řídící učitel Jan Zelenka-Hajský. Právě na učiteli Zelenkovi společně s pravoslavným kaplanem Vladimírem Petřkem ležela hlavní tíha při zajišťování potravin a dalších věcí denní potřeby po přesunu parašutistů do krypty pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Nezdolnými, zapálenými pomocnicemi se jim staly stejně jako před realizací operace Anthropoid zejména rodiny Moravcových a Fafkových. Není náhodou, že obě rodiny, ač každá v jiné církvi, byly věřící.

Nacisté po atentátu rozpoutali v protektorátu doslova teror. Ten se ještě vystupňoval po Heydrichově smrti 4. června 1942. Na popravištích umíraly stovky českých vlastenců, v noci z 9. na 10. června 1942 byl v rámci „odvetných opatření“ zpečetěn osud obyvatel obce Lidice. Dne 24. června 1942 postihl téměř stejný osud obyvatele osady Ležáky, kteří ač většinou alespoň tušili, že se u nich ukrývá „hledaná osoba“, nic ani v době nejtvrdších represí neprozradili. Proto bylo rozhodnuto, že vedle mužů zde budou popraveny i ženy. Se všemi zmiňovanými okolnostmi se museli vnitřně potýkat nejen ukrytí parašutisté, ale také rodiny jejich nejbližších podporovatelů. A oni přesto téměř všichni vytrvali. Svět se kymácel, ale jejich kříž stál pevně.

Nyní se krátce zastavme u válečného osudu rodiny Fafkových. Rodina legionáře Petra Fafka patřila vůbec k nejbližším podporovatelům a ubytovatelům parašutistů. V jejich bytě na Vinohradech v Kolínské ulici čp. 1718/11 se ukrývali Josef Gabčík i Jan Kubiš, členové paravýsadku Anthropoid, kteří splnili svůj bojový úkol a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha odstranili. Přestože byl Petr Fafek již v únoru 1940 několik týdnů zadržován gestapem, nikterak neubral ze svého angažmá v protinacistickém odboji. Byl to právě vedoucí účtárny Československého červeného kříže Petr Fafek, který společně s Janem Sonnevendem, předsedou sboru starších v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje – oba se pracovně setkávali na půdě Masarykovy ligy proti tuberkulóze –, ještě před útokem na Heydricha zprostředkoval kontakt mezi pravoslavným kaplanem Vladimírem Petřkem a hlavním podporovatelem parašutistů Zelenkou-Hajským. Bez Fafkovy a Sonnevendovy pomoci by tak sedm nejhledanějších vojáků v protektorátu, nikdy nenalezlo útočiště v pravoslavné kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Paní Liboslava Fafková i její dcery zase společně s Marií Moravcovou patřily k nejhorlivějším zásobovatelkám ukrytých parašutistů, kterým opakovaně do kostela přinášely potraviny a věci denní potřeby.

V době nejtvrdších nacistických perzekucí a teroru i po svém zatčení 22. června 1942 Fafkovi vynikali statečností a obětavostí. Existují zápisky na Pankráci vězněné herečky Boženy Půlpánové, která v nich vzpomíná na statečnost Liboslavy Fafkové: paní Fafkovou nechali stát tři dny a noci na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučit a slova neřekla! To je hrdinství hodné českých bratří!

Svůj život rodiče i jejich dvě dcery vystavěli na evangeliu. Láska k Bohu a bližním pro ně byla určující. Duchovním domovem se celé rodině stala Českobratrská církev evangelická, jejíž Betlémskou kapli pražského žižkovského sboru pravidelně navštěvovali. Na stejném místě byly konfirmovány i jejich dcery – Rela v roce 1934 a Liboslava v roce 1935. Dlouholetý místní farář Kristián Pavel Lanštják jim tehdy ke konfirmaci vybral následující verše: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj“ (Sk 16,31) a „Nestydím se za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu“ (Ř 1,16). Později v domovském sboru obě dcery vyučovaly v nedělní škole. Když 24. října 1945  středoškolský profesor Josef Ogoun vzpomínal na rodinu Fafkovu, díky které válku přežil, zdůraznil ve svém projevu rozměr víry v jejich životě: tradice českobratrská byla v rodině Fafkových až dojemně prožívána a jejich účast na bohoslužbách a životě církve českobratrské  na Žižkově byla až biblicky vzorná.

Po svém uvěznění se celá rodina Fafkova dostala přes Pankrác a Malou pevnost Terezín až do koncentračního tábora v Mauthausenu. Dne 24. října 1942 – nedávno jsme si tedy připomněli 70. výročí – byla na tomto hrůzném místě konána poprava 262 Čechů. V podzemním bunkru byli všichni zastřeleni ranou do týla. Z rodiny Fafkových byla jako první v 10.50 popravena dcera Liboslava, o dvě minuty později byla popravena její matka, v 12.38 dcera Rela a v 16.02 Petr Fafek.

Dne 6. května 1951 se v žižkovském sboru konala slavnostní bohoslužba, po které byla celé rodině odhalena v předsálí Betlémské kaple pamětní deska. Farář Lanštják tehdy vznesl přání, aby všichni, kdož kolem desky půjdou do shromáždění, byli pohledem na ni posilněni ve víře a věrnosti v službě Boží pravdě.

Na úplný závěr bych ještě rád zdůraznil, že úspěch vojenské operace Anthropoid, při které byl  během 2. světové války odstraněn vůbec nejvýše postavený nacista, lze nepochybně v politické rovině spatřovat v podpoře exilové vlády a její pozice. Započal proces, na jehož konci se podařilo obnovit Československo v jeho předmnichovských hranicích. Likvidace Heydricha má však i svůj hluboký lidský rozměr. Každý z 294 v Mauthausenu popravených vlastenců (popravy se konaly 24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944), kteří se bezprostředně podíleli na úspěchu vojenské operace Anthropoid, zcela přirozeně počítal s oběťmi. Tito lidé ctili základní lidské hodnoty, které nemají pouze dočasnou platnost. Neuzavřeli se do svého „malého“ světa, nezůstali lhostejní k tomu, co se kolem nich dělo, ale aktivně nabídli sami sebe. Naplněním svého lidství tak přispěli ke změně netečného světa. Z lidí obětovaných se stali lidmi obětujícími se. Svoboda jejich oběti postavená proti totalitní moci je pro nás stále inspirací a výzvou.

Martin Jindra, Ústav pro studium totalitních režimů
(foto: odhalení pamětní desky rodiny Fafkových 6. května 1951)