Český bratr 1/2013.

Miroslav Špaček (1962) je pracovníkem v sociálních službách. Od roku 2003 pracoval s bezdomovci v rámci Střediska křesťanské pomoci. Zakládal nízkoprahové centrum pro lidi bez přístřeší, vedl azylový dům pro muže, od roku 2008 pracuje v sociální službě střediska domácí péče Kamilka v Pardubicích. V sociální práci vidí své poslání a studium magisterského oboru Křesťanská humanitární a pastorační práce – krátce diakonika – mu rozšířilo obzory.

Vystudoval jsi diakoniku na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Co vlastně ten pojem diakonika znamená?

Chápu význam slova diakonika jako práci diakona. Ne jako službu duchovní, ale ve smyslu reformačních důrazů jako pomoc komukoli potřebnému, čili službu charitativní. Jako v prvotní církvi, kde diakoni nejen chystali společné jídlo, večeři Páně, ale také dbali na to, aby se pomoci dostalo i vdovám, sirotkům a potřebným. Oficiálně se studijní obor jmenuje Křesťanská humanitární a pastorační práce. To je dost dlouhé, proto ve zkratce – diakonika. Na Evangelické teologické fakultě byl původně jen jeden pětiletý studijní obor – teologie. Absolventi jsou většinou faráři. Pak byl otevřen tříletý bakalářský program Sociální a pastorační práce. A na něj navazuje diakonika. Když jsem na tento obor nastupoval, byl právě otevřen poprvé. Kromě vyjmenovaných oborů lze na ETF studovat ještě bakalářský program Teologie křesťanských tradic.

Sociální práci jsi dělal už dávno před tím, než ses pustil do studia. Co ti škola dala?

Umožnila mi rozšířit si obzor, vidět trošku za roh. Sociální práce tu není prezentována jenom ze sociálního hlediska, ale v návaznosti na pastorační práci, na humanitární pomoc. Díky tomu jsem pak svoji práci viděl trochu z odstupu. Ve škole bylo dobré to, že kromě klasických přednášek jsme měli hodně hostů, kteří přinášeli postřehy z praxe, někdy i své životní osudy.

Co například?

Nezapomenutelný je pro mě zážitek s paní, která přežila železniční neštěstí ve Studénce, když se tam tehdy zřítil most na trať a do jeho trosek najel vlak. Byla to zdravotní sestra, která tím vlakem cestovala, a řídila tam první pomoc, než přijeli záchranáři a sanitky. Velice mě zasáhlo, jak i po letech stále bojuje s traumatem, které tam prožila, a jak ho postupně zpracovává. Jako nezaujatý pozorovatel jsem měl pocit, že už se to stalo dávno, že už by měly prožitky odeznít, a ono ne. Té paní se stále ještě chvěl hlas. Došlo mi najednou, jak je pro pozůstalé obětí důležité se setkávat, mluvit o tom, co se stalo, v den výročí zajet na místo neštěstí, vybudovat pomníček. To všechno jim pomáhá trauma ze ztráty někoho blízkého překonat. A je to velice dlouhodobá věc.

Zajímavý byl také pohled vězeňského kaplana. Sám jsem ve vězení nikdy nebyl, neuměl jsem si to představit. Přitom mezi bezdomovci bylo mnoho takových, co byli někdy trestáni, ale oni o vězení nechtěli moc mluvit. Nebo setkání s člověkem, který způsobil dopravní nehodu, vlastně nechtěně zabil druhého člověka, a teď se s tím těžce vyrovnává. Tak takové věci mi studium dalo. Pohledy z různých úhlů a setkání s mnoha zajímavými lidmi. Osobní prožitky mnohých z nich mě hluboce zasáhly. Člověk má samozřejmě tendenci promítat si jejich příběhy do svých životních situací. Já třeba od té doby, co jsem viděl obrázky ze zmíněného železničního neštěstí, nenastupuji nikdy do prvního vagonu.

Co je páteří studijního oboru?

Základem tříletého bakalářského studia je sociální práce. Samozřejmě tam jsou základy filozofie, psychologie, pedagogiky, etiky a další předměty. U navazujícího magisterského stupně – diakoniky – se předpokládá znalost toho všeho a nosným předmětem je humanitární pomoc, zejména pomoc obětem neštěstí a katastrof. Hlavní předmět se jmenuje pastorační práce v mezních situacích a navazuje na tu pomoc hmotnou a praktickou. Taková pomoc je samozřejmě v každé krizové situaci jiná. Takže nějaký přesný návod, jak pastoračně působit, ani není možný. Ale dozvěděli jsme se určitá pravidla, čemu se vyhnout, jak pastoraci uchopit. Co dělat, aby člověk druhého ještě více nezranil. To mě posunulo dál. Někteří moji spolužáci pracují jako pastorační pracovníci.

Co pro tebe bylo impulsem ke studiu, proč jsi začal diakoniku studovat?

Bakalářský obor jsem začal studovat docela pragmaticky proto, že jsem si jako sociální pracovník potřeboval doplnit vzdělání, abych mohl pracovat ve Středisku křesťanské pomoci (SKP) v Pardubicích. Navazující magisterské studium už jsem nutně nepotřeboval, rozšířit si vzdělání v oboru spíš byl můj osobní zájem. Paradoxní bylo, že mě původně přemluvili spolužáci z bakalářského studia, ať s nimi zkusím jít dál, a zatímco oni odpadli, já jsem studium dokončil.

Co ti studium přineslo osobně?

Rozhodně nelituju, že jsem do toho šel. Každému vřele doporučuji. Šel bych znovu, i když to bylo náročné. Za největší přínos považuji, že jsem se naučil vyhledávat informace. Naučil jsem se pracovat s literaturou, mnohem více vytěžit z internetu. Museli jsme připravovat prezentace, vypracovávat seminární práce. A to musím vyzdvihnout. Taková seminární práce je cosi protivného. Omezuje, bere čas. Člověk se musí zabývat najednou něčím, co by ho možná ani nenapadlo řešit. Ale zpětně vidím, jak se takové dovednosti hodí. Jak prezentace, tak všelijaké zprávy píšu teď často. A vím, jak na to. Třeba při školení našich zaměstnanců. Nebo komunikační dovednosti. Pod vedením psycholožky jsme se učili, jak například říkat nepříjemné věci, jak komunikovat. Jak školit personál.

Byl jsem donucen se i na pastorační práci podívat trochu jinak. Ujasnit si, co je cílem a co je pouze prostředkem. Například co je pomoc? Dříve jsem to řešil intuitivně, dopředu jsem měl představu, co je pro koho dobré a správné. Pracoval jsem s bezdomovci, tam jsem měl (jako většina lidí) jasno v tom, co by měl a co by neměl bezdomovec dělat. Že by měl pracovat, neměl by pít a podobně. Pak jsem pochopil, že co je standardně dobré pro většinu, nemusí být dobré pro všechny. Rozdíly mezi lidmi, etniky a skupinami jsou velké. Někteří lidé budou bezdomovci za jakéhokoli režimu a sociálních podmínek. Chod většinové společnosti pro ně není přijatelný. Zažil jsem ve své praxi člověka, bezdomovce, který vyhrál sto šedesát tisíc. A do měsíce se vrátil do azylového domu bez koruny. Štěstí ho potkalo a on tu šanci propil, ačkoli úmysl měl dobrý. Účinná pomoc potřebným lidem spočívá v něčem jiném.

Kde nyní pracuješ a co děláš?

Pracuji v domácí ošetřovatelské péči s názvem Kamilka. Tato péče má dvě části: zdravotní a sociální. Tu zdravotní vykonává pět zdravotních a jedna rehabilitační sestra a je hrazena pojišťovnou na základě indikace lékaře. Sociální práci zajišťují tři pečovatelky ve stálém pracovním poměru a několik na dohodu podle momentální potřeby, placena je zčásti státem, zčásti se na ní podílí i klient. Sociální práci mám na starosti já. Navštěvuji rodiny žadatelů, dělám sociální šetření, navrhuji rozsah poskytovaných služeb na základě rozhovoru s klientem a jeho rodinou. Aby bylo jasné, co má pečovatelka dělat, až do domácnosti klienta přijde. A pak taky v Kamilce provádím různé chlapské práce, například teď v listopadu jsem přezouval v garáži všech jedenáct služebních aut do zimních pneumatik, abychom ušetřili na autoservisu.

Jaké činnosti vlastně pečovatelky vykonávají? Čím slouží klientům v domácí péči?

To je dáno zákonem o sociálních službách, který přesně definuje rozsah prací, které může pečovatelka v rámci sociálních služeb dělat. Je to péče o tělo – oblékání, česání, překládání z postele na vozík a zpět, péče o hygienu – ranní a večerní mytí, koupání, mytí vlasů, ošetření nehtů. Pak péče o stravu – donáška a ohřátí jídla, mytí nádobí. Péče o domácnost – to je úklid, nákupy, pochůzky. A pak takzvaný kontakt se společenským prostředím – za tím se skrývá doprovázení klienta na procházku, na úřad. Mnoho seniorů si přeje jen tak jít nebo jet na vozíku ven, aby viděli trávu, stromy, děti, lidi. I to se snažíme naší péčí umožnit. Pobyt venku na sluníčku je bez debaty blahodárný. Mladším vozíčkářům zase pomáháme dostat se do kina nebo do divadla, doprovodit je, kam si přejí.

Čím je Kamilka jedinečná?

Tím, že poskytuje jak zdravotní, tak sociální péči. Může tak vhodnou kombinací služeb vyjít klientům maximálně vstříc. Zdravotní sestry často zjistí, že by bylo potřeba u klienta začít se sociálními službami, že žije ve špatných podmínkách. Kontakt už je navázaný a tak můžeme rozšířit služby. Jinak bychom se třeba o sociální potřebnosti klienta ani nedozvěděli.

Jak se o Kamilce lidé dozvědí?

Kupodivu nejčastěji zjišťujeme, že si nás lidé našli na internetu. Zpravidla dospělé děti našich klientů. Když se přijdou ptát, zda bychom babičku či dědečka vzali do péče, mají už nastudované služby i ceníky. I šiřiteli informací jsou většinou oni – padesátníci, kteří mají problém se svými stárnoucími a nemocnými rodiči. Řeknou si to mezi sebou. Běžný model je, že soběstačný senior se octne v nemocnici pro nějakou nemoc nebo úraz a po příchodu domů je najednou jasné, že už nemůže být sám v bytě, že už se o sebe nepostará. A děti začnou jeho jménem jednat. A my pak hledáme model, jak zajistit, aby klient mohl zůstat ve svém prostředí a vše kolem se zvládlo. Aby mohl dožít doma, nebo tam aspoň co nejdéle zůstat.

Jak velký region obsluhujete?

Pro zdravotní služby celé Pardubicko od Bohdanče po Horní Jelení. To musí být smluvně dohodnuto s pojišťovnami. A v sociální oblasti pokrýváme město Pardubice, čili menší území.

Co ti to dává osobně?

Sociální práce mě naplňuje, vidím v ní své poslání. Rozhodně se necítím vyhořelý. Služba lidem je krásná a potřebná práce a já jsem rád, že k tomu můžu svými silami přispět. Praxe je tak košatá a barevná, že člověk nikdy nemůže být připraven na všechno, ale studium diakoniky mi k tomu dalo dobrou teoretickou i praktickou výbavu.

Ptala se Daniela Ženatá