Český bratr 1/2013.

Při bohoslužbách v neděli 16. prosince obdržela z rukou prvního náměstka synodní kurátorky Pavla Stolaře Medaili vděčnosti ČCE Věra Lukášová. S trochou nadsázky se dá říci, že vztah mezi oceněnými a oceněním je dvojího druhu. Většinou je medaile ozdobou člověka. Jsou však i lidé, kteří jsou ozdobou medaile. O Věře Lukášové zcela jistě platí to druhé.

V jarovském sboru žije už od 21. srpna 1968. Nejprve jako nadstandardní paní farářová, po smrti svého muže pak v letech 1988 až 1995 jako diakonka vedoucí sbor. V té době kromě farářské práce nesla hlavní břímě organizačních úkolů při přestavbě sborového domu. Jako členka staršovstva se angažovala ve vleklém soudním sporu o jarovský sborový dům a dodnes týden co týden vede setkání pamětníků.

To ale není všechno. Věra Lukášová má též lví podíl na zakládání obchodu fair trade v České republice a přes svůj – jak se v Bibli psává – pokročilý věk dodnes jako dobrovolnice prodává ve vinohradském Obchůdku. Jednoho světa a přednáší o hnutí fair trade všude, kde projeví zájem. Kromě toho založila tradici Ekumenických setkání s Biblí a uměním (ESBU), která několik let sama organizovala.

Příznačným rysem Věry Lukášové je to, že se vždy nalézá tam, kde se něco pozoruhodného děje. Začíná to věcmi nenápadnými, jako je biblická hodina či nedělní vaření kávy, pokračuje kurzy celoživotního vzdělávání na Evangelické teologické fakultě či koncerty komorní hudby ve vinohradském sboru a končí nedávnou návštěvou německého ministra financí Wolfganga Schäubla, jíž se účastnila spolu s německými přítelkyněmi. V prostojích mezi těmito aktivitami píše do sborového časopisu, a protože má mimořádný dar slova, tu a tam něco přeloží z němčiny. Letos například pro pondělní schůzky pamětníků pořídila obsáhlý výtah z německé knihy Williho Marxena Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých.

Na diplomu, který je průvodním listem medaile, ale o ničem z toho není řeč. Zdůvodnění zvíci několika slov zní: „za dlouhodobou láskyplnou péči o své bližní“. Při všech svých zmíněných aktivitách se totiž Věra Lukášová dokáže pravidelně nalézat i tam, kde někoho něco trápí. Kdyby to slovo nebylo tak asepticky technické, dalo by se tomu říkat pastorace. Jenže jí ti lidé docela prostě leží na srdci.

Z života prožívaného na dřeň se pod vláhou milosti rodí moudrost, v tomto případě umocněná důvěrným obcováním s Biblí a neobyčejným vypravěčským darem. Posluchači ani nedutají, když Věra Lukášová vypráví, jak na vlastní oči viděla, že se moře rozestoupilo (to v listopadu 89 účastníci demonstrace uvolňovali prostor sanitce). Možná proto mám trochu sklon vidět v ní biblickou postavu. Znáte tu ženu pokročilého věku, která bydlila v chrámě (v našem případě zvaném fara), dnem i nocí sloužila Bohu a čekala, až se přihodí něco dobrého, aby se z toho mohla radovat a chválit Hospodina? Pro mě bude mít už navždy tvář Věry Lukášové.

Šárka Grauová