Český bratr 1/2013.

Svět se kymácel, ale jejich kříž stál pevně

Jak všichni dobře víme, ve středu 27. května 1942 v deset hodin třicet pět minut byla v Praze-Libni po dlouhých přípravách dvojicí československých výsadkářů Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem realizována vojenská operace Anthropoid zaměřená na likvidaci zastupujícího říšského protektora, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), generála policie, SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. V Protektorátu Čechy a Morava je okamžitě vyhlášen civilní výjimečný stav, je obnoveno stanné právo. Rozhlas, i všudypřítomné vyhlášky varovaly obyvatelstvo: kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o takové osobě nebo jejím pobytu a neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.

Ve snaze vypátrat co nejrychleji útočníky a zastrašit obyvatelstvo byla v protektorátu zavedena celá řada dalších represivních opatření. Pod vedením Heinze Pannwitze byla vytvořena zvláštní vyšetřovací komise, která měla k dispozici dvanáct set říšských úředníků, příslušníků gestapa a policejních specialistů. Naplno se rozběhla propagandistická kampaň, do které se zapojila i protektorátní vláda. V takto stísněné atmosféře doposud nevídané surovosti a strachu nabídly rodiny podporovatelů a dosavadních ubytovatelů parašutistů včetně rodiny Fafkových, na kterou bychom  rádi vzpomněli především, životy své i svých blízkých.

Nepostradatelnou vůdčí postavou mezi nejbližšími podporovateli a ubytovateli „pražských parašutistů“ byl sokolský činovník, řídící učitel Jan Zelenka-Hajský. Právě na učiteli Zelenkovi společně s pravoslavným kaplanem Vladimírem Petřkem ležela hlavní tíha při zajišťování potravin a dalších věcí denní potřeby po přesunu parašutistů do krypty pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Nezdolnými, zapálenými pomocnicemi se jim staly stejně jako před realizací operace Anthropoid zejména rodiny Moravcových a Fafkových. Není náhodou, že obě rodiny, ač každá v jiné církvi, byly věřící.

Nacisté po atentátu rozpoutali v protektorátu doslova teror. Ten se ještě vystupňoval po Heydrichově smrti 4. června 1942. Na popravištích umíraly stovky českých vlastenců, v noci z 9. na 10. června 1942 byl v rámci „odvetných opatření“ zpečetěn osud obyvatel obce Lidice. Dne 24. června 1942 postihl téměř stejný osud obyvatele osady Ležáky, kteří ač většinou alespoň tušili, že se u nich ukrývá „hledaná osoba“, nic ani v době nejtvrdších represí neprozradili. Proto bylo rozhodnuto, že vedle mužů zde budou popraveny i ženy. Se všemi zmiňovanými okolnostmi se museli vnitřně potýkat nejen ukrytí parašutisté, ale také rodiny jejich nejbližších podporovatelů. A oni přesto téměř všichni vytrvali. Svět se kymácel, ale jejich kříž stál pevně.

Nyní se krátce zastavme u válečného osudu rodiny Fafkových. Rodina legionáře Petra Fafka patřila vůbec k nejbližším podporovatelům a ubytovatelům parašutistů. V jejich bytě na Vinohradech v Kolínské ulici čp. 1718/11 se ukrývali Josef Gabčík i Jan Kubiš, členové paravýsadku Anthropoid, kteří splnili svůj bojový úkol a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha odstranili. Přestože byl Petr Fafek již v únoru 1940 několik týdnů zadržován gestapem, nikterak neubral ze svého angažmá v protinacistickém odboji. Byl to právě vedoucí účtárny Československého červeného kříže Petr Fafek, který společně s Janem Sonnevendem, předsedou sboru starších v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje – oba se pracovně setkávali na půdě Masarykovy ligy proti tuberkulóze –, ještě před útokem na Heydricha zprostředkoval kontakt mezi pravoslavným kaplanem Vladimírem Petřkem a hlavním podporovatelem parašutistů Zelenkou-Hajským. Bez Fafkovy a Sonnevendovy pomoci by tak sedm nejhledanějších vojáků v protektorátu, nikdy nenalezlo útočiště v pravoslavné kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Paní Liboslava Fafková i její dcery zase společně s Marií Moravcovou patřily k nejhorlivějším zásobovatelkám ukrytých parašutistů, kterým opakovaně do kostela přinášely potraviny a věci denní potřeby.

V době nejtvrdších nacistických perzekucí a teroru i po svém zatčení 22. června 1942 Fafkovi vynikali statečností a obětavostí. Existují zápisky na Pankráci vězněné herečky Boženy Půlpánové, která v nich vzpomíná na statečnost Liboslavy Fafkové: paní Fafkovou nechali stát tři dny a noci na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučit a slova neřekla! To je hrdinství hodné českých bratří!

Svůj život rodiče i jejich dvě dcery vystavěli na evangeliu. Láska k Bohu a bližním pro ně byla určující. Duchovním domovem se celé rodině stala Českobratrská církev evangelická, jejíž Betlémskou kapli pražského žižkovského sboru pravidelně navštěvovali. Na stejném místě byly konfirmovány i jejich dcery – Rela v roce 1934 a Liboslava v roce 1935. Dlouholetý místní farář Kristián Pavel Lanštják jim tehdy ke konfirmaci vybral následující verše: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj“ (Sk 16,31) a „Nestydím se za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu“ (Ř 1,16). Později v domovském sboru obě dcery vyučovaly v nedělní škole. Když 24. října 1945  středoškolský profesor Josef Ogoun vzpomínal na rodinu Fafkovu, díky které válku přežil, zdůraznil ve svém projevu rozměr víry v jejich životě: tradice českobratrská byla v rodině Fafkových až dojemně prožívána a jejich účast na bohoslužbách a životě církve českobratrské  na Žižkově byla až biblicky vzorná.

Po svém uvěznění se celá rodina Fafkova dostala přes Pankrác a Malou pevnost Terezín až do koncentračního tábora v Mauthausenu. Dne 24. října 1942 – nedávno jsme si tedy připomněli 70. výročí – byla na tomto hrůzném místě konána poprava 262 Čechů. V podzemním bunkru byli všichni zastřeleni ranou do týla. Z rodiny Fafkových byla jako první v 10.50 popravena dcera Liboslava, o dvě minuty později byla popravena její matka, v 12.38 dcera Rela a v 16.02 Petr Fafek.

Dne 6. května 1951 se v žižkovském sboru konala slavnostní bohoslužba, po které byla celé rodině odhalena v předsálí Betlémské kaple pamětní deska. Farář Lanštják tehdy vznesl přání, aby všichni, kdož kolem desky půjdou do shromáždění, byli pohledem na ni posilněni ve víře a věrnosti v službě Boží pravdě.

Na úplný závěr bych ještě rád zdůraznil, že úspěch vojenské operace Anthropoid, při které byl  během 2. světové války odstraněn vůbec nejvýše postavený nacista, lze nepochybně v politické rovině spatřovat v podpoře exilové vlády a její pozice. Započal proces, na jehož konci se podařilo obnovit Československo v jeho předmnichovských hranicích. Likvidace Heydricha má však i svůj hluboký lidský rozměr. Každý z 294 v Mauthausenu popravených vlastenců (popravy se konaly 24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944), kteří se bezprostředně podíleli na úspěchu vojenské operace Anthropoid, zcela přirozeně počítal s oběťmi. Tito lidé ctili základní lidské hodnoty, které nemají pouze dočasnou platnost. Neuzavřeli se do svého „malého“ světa, nezůstali lhostejní k tomu, co se kolem nich dělo, ale aktivně nabídli sami sebe. Naplněním svého lidství tak přispěli ke změně netečného světa. Z lidí obětovaných se stali lidmi obětujícími se. Svoboda jejich oběti postavená proti totalitní moci je pro nás stále inspirací a výzvou.

Martin Jindra, Ústav pro studium totalitních režimů
(foto: odhalení pamětní desky rodiny Fafkových 6. května 1951)